ECLI:CZ:US:2007:1.US.590.05.1
sp. zn. I. ÚS 590/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. H., zastoupeného JUDr. Dagmar Gottweisovou, advokátkou, se sídlem v Brně, Černého 43, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 06. 2005 sp. zn. 4 T 134/97, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 50 To 310/05, a proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 08. 2005 sp. zn. 4 T 134/97, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal, aby Ústavní soud vyslovil, že usnesením Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 06. 2005 sp. zn. 4 T 134/97, o jeho vzetí do vazby, usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 50 To 310/05, o zamítnutí stížnosti do usnesení, kterým byl vzat do vazby, a usnesením Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 08. 2005 sp. zn. 4 t 134/97, o jeho ponechání ve vazbě a nepřijetí společenské záruky, byl stěžovatel dotčen na svých ústavně zaručených základních lidských právech, a to zejména na právu na spravedlivý proces, právech zaručených Ústavou, zejména čl. 10 a čl. 4 Ústavy, právech zaručených Úmluvou o ochraně lidských práv a svobod, zejména v čl. 5 odst. 2 až 5, a na právech zaručených Listinou základních práv a svobod, zejména v čl. 8 odst. 1, 2 a odst. 5, neboť postup soudu, který vzal stěžovatele do vazby v předmětné věci a ve vazbě jej nadále ponechal, odporuje podle jeho názoru zákonu.
V ústavní stížnosti stěžovatel zejména uvedl, že v souvislosti s trestním řízením vedeným u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 4 T 134/97 byl pravomocně odsouzen rozsudkem zmíněného soudu ze dne 10. srpna 2001 podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zákona k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let. Do výkonu trestu byla započtena vykonaná vazba v délce 22 měsíců. Tento rozsudek nabyl právní moci v části, týkající se stěžovatele, dnem 10. 11. 2003. Dne 2.2.2005 byl stěžovatel, stíhán jako uprchlý, dodán do výkonu trestu. Ve výkonu trestu obdržel přípis Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 4. 2005, kterým byl vyzván ke stanovisku, zda využije svého práva podle ust. §306a odst. 2) tr. řádu a navrhne, aby byl odvolacím soudem vyhlášený rozsudek zrušen a věc znovu projednána či nikoliv. Stěžovatel tohoto práva využil a navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc znovu projednána. Za dané situace však prý došlo k tomu, že označený soud zrušil kompletně celý rozsudek, tedy nejenom rozhodnutí soudu odvolacího, ale i soudu I. instance. Došlo tedy ke zrušení celého rozsudku v předmětném trestním řízení "en bloc". Od toho se pak odvíjí další postup, jenž podle stěžovatele porušuje zákon a v důsledku tohoto postupu je prý krácen i na svých ústavně zaručených právech, jak je to uvedeno v odst. 1. čl. 1 tohoto podání. Ve stejné trestní věci, kde byl již jednou pravomocně odsouzen a tento rozsudek byl následně soudem zrušen, byl znovu usnesením soudu sp. zn. 4 T 134/97 ze dne 15. 06. 2005 vzat do vazby, a to na základě původního sdělení obvinění, z důvodů totožných, pro které byl vzat do vazby původně, a kde také původně vazbu vykonal v délce 22 měsíců a následně vykonal část trestu. Porušení svých práv stěžovatel shledává i v dalším postupu soudu, jenž prý nerespektuje zásadu presumpce neviny a bezdůvodně zpochybňuje důvěryhodnost osob, jež poskytly stěžovateli jako obviněnému společenskou záruku.
II.
Ústavní soud nejdříve posuzoval formální náležitosti ústavní stížnosti. V tomto směru zejména zjistil, že v petitu ústavní stížnosti je napadeno rovněž usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 08. 2005 sp. zn. 4 t 134/97, o jeho ponechání ve vazbě a nepřijetí společenské záruky. Proti tomuto usnesení bylo možné podat stížnost ke Krajskému soudu v Plzni. Stěžovatel sice informoval Ústavní soud, že uvedenou stížnost podal a že v době podání ústavní stížnosti o ní ještě nebylo rozhodnuto. Následně sdělil podáním, doručeným Ústavnímu soudu dne 28. 12. 2005, že Krajský soud v Plzni již o této stížnosti rozhodl usnesením ze dne 7. 11. 2005 sp. zn. 50 To 549/2005, jímž bylo usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 26. 08. 2005 sp. zn. 4 t 134/97, ve výroku o nepřijetí záruky za další chování obviněného zrušeno a v ostatních výrocích zůstalo beze změny.
Stěžovatel se však v uvedeném podání nedomáhal zrušení tohoto usnesení krajského soudu, ani tak ústavní stížnost nedoplnil. Pouze stručně uvedl, že se domnívá, že Krajský soud v Plzni měl usnesení Okresního soud v Plzni zrušit celé, nikoliv jen v části a dále protestoval proti dalšímu postupu soudu v jeho věci v hlavním líčení, tedy nikoliv, pokud jde o vazbu.
Za uvedené procesní situace nelze než ústavní stížnost směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 08. 2005, sp. zn. 4 t 134/97, posoudit jako nepřípustnou. Ústavní soud již několikrát konstatoval, že v řízení o ústavní stížnosti je bezvýjimečně vázán petitem, ve kterém musí být vždy napadeno zejména konečné rozhodnutí ve věci, jímž bylo v daném případě usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 11. 2005 sp. zn. 50 To 549/2005, kterým bylo navíc, jak je z výše uvedeného patrno, ústavní stížností napadené usnesení okresního soudu částečně zrušeno. Není přípustná ústavní stížnost, která - jako ve zkoumané věci - směřuje pouze proti prvostupňovému rozhodnutí, zatímco následná rozhodnutí ponechává nedotčená.
Ústavní soud není oprávněn rozhodnout o něčem, co nebylo navrženo, neboť smí napadené rozhodnutí pouze zrušit, popřípadě zakázat příslušnému státnímu orgánu v porušování práva pokračovat a přikázat mu, aby, pokud je to možné, obnovil stav před porušením (§82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). I pro Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti totiž platí jedna ze stěžejních zásad demokratického právního státu, že státní moc lze uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR, čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). Ústavní stížnost je v dané věci formulována jednoznačně a nevzbuzuje pochybnosti, čeho se stěžovatel, zastoupený advokátem, domáhá. Takovému návrhu však nemohl s odvoláním na shora vyslovené Ústavní soud vyhovět ani nemohl z vlastní iniciativy podrobit uvedené nenapadené usnesení stížnostního soudu přezkumu, neboť by tím své kompetence překročil.
Ústavní soud zde dále odkazuje i na svoji ustálenou judikaturu, podle níž je jeho pravomoc ve vztahu k orgánům veřejné moci dána pouze subsidiárně, přičemž důsledně respektuje princip minimalizace zásahů do jejich rozhodovací činnosti. V této souvislosti lze také připomenout, že ochrana ústavnosti není pouze úkolem Ústavního soudu, ale všech orgánů veřejné moci, přičemž Ústavní soud představuje v této souvislosti "ultima ratio", institucionální mechanismus, který nastupuje teprve v případě selhání všech ostatních; to však, jak výše podrobně objasněno, pouze za předpokladu, že ústavní stížnost splňuje všechny stanovené formální náležitosti.
Z uvedených důvodů byla ústavní stížnost v této části jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
III.
Co se týče napadených usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 06. 2005, sp. zn. 4 T 134/97, a Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2005 sp. zn. 50 To 310/05, shledal Ústavní soud, že v této části se jedná o ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a není zpravidla oprávněn bez dalšího zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (čl. 81, čl. 90 Ústavy České republiky). Pokud soudy nevybočí z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv, nemůže Ústavní soud na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci, přičemž procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu, jak vyplývají z čl. 36 a násl. Listiny.
Vycházeje z napadených rozhodnutí a argumentace předestřené stěžovatelem, posoudil Ústavní soud předmětnou věc ve světle výše popsaného ústavního rámce a naznačených ústavních kautel všechny části výroků a odůvodnění napadených rozhodnutí, leč porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolává, neshledal. Napadená usnesení soudů obou stupňů mají zákonný podklad (čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny), byla vydána příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), nejsou ani projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy), ani z nich nelze dovozovat extrémní rozpor mezi skutkovým zjištěním a právními závěry, které z nich soudy vyvodily.
Podle ustanovení §67 písm. a) trestního řádu "obviněný smí být vzat do vazby jen tehdy, jestliže z jeho jednání nebo dalších konkrétních skutečností vyplývá důvodná obava, že uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, zejména nelze-li jeho totožnost hned zjistit, nemá-li stálé bydliště anebo hrozí-li mu vysoký trest". Z jazykového i z logického výkladu uvedeného zákonného ustanovení plyne, že jím zakotvený důvod vyhýbání se trestnímu stíhání spočívá alternativně v důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat; důvodnost této obavy musí být založena jeho jednáním nebo dalšími konkrétními skutečnostmi, jejichž demonstrativní výčet zahrnuje nemožnost zjištění totožnosti obviněného, neexistenci jeho stálého bydliště anebo hrozbu vysokého trestu. Uspořádání těchto skutečností je alternativní a nikoli kumulativní, každá z těchto skutečností zakládá sama o sobě důvodnou obavu, že se obviněný bude vyhýbat trestnímu stíhání tím, že uprchne anebo se bude skrývat.
Z odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.7.2005 vyplývá, že v dané trestní věci byl usnesením ze dne 15. 6. 2005 zrušen podle §306a odst. 2 rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 10.8.2001 č. j. 4 T 134/97-1424, který nabyl právní moci ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 11. 2003 sp. zn. 6 To 379/2003. V návaznosti na toto rozhodnutí bylo nutno zrušit nařízení výkonu trestu, který obžalovaný v té době již vykonával. Vzhledem k chování obžalovaného v průběhu toliko trestního řízení okresní soud následně rozhodl napadeným usnesením o jeho vzetí do vazby. Tento postup je podle krajského soudu zcela v souladu s trestním řádem, neboť okresní soud respektoval všechna ustanovení, která bylo nutno na danou věc aplikovat, zejména provedl výslech obžalovaného a to za přítomnosti senátu i obhájkyně obžalovaného.
Okresní soud v Plzni v napadeném usnesení ze dne 15.6.2005 o vzetí stěžovatele do vazby zejména uvedl, že přezkoumal dosavadní obsah spisu, přihlédl i k obsahu výpovědi obviněného stěžovatele před soudem a došel k přesvědčení, že jsou splněny zákonné podmínky pro jeho vzetí do vazby. Původní rozsudek musel být zrušen a je tudíž nutno očekávat vedení dalšího řízení, jemuž se stěžovatel v minulosti dlouhodobě vyhýbal. Ačkoliv měnil místa pobytu a prakticky se čtyři roky nezdržoval na adrese, kterou uvedl soudu, neinformoval prokazatelným způsobem žádné orgány o místě svého pobytu. Opakovaně vyjížděl do zahraničí, nebyl ve spojení ani se svou obhájkyní. Přitom věděl, že bude nařízeno odvolací řízení, neboť osobně podal odvolání proti původnímu rozsudku ještě v rámci hlavního líčení. Stěžovatel byl dne 2. 2. 2005 zajištěn policií, přitom muselo být užito donucovacích prostředku a je tedy zřejmé, že se policejnímu zásahu bránil. Pokud uváděl, že se zdržoval na adrese Brno, Riegrova 44, v kancelářích své firmy ESO REALITY, bylo ověřeno, že sídlo společnosti je na jiné adrese a navíc jiná společnost sídlící v Brně, Riegrova č. 44, potvrdila, že společnost ESO REALITY zde nesídlí víc než 4 roky. Také kontaktní telefon na společnost není pravdivý, neboť je v držení jiného ekonomického subjektu. Stěžovatel je přitom stále ohrožen vysokou trestní sazbou za zvlášť závažný úmyslný trestný čin (pozn.: šlo o svémocné odloučení, loupež, krádež a porušování osobní svobody) a s přihlédnutím k již konstatovaným skutečnostem to vzbuzuje důvodnou obavu, že se bude vyhýbat trestnímu stíhání. Tím je podle mínění okresního soudu dán důvod vazby útěkové ve smyslu §67 písm. a) tr. řádu.
Uvedené usnesení okresního soudu považoval krajský soud - jak je patrno z jeho (napadeného) usnesení - za věcně správné. Ve shodě se soudem okresním měl za to, že u stěžovatele byl dán důvod vazby útěkové podle §67 písm. a) tr. řádu. Nad rámec odůvodnění okresního soudu krajský soud připomněl, že obviněný již byl v nyní projednávané věci ve vazbě a to z důvodů §67 písm. a), c) tr. řádu. Z vazby byl propuštěn za současného přijetí jím nabízeného slibu. Za této situace rozhodně nelze označit jednání obžalovaného, kterým zavinil, že se mu sice nepodařilo doručit rozsudek okresního soudu v této trestní věci a posléze ani vyrozumění o nařízeném veřejném zasedání k projednání jím podaného odvolání, za pouhou nedbalost. S ohledem na délku probíhajícího trestního řízení i s ohledem na instituty trestního řádu, které byly vůči stěžovateli uplatněny (byl poměrně dlouhou dobu ve vazbě, ze které byl následně propuštěn za současného přijetí slibu), je dále možné konstatovat, že stěžovatel má značnou zkušenost s průběhem trestního řízení a musel si být vědom toho, jaké důsledky pro něj bude mít neoznámení svého pobytu orgánům činným v trestním řízení.
Se závěry obecných soudů se lze - s odkazem na výše uvedené principy a s přihlédnutím k veškerým relevantním okolnostem zkoumaného případu (akcentování povinnosti soudu hodnotit konkrétní situaci) - ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Ústavní soud ve věci neshledal žádné skutečně podstatné vady, zasahující do ústavní roviny. K věci je však na místě připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí, ani postupů orgánů veřejné moci. Není úkolem Ústavního soudu být jakousi další instancí v systému všeobecných soudů, perfekcionisticky přezkoumávající veškerá možná či tvrzená pochybení v postupu či rozhodnutích těchto soudů v oblasti podústavního práva, ale jeho povinností je reagovat pouze na zásahy orgánů veřejné moci svým charakterem nejzávažnější, jejichž intenzita je natolik vysoká, že nezbývá než konstatovat porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod konkrétního stěžovatele. K takové situaci však v souzené věci podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Z uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost v části, směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 15. 06. 2005, sp. zn. 4 T 134/97, a proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2005, sp. zn. 50 To 310/05, odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
V části, směřující proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 26. 08. 2005, sp. zn. 4 T 134/97, byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustný návrh podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. srpna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu