ECLI:CZ:US:2007:1.US.614.06
sp. zn. I. ÚS 614/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele ing. J. V., zastoupeného Mgr. Pavlou Frodlovou, advokátkou v Šumperku, Slovanská 7, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 729/2006 ze dne 27. 6. 2006, proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č.j. 14 Nc 1876/2006-8 ze dne 26. 4. 2006 a o návrhu na vydání předběžného opatření, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 6 Tdo 729/2006 ze dne 27. 6. 2006, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci č.j. 2 To 1146/2005-177 ze dne 16. 12. 2005. Usnesením odvolacího soudu bylo zamítnuto jeho odvolání a odvolání poškozeného A. H. proti rozsudku Okresního soudu v Šumperku č.j. 4 T 158/2005 ze dne 25. 10. 2005, jímž byl uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s podmíněným odložením na zkušební dobu 18 měsíců. Byl mu rovněž uložen trest propadnutí věci a uložena povinnost zaplatit poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra na náhradě škody částku 12.765,- Kč. Ústavní stížnost směřuje dále - svým obsahem - i proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č.j. 14 Nc 1876/2006-8 ze dne 26. 4. 2006, jímž byla proti němu nařízena exekuce. Současně stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud nařídil předběžné opatření, jímž uloží exekutorovi Mgr. Radanu Kučovi, Exekutorský úřad Olomouc, Palackého 11, aby nadále nepokračoval v provádění srážek z jeho invalidního důchodu podle výše označeného usnesení Okresního soudu v Šumperku. Napadenými rozhodnutími byla podle názoru stěžovatele porušena ustanovení čl. 37 odst. 3, čl 38 odst. 2 a dále čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 11 odst. 1 a čl. 12 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces, na ochranu lidské důstojnosti, na ochranu vlastnického práva a na ochranu nedotknutelnosti obydlí spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud ČR projednával jeho dovolání v neveřejném zasedání, ač písemně prostřednictvím své obhájkyně s tím nesouhlasil. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo projednáváno veřejně, nemohl se vyjádřit k prováděným důkazům. Došlo rovněž k porušení jeho práva na rovnost účastníků řízení.
Dále namítá, že obecný soud nevzal v úvahu jím předložené důkazy k prokázání vlastnického práva k domu a k předmětnému balkonu a zábradlí. Stěžovatel zdůraznil, že byla porušována jeho práva na ochranu lidské důstojnosti, ochranu vlastnického práva a nedotknutelnost obydlí a on se proto bránil neoprávněnému zasahování do svého soukromého a rodinného života ze strany poškozeného A. H., a pouze bránil svůj majetek před poškozováním z jeho strany. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel namítal rovněž porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. Podle jeho názoru došlo k porušení presumpce neviny tím, že ačkoliv podal proti rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 12. 2005 dovolání, přesto byl podán návrh na provedení exekuce a Okresní soud v Šumperku napadeným rozhodnutím tuto exekuci nařídil, aniž by bylo o dovolání rozhodnuto. Proti usnesení o nařízení exekuce podal odvolání s návrhem na odklad exekuce a po doručení rozhodnutí o dovolání požadovanou částku uhradil. Přes tuto skutečnost jsou mu nadále strhávány srážky z důchodu. Proto navrhl, aby Ústavní soud uložil exekutorovi nepokračovat v provádění exekuce z jeho invalidního důchodu.
Podáním ze dne 10. 10. 2006 stěžovatel namítl podjatost soudců Ústavního soudu, kteří již rozhodovali v jeho dřívějších ústavních stížnostech ve věcech sp. zn. I. ÚS 183/2000 a sp. zn. III. ÚS 515/01 (k tomu viz bod IV.).
II.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že argumentace stěžovatele je totožná s obsahem jeho dovolání a opětovně směřuje do oblasti skutkových zjištění. S těmito námitkami se prý obecné soudy vypořádaly, a proto navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení výslovně vzdalo.
Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadeným rozhodnutím -nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 T 158/2005 vedený u Okresního soudu v Šumperku. Ze spisu zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Okresního soudu v Šumperku č.j. 4 T 158/2005-157 ze dne 25. 10. 2005 uznán vinným tím, že dne 7. 4. 2005 v době kolem 10:00 hodin na balkoně domu č. 22 na ul. Kocourkové v Šumperku, který je součástí domu, který je majetkem poškozeného A. H., bezdůvodně poškozeného A. H. fyzicky napadl a nejméně jednou ho udeřil kovovou násadou s plastovou rukojetí do přední - čelní části hlavy, zasáhl ho do ruky, kterou poškozený instinktivně nastavil před sebe a zmírnil tak dopad úderu násady, která však přesto hlavu zasáhla. Stěžovatel vedl nejméně dva další údery na hlavu poškozeného, které však poškozený vykryl pravou rukou. Tímto jednáním byla poškozenému způsobena zranění - tržná rána v délce 5 cm v čelní oblasti hlavy (vyžádala si šití), lehčí stupeň komoce mozkové a naštípnutí 5. záprstní kosti pravé ruky. Za toto jednání byl odsouzen pro trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 trestního zákona a pro trestný čin ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 trestního zákona, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 měsíců s odkladem na zkušební dobu 18 měsíců. Současně mu byl uložen trest propadnutí věci (jednoho kusu kovové tyče od mechanického smetáku v délce 97 cm) a uložena povinnost zaplatit poškozené zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra náhradu škody v částce 12.765,- Kč. V obsáhlém odůvodnění soud I. stupně zhodnotil všechny provedené důkazy a odůvodnil svá skutková zjištění i právní posouzení věci.
Odvolání stěžovatele (i poškozeného A. H.) bylo usnesením č.j. 2 To 1146/2005-177 ze dne 16. 12. 2005 zamítnuto. Ze spisu vyplývá, že odvolací soud projednal podaná odvolání ve veřejném zasedání, jemuž byly strany (stěžovatel i poškozený) přítomny. Odvolací soud se zabýval písemným podáním stěžovatele, a ve veřejném zasedání nebyly předloženy další důkazní návrhy. Odvolací soud velmi podrobně zhodnotil postup soudu I. stupně i jeho rozhodnutí z hlediska důkazního i z hlediska právního posouzení a dospěl k závěru, že odvolání nebylo důvodné.
Dovolání stěžovatele bylo podle §265i písm. b) trestního řádu usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 729/2006 ze dne 27. 6. 2006 odmítnuto, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu o odmítnutí bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání. Nejvyšší soud uvedl, že dovolání bylo založeno na skutkových námitkách, které nemohou být základem dovolacího přezkumu. Věcně se zabýval vyslovenou námitkou, že jednání stěžovatele bylo nutnou obranou. Dospěl však k závěru, že ze skutkových zjištění provedených soudy nižších stupňů nevyplývá, že by byl incident vyvolal sám poškozený; doplnil, že jednání stěžovatele bylo bez jakýchkoliv pochybností prokázáno, a to nejen výpovědí samotného poškozeného, ale i výpověďmi dalších očitých svědků. Konstatoval, že obhajobou stěžovatele se obecné soudy nižších stupňů zabývaly a své závěry řádně odůvodnily.
IV.
Dříve než Ústavní soud přistoupil k meritornímu posouzení věci, zabýval se stěžovatelem uplatněnou námitkou podjatosti soudců Ústavního soudu, kteří rozhodovali o jeho dřívějších stížnostech pod sp. zn. I. ÚS 183/2000 a sp. zn. III. ÚS 515/2001. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 183/2000 rozhodoval I. senát ve složení JUDr. Vojen Güttler jako předseda senátu a JUDr. Vladimír Klokočka a JUDr. Vladimír Paul jako členové senátu. Ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 515/01 pak rozhodoval III. senát složený z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka. Z uvedeného vyplývá, že v předmětné ústavní stížnosti se námitka podjatosti vzhledem k obsazení senátu, o němž byl stěžovatel vyrozuměn dopisem ze dne 14. 9. 2006, týká pouze soudce zpravodaje a v současné době i předsedy senátu JUDr. Vojena Güttlera. O námitce podjatosti rozhodl II. senát Ústavního soudu usnesením č.j. I. ÚS 614/06-18 ze dne 11. 1. 2007 tak, že soudce zpravodaj JUDr. Vojen Güttler z projednání a rozhodování o této ústavní stížnosti není vyloučen.
V.
Ve věci samé dospěl Ústavní soud k těmto závěrům.
1. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv nebo svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
2. První námitka stěžovatele směřovala proti tomu, že Nejvyšší soud rozhodoval o jeho dovolání v neveřejném zasedání, ačkoliv on výslovně žádal, že chce být jednání přítomen a proto se nemohl vyjádřit k prováděným důkazům. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, pro který jsou trestním řádem stanovena přesná procesní pravidla. Podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) trestního řádu může Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání podle §265i citovaného zákona rozhodnout v neveřejném zasedání. V souzené věci nastal právě tento důvod odmítnutí dovolání, neboť bylo odmítnuto proto, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b trestního řádu. Je sice pravdou, že rozhodování Nejvyššího soudu podle §265b trestního řádu bývá mnohdy nepřiměřeně striktní, ale v tomto případě jeho postup odpovídá smyslu, který je dovolání trestním řádem vymezen. Navíc je nutno konstatovat, že v dovolacím řízení nebyly prováděny žádné důkazy, takže stěžovateli nebyla odňata možnost vyjadřovat se k prováděným důkazům. Ostatně, i dovolací soud se při posouzení dovolacího důvodu zabýval stěžovatelem uplatněnou námitkou nutné obrany. Dospěl však k závěru, že ze skutkových zjištění, provedených soudy nižších stupňů, jednoznačně vyplývá takový skutkový i právní závěr, který byl základem výroku o vině i trestu.
3. Ačkoliv stěžovatel výslovně nenapadal nalézací rozhodnutí obecných soudů nižších stupňů, z kontextu jeho ústavní stížnosti lze vyrozumět, že polemizuje právě se skutkovými zjištěními, které soud I. stupně dovodil z provedeného dokazování. Ústavní soud se proto zabýval posouzením, zda se obecné soudy nižších stupňů dostatečně zabývaly zjištěním skutkového stavu a hodnocením provedených důkazů v souladu s pravidly vyslovenými v právním řádu a s principy spravedlivého procesu.
V obecné rovině je třeba nejdříve uvést, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem porušení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli přezkoumáním věci samé pohledem jednoduchého práva. Pro oblast dokazování z toho plyne maxima vést dokazování ke skutečnostem nasvědčujícím porušení základních práv či svobod stěžovatelů, nikoli tedy dokazování vedoucí k rozhodnutí v samotném meritu věci.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zdůraznil, že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat dokazování provedené obecnými soudy. Zabýval se proto pouze otázkou, zda způsobem prováděného dokazování nebyla porušena stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces. Na tuto otázku odpovídá záporně.
Dokazování v přezkoumávané věci bylo provedeno v potřebném rozsahu a soud prvního stupně dostál požadavku náležitého zhodnocení všech provedených důkazů. Skutkový stav byl spolehlivě zjištěn a právní závěry z něj vyplývající byly v rozhodnutí tohoto soudu přiléhavě odůvodněny. Odvolací soud se při opětovném projednání věci ve veřejném zasedání konaném o odvolání stěžovatele - za jeho přítomnosti a za přítomnosti jeho obhájkyně - s těmito závěry plně ztotožnil. Ústavní soud po přezkoumání spisu žádné protiústavní pochybení ze strany těchto soudů neshledal.
Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností dospěl k závěru, že ani napadenými rozhodnutími Nejvyššího soudu ani rozhodnutími nižších soudů (byť výslovně napadena nebyla), ani v jim předcházejících řízeních nedošlo k porušení stěžovatelem uváděných ustanovení Listiny, a proto mu nezbylo než ústavní stížnost proti nim podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
4. Stěžovatel rovněž namítal porušení čl. 40 odst. 2 Listiny. Podle jeho názoru došlo k porušení presumpce neviny tím, že ačkoliv podal proti rozhodnutí Krajského soudu ze dne 16. 12. 2005 (tedy v jeho trestní věci) dovolání, přesto byl podán návrh na provedení exekuce a Okresní soud v Šumperku rozhodnutím pod sp. zn. 14 Nc 1876/2006 tuto exekuci nařídil, aniž by o bylo dovolání rozhodnuto. K této námitce je nutno uvést, že dovolání je mimořádný opravný prostředek, který nemá odkladné účinky, což znamená, že rozsudek soudu I. stupně byl pravomocný a bylo možné podle něho nařídit výkon rozhodnutí. Nelze proto přisvědčit stěžovateli, že nařízením výkonu rozhodnutí došlo k porušení zásady presumpce neviny, jíž se dovolává.
K tomu dodává Ústavní soud následující.
Stěžovatel tedy napadl ústavní stížností - jak vyplývá i z jejího obsahu a celkového kontextu věci - i výše uvedené usnesení Okresního soudu v Šumperku č.j. 14 Nc 1876/2006-8 ze dne 26. 4. 2006, jímž byl nařízen výkon rozhodnutí k úhradě škody poškozené Zdravotní pojišťovně Ministerstva vnitra. Z podkladů zaslaných stěžovatelem (přípis ze dne 13. 12. 2006) Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci usnesením č.j. 40 Co 1288/2006-26 ze dne 26. 10. 2006 odvolací řízení zastavil, neboť sám stěžovatel podáním ze dne 9. 8. 2006 vzal své odvolání zpět; tím rozhodnutí soudu I. stupně o výkonu rozhodnutí nabylo právní moci tak, jako kdyby odvolání podáno nebylo.
Při posouzení ústavní stížnosti proti usnesení soudu I. stupně o nařízení výkonu rozhodnutí vychází Ústavní soud z ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, z něhož vyplývá, že ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V předmětné věci je jednoznačné, že řízení o odvolání proti usnesení soudu I. stupně bylo zastaveno z důvodu zpětvzetí odvolání stěžovatelem. Řádný opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, tak nebyl vyčerpán. Ústavnímu soudu tak nezbylo než ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Šumperku č.j. 14 Nc 1876/2006-8 ze dne 26. 4. 2006 odmítnout podle §43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako návrh nepřípustný.
5. Stěžovatel rovněž navrhl, aby Ústavní soud vydal předběžné opatření, jímž by uložil exekutorovi Mgr. Radanu Kučovi, Exekutorský úřad Olomouc, Palackého 11, aby nadále nepokračoval v provádění srážek z jeho invalidního důchodu podle výše označeného usnesení Okresního soudu v Šumperku.
Podle ustanovení §80 odst. 1 zákona o Ústavním soudu směřuje-li ústavní stížnost proti jinému zásahu orgánu veřejné moci, než je rozhodnutí, může Ústavní soud k odvrácení hrozící vážné škody nebo újmy, k zabránění hrozícímu násilnému zásahu nebo z jiného závažného veřejného zájmu uložit orgánu veřejné moci, aby v zásahu nepokračoval (předběžné opatření).
V předmětné věci ústavní stížnost výslovně směřovala proti rozhodnutí Nejvyššího soudu; z jejího obsahu pak vyplynulo, že směřuje i proti usnesení Okresního soudu v Šumperku o nařízení výkonu rozhodnutí. Za tohoto stavu nebyly splněny podmínky nařízení předběžného opatření stanovené v ustanovení §80 odst. 1 citovaného zákona. Ústavní soud proto návrh na vydání předběžného opatření podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu musel jako návrh nepřípustný odmítnout, což ostatně koresponduje i s odmítnutím ústavní stížnosti proti napadenému usnesení Okresního soudu v Šumperku o nařízení výkonu rozhodnutí (srov. bod. 4 výše). Navíc Ústavní soud připomíná, že stěžovatel sám uvedl, že vymáhanou částku již zaplatil a je nyní na něm, aby tuto skutečnost v souladu se zákonem v exekučním řízení uplatnil.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu