ECLI:CZ:US:2007:1.US.616.06.1
sp. zn. I. ÚS 616/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky: Trading Třeboň s. r. o., se sídlem Třeboň, Sokolská 34/II, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 14. 6. 2006, čj. 7 Co 1245/2006 - 47, a rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 2. 3. 2006, čj. 9 C 304/2005 - 26, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla zrušení shora uvedených rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Jindřichově Hradci (dále jen "okresní soud"), vydaných v řízení o zaplacení částky 20 000,-- Kč, kde vystupovala jako žalovaná. Podle stěžovatelky obecné soudy porušily čl. 90 Ústavy ČR a její právo na soudní ochranu, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože se nevypořádaly se všemi skutečnostmi stěžovatelkou tvrzenými a prokázanými. Nebylo totiž prokázáno, že by byla platně uzavřena smlouva o půjčce mezi stěžovatelkou a žalobkyní ve sporu před obecnými soudy, tj. společností ENVIMEA s. r. o. (dále jen "žalobkyně"). Stěžovatelka tvrdí, že V. Š., který smlouvu o půjčce podepsal, nebyl oprávněn za ni jednat a obecné soudy pochybily, pokud odmítly vyčkat výsledku řízení, v němž byla namítnuta neplatnost rozhodnutí valné hromady stěžovatelky o jmenování této osoby jednatelem.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů, sbírky listin vedené obchodním rejstříkem krajského soudu a z podání stěžovatelky bylo zjištěno, že žalobkyně se domáhala po stěžovatelce zaplacení částky ve výši 20 000,-- Kč, jako pohledávky ze smlouvy o půjčce. Okresní soud rozsudkem ze dne 2. 3. 2006, čj. 9 C 304/2005 - 26, rozhodl, že stěžovatelka je povinna zaplatit žalobkyni žalovanou částku spolu s příslušenstvím a náklady právního zastoupení. K odvolání stěžovatelky krajský soud rozsudkem ze dne 14. 6. 2006, čj. 7 Co 1245/2006 - 47, potvrdil ve věci samé rozsudek okresního soudu a změnil jej jen ve výroku o nákladech řízení.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Stěžovatelka uvedenou funkci Ústavního soudu patrně neakceptuje a v podstatě požaduje, aby v dalším stupni řešil její spor. Ten byl však již jasně a zřetelně rozhodnut obecnými soudy a Ústavní soud v jejich postupu neshledává nic protiústavního.
Ústavní soud v plném rozsahu odkazuje na racionálně a logicky odůvodněný rozsudek krajského soudu, který uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že rozhodnutím valné hromady stěžovatelky ze dne 30. 10. 2003 byl do funkce jednatele jmenován V. Š. a není rozhodné, že příslušný zápis nebyl v obchodním rejstříku proveden. Za situace, kdy byl rozhodnutím valné hromady jmenován jednatelem pro období, kdy byla uzavřena písemná smlouva o půjčce, tak byl oprávněn jménem stěžovatelky uzavřít i smlouvu o půjčce. Funkce jednatele V. Š. zanikla až dne 17. 3. 2004 (viz notářský zápis ze dne 17. 3. 2004 o konání valné hromady stěžovatelky, č. NZ 136/2004). Zmíněný závěr shledává Ústavní soud jako ústavně konformní, do ústavně zaručených základních práv stěžovatelky tedy zasaženo nebylo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. října 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu