ECLI:CZ:US:2007:1.US.618.06
sp. zn. I. ÚS 618/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti města Tábor, sídlem Žižkovo náměstí 3, Tábor, zast. JUDr. Ing. Martinem Florou, Dr., advokátem, sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8.6.2006, č.j. 28 Cdo 2353/2005-100, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře ze dne 24.5.2005, č.j. 15 Co 211/2005-75, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře, jako účastníků řízení, a státního podniku Vojenské lesy a statky ČR, s.p., sídlem Pod Juliskou 5, Praha 6, zast. JUDr. Jaroslavem Ortmanem, CSc., advokátem, sídlem Antala Staška 32, Praha 4, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka v Táboře (dále jen "krajský soud") vydaná ve sporu u vlastnictví nemovitostí. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že žalobou podanou u Okresního soudu v Táboře (dále jen "okresní soud") se vedlejší účastník domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že vlastníkem v žalobě označených nemovitostí v kat. úz. Dražice je Česká republika s právem hospodařit vedlejšího účastníka. Okresní soud žalobě vyhověl, po stěžovatelově odvolání krajský soud napadeným rozsudkem prvostupňový rozsudek potvrdil a stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl. Stěžovatel je přesvědčen, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu uvádí, že podstata sporu spočívala v posouzení otázky, zda na stěžovatele ke dni nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. přešlo vlastnické právo ke sporným nemovitostem, či zda vlastnické právo svědčí České republice s právem hospodařit vedlejšího účastníka; přitom žaloba byla podána v době, kdy stěžovatel byl již jedenáct let v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník. Žaloba byla založena na právním názoru, že k přechodu vlastnického práva na stěžovatele zákonem č. 172/1991 Sb. nikdy nedošlo, byť sporné nemovitosti byly jeho historickým majetkem, ale ke dni účinnosti zákona nebyly ve vlastnictví České republiky, nýbrž ve vlastnictví České a Slovenské federativní republiky, neboť na nemovitostech fyzicky hospodařili právní předchůdci vedlejšího účastníka zřízení či instančně podřízení Federálnímu ministerstvu národní obrany. S takovým názorem stěžovatel nesouhlasil, což odůvodňoval tím, že právní předchůdce vedlejšího účastníka nebyl povolán k plnění úkolů v oblasti obrany federace a že nemovitosti jsou součástí jeho historického majetku. K tvrzení o vlastnictví ČSFR dodával, že k nabytí nemovitostí Českou republikou došlo dodatečně ke dni 31.12.2002 (z povahy věci plyne, že stěžovatel má na mysli datum 31.12.1992, což opravil v replice označené datem 22.2.2006, doručené Ústavnímu soudu 23.2.2007), čímž došlo k dodatečnému splnění podmínek pro přechod vlastnického práva na stěžovatele podle zákona č. 172/1991 Sb. Dále namítal případné nabytí vlastnického práva vydržením. V další části návrhu se soustředil na popis vývoje sporu a na polemiku s právními závěry obecných soudů. Na tomto základě pak tvrdí, že napadená rozhodnutí považuje za nesprávná z důvodu nesprávnosti skutkových závěrů, v případě Nejvyššího soud pak i z toho důvodu, že rozhodnutí obsahuje konstatování, která nemají žádnou oporu v provedeném dokazování ani v žádném tvrzení účastníků řízení (že nemovitosti byly do 31.12.1949 vlastnictvím blíže neurčeného lesního družstva), přičemž za ústavně nekonformní považuje tyto závěry:
1) že nemovitosti byly k 24.5.1991 ve vlastnictví ČSFR, neboť sloužily obraně státu,
2) že právo hospodaření s nemovitostmi ke dni 23.11.1990 svědčilo vedlejšímu účastníkovi řízení a nikoliv Městskému národnímu výboru v Táboře,
3) že ani případné pozdější nabytí vlastnického práva k nemovitostem Českou republikou nevedlo k přechodu nemovitostí na stěžovatele podle §2 zák. č. 172/1991 Sb.
K prvním dvěma závěrům souhrnně uvádí, že v okamžiku nabytí účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. nezahrnoval předmět činnosti vedlejšího účastníka, resp. jeho právního předchůdce žádnou činnost směřující k zabezpečování úkolů v oblasti obrany státu a že nemovitosti byly v tehdejší evidenci nemovitostí zapsány jako vlastnictví Československého státu s právem hospodaření Městského národního výboru v Táboře. Ke třetímu závěru podává takovou interpretaci §2 zák. č. 172/1991 Sb., podle níž by k přechodu historického majetku na obce mohlo dojít kdykoliv po dni nabytí účinnosti zákona, tedy i k 1.1.1993, kdy se staly nemovitosti bývalé ČSFR vlastnictvím ČR.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek krajského soudu zrušil.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud považuje rozhodnutí za správné, neboť nebyla splněna kterákoli z podmínek přechodu pozemku na žalovaného, tj. na stěžovatele. Navrhl, aby Ústavní soud stížnosti nevyhověl.
Krajský soud upozornil, že odůvodnění ústavní stížnosti obsahuje prakticky stejnou argumentaci, kterou stěžovatele uvedl ve svých rozsáhlých odvolacích námitkách proti rozsudku soudu I. stupně. S nimi se ve svém rozhodnutí soud beze zbytku vypořádal, na své argumentaci setrvává a odkazuje na ni bez potřeby k ní již cokoliv dodávat. Soud je přesvědčen, že svým rozhodnutím ústavnost neporušil a stížnost by měla být jako neopodstatněná odmítnuta, příp. jako neodůvodněná zamítnuta.
Vedlejší účastník považuje ústavní stížnost za nesprávnou, chybnou a matoucí, zdůrazňuje, že ústavní limity a garance zajištění spravedlivého procesu nebyly v odvolacím řízení a v řízení před dovolacím soudem porušeny, že se nelze dovolávat porušení práva na spravedlivý proces, jestliže rozhodnutí soudu je jiné, než právní názor stěžovatele. Stejně tak podle vedlejšího účastníka nedošlo v řízeních před obecnými soudy k porušení práva stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Namítá, že nemovitosti byly ve vlastnictví federace, že vedlejší účastník s nimi nakládal, držel, hospodařil s nimi, a to i poté, co došlo v katastru nemovitostí ke změně v zápisu na stěžovatele, a upozorňuje na judikaturu Ústavního soudu ohledně podmínek přechodu věcí z majetku státu do vlastnictví obcí. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud stížnost odmítl jako nedůvodnou.
Vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka zaslal Ústavní soud stěžovateli na vědomí a umožnil mu na ně reagovat. Stěžovatel této možnosti využil, byť nepovažoval za účelné se vyjadřovat k obsahu vyjádření účastníků (neboť odkazují toliko na odůvodnění napadených rozhodnutí); k argumentaci vedlejšího účastníka upozornil, že nepřekračuje rámec dosud uplatněných tvrzení, vyjma důvodů o porušení práva na spravedlivý proces (v té souvislosti stěžovatel zdůraznil, že porušení tohoto práva nespatřuje ve skutečnosti, že nebyl úspěšný, ale v postupu obecných soudů, který procesnímu neúspěchu předcházel, a ve způsobu výkladu právních předpisů, který jimi byl v řízení použit).
Ze spisu Okresního soudu v Táboře sp.zn. 9 C 87/2004 Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 13.7.2004 se vedlejší účastník vůči stěžovateli domáhal určení vlastnictví státu k souboru nemovitostí v kat. úz. Dražice. Tvrdil, že nemovitosti byly ke dni účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. ve vlastnictví České a Slovenské federativní republiky, a proto stěžovateli k nim nemohlo vzniknout vlastnické právo. Okresní soud rozsudkem ze dne 25.1.2005, č.j. 9 C 87/2004-45, žalobě vyhověl, protože neshledal naplnění podmínek přechodu vlastnického práva na stěžovatele (pozn. okresní soud nesprávně uvažuje o převodu), také námitku vydržení neuznal, a to pro absenci držby nemovitostí. Rozsudek soudu I. stupně napadl stěžovatel odvoláním založeném na tvrzení, že podmínky pro přechod majetku byly naplněny, krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Stěžovatel podal proti rozsudku soudu II. stupně dovolání, jeho přípustnost založil na dovolacím důvodu podle §237 odst. 1 písm. c) obč. soudního řádu. Zásadní význam napadeného rozhodnutí po právní stránce spatřoval v četných hmotněprávních a procesněprávních otázkách, v nichž údajně odvolací soud pochybil. Nejvyšší soud dovolání pro nepřípustnost odmítl, když připomenul, že při přezkumu přípustnosti dovolání nepřipadá v úvahu, aby byly posuzovány právní otázky obsahující procesní aspekty věci, a že na zbývající nastolené právní otázky podal vyčerpávající a správnou odpověď odvolací soud.
Po seznámení s obsahem listinných podkladů a s obsahem spisu okresního soudu Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem tvrzeného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelovo právo bránit se vůči žalobě na určení vlastnictví. Obecné soudy se v průběhu sporu stěžovatelovými tvrzeními velmi zevrubně zabývaly, náležitým způsobem se s nimi vypořádaly, jakož i s navrženými důkazy. Stěžovatel však evidentně nehodlá vzít na vědomí právní názory obecných soudů, opakovaně a tvrdošíjně uplatňuje svoje skutkové i právní námitky, jež jsou povětšinou založeny na nepřesných představách o hmotněprávních vztazích, konkrétně o podmínkách přechodu vlastnického práva z České republiky na obce. Ústavní soud shledal, že interpretace a aplikace příslušných ustanovení zák. č. 172/1991 Sb. byla provedena obecnými soudy ústavně konformním způsobem, tudíž v průběhu řízení nedošlo k porušení žádného z ustanovení Listiny, jež stěžovatelka namítá (pozn. protože stěžovatel neprokázal existenci svého vlastnického práva k dotčeným nemovitostem, nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 odst. 1 Listiny).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda senátu