ECLI:CZ:US:2007:1.US.595.05.1
sp. zn. I. ÚS 595/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Róchus a Emenerencie, s. r. o., se sídlem Hradec Králové, Kydlinovská 153, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála 397, PSČ: 468 31, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 6. 2004, čj. 31 Ca 166/2003 - 23, 31 Ca 167/2003 - 14, rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 3. 10. 2003, čj. 4579/170/2003, a rozhodnutí Finančního úřadu v Hradci Králové ze dne 24. 6. 2003, čj. 147760/03/228980/2134, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení shora označených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové (dále "krajský soud"), Finančního ředitelství v Hradci Králové (dále "finanční ředitelství") a Finančního úřadu v Hradci Králové (dále "finanční úřad").
Stěžovatelka tvrdí, že rozsudky Nejvyššího správního soudu a krajského soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina"), protože se nevypořádaly se všemi jejími podstatnými námitkami. Takovou námitkou, kterou uváděla od počátku celého řízení, je, že k porušení rozpočtové kázně nedošlo již dnem následujícím po poskytnutí dotace, ale teprve dnem, do kterého měla poskytnutou dotaci použít. Dotace byla poskytnuta v souladu s "Podmínkami čerpání investiční dotace", vydanými Českou energetickou agenturou, které byly jediným vodítkem, podle kterého se mohla orientovat. Podle stěžovatelky penále jako příslušenství pohledávky a pohledávka na vrácení dotace vznikly až dnem splatnosti, nikoli dříve, jak je uvedeno v napadených rozhodnutích.
II.
Ze spisu krajského soudu, sp. zn. 31 Ca 166/2003, vyplývá, že v listopadu 1999 byla stěžovatelce přiznána, rozhodnutím Ministerstva průmyslu a obchodu, dotace ve výši 900 000,-- Kč na regeneraci a zateplení bytového domu. V květnu 2001 bylo kontrolou zjištěno, že realizace projektu nebyla vůbec zahájena. Proto byla stěžovatelka vyzvána k vrácení dotace, což během srpna a září 2001 učinila.
Na základě výsledku kontroly hospodaření s prostředky státního rozpočtu, provedené u stěžovatelky, uložil jí finanční úřad, platebním výměrem ze dne 23. 4. 2003, čj. 113527/03/228980/2134, odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 900 000,-- Kč. Rozhodnutím finančního úřadu ze dne 24. 6. 2003, čj. 147760/03/228980/2134, bylo stěžovatelce vyměřeno penále ve výši 548 400,-- Kč.
Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2003, čj. 4412/170/2003, finanční ředitelství zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí finančního úřadu ze dne 23. 4. 2003. Rozhodnutím ze dne 3. 10. 2003, čj. 4579/170/2003, bylo, k odvolání stěžovatelky, změněno rozhodnutí finančního úřadu ze dne 24. 6. 2003 tak, že částka vyměřeného penále byla zvýšena na 567 300,-- Kč.
Rozsudkem krajského soudu ze dne 30. 6. 2004, čj. 31 Ca 166/2003 - 23, 31 Ca 167/2003 - 14, byla žaloba stěžovatelky, proti shora uvedeným rozhodnutím finančního ředitelství, zamítnuta. Kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu byla zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, čj. 2 Afs 58/2005 - 90.
III.
Stěžovatelka spatřuje zásah do svých ústavně zaručených základních práv v tom, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnily a se všemi podstatnými námitkami se řádně nevypořádaly. Jako konkrétní příklad uvedla stanovení data, k němuž mělo dojít k porušení rozpočtové kázně. Z obsahu návrhů adresovaných stěžovatelkou obecným soudům a žaloby (žaloba na č. l. 1 - 4 a kasační stížnost na č. l. 38 - 41 spisu sp. zn. 31 Ca 167/2003) lze bez větších problémů zjistit, jaké námitky stěžovatelka vznesla. Námitka, vztahující se k začátku porušení rozpočtové kázně, mezi nimi evidentně chybí. S námitkami, které stěžovatelka v řízení před obecnými soudy skutečně vznesla, se obecné soudy vyrovnaly zcela dostatečně a ústavně konformně. Její názor, že se obecné správní soudy mají zabývat i jejími námitkami, které uplatnila v řízení před správními orgány (viz č. l. 2), byl dostatečně srozumitelně vyvrácen již v rozsudku krajského soudu, který mj. uvedl, že nepřezkoumává veškeré námitky uplatněné v daňovém řízení. V souladu se zásadou dispoziční se zabýval jen námitkami a žalobními body uvedenými přímo v podaných žalobách (viz č. l. 30). Takový závěr není projevem přehnaného formalismu, ale logickou a ústavně souladnou interpretací příslušného procesního předpisu. Stěžovatelka rozhodně nemůže své procesní povinnosti a péči o ochranu svých práv a zájmů přenášet na obecné soudy. Řízení o správní žalobě není ovládáno zásadou oficiality a zásadou vyšetřovací.
Stěžovatelka tak svým návrhem Ústavní soud staví nejen do role další přezkumné instance v rámci obecných soudů (jak to bývá u návrhů na zahájení řízení o ústavních stížnostech poměrně obvyklé), ale uvedením zcela nových námitek, které nebyla schopna či ochotna v řízení před obecnými soudy vznést, Ústavnímu soudu v podstatě přisuzuje roli prvostupňového obecného soudu správního. Ta samozřejmě Ústavnímu soudu nepatří.
Ústavní soud uzavírá, že ani procesním postupem ani rozhodnutími obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 11 odst. 5 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jak tvrdila.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude tato, bez dalšího, odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. června 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu