ECLI:CZ:US:2007:1.US.627.06.2
sp. zn. I. ÚS 627/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavních stížnostech stěžovatelů M. H., Ing. J. H. a I. H., všech zastoupených JUDr. V. P., A. B., zastoupené JUDr. O. Ž. a P. U., zastoupeného JUDr. L. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20.6.2006, č.j. 11 Co 68/2006-327, rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 31.10.2005, č.j. 13 C 97/2003-292, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2003, sp.zn. 22 Cdo 1949/2001-229, za účasti Krajského soudu v Plzni, Okresního soudu v Chebu, Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a J. L. a R. L., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel P. U. napadl ústavní stížností doručenou dne 19.9.2006 v záhlaví uvedené tři rozsudky obecných soudů a domáhal se jejich zrušení. V návrhu na zahájení řízení uvedl, že rozsudkem Okresního soudu v Chebu (dále jen "okresní soud") bylo určeno, že konkrétní nemovitosti v kat. úz. M. (správně má být kat. úz. Ú.), náleží do dědictví po zemřelém A. V. L., a to jejich jedna polovina, druhá polovina náleží do dědictví po zemřelé A. B. L. Tomuto rozhodnutí předcházelo dlouhé řízení zahájené podáním žaloby dne 5.2.1993, opakovaně v něm rozhodoval okresní soud i Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud"). Na základě podaného dovolání Nejvyšší soud (napadeným rozsudkem ze dne 29.4.2003) dva z rozsudků zrušil z důvodu nesprávného označení nemovitostí. V následném řízení pak bylo žalobě zcela vyhověno a odvolání podané proti rozsudku okresního soudu ze dne 31.10.2005 bylo rozsudkem krajského soudu ve výrocích ve věci samé potvrzeno. Stěžovatel tvrdí, že všemi napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva zaručená Ústavou a Listinou základních práv a svobod (dále jen "Listina") na ochranu vlastnictví a na spravedlivý proces, konkrétně tak, že po celou dobu sporu je omezen v nakládání s předmětem svého vlastnictví, že soudy měly zkoumat, zda žalovaný nenabyl vlastnictví po smrti původních vlastníků a v případě kladného zjištění by měl žalobu zamítnout pro nedostatek naléhavého právního zájmu (jeho návrhy směřující ke zjištění, zda dědicům nebyla vyplacena náhrada podle smlouvy uzavřené mezi ČSSR a Italskou republikou dne 27.7.1966, byly odmítnuty), upozornil též na změny názorů v judikatuře Nejvyššího soudu na vztah restitučních předpisů a obecných předpisů na ochranu vlastnictví. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. I.ÚS 627/06.
Stěžovatelé M. H., Ing. J. H. a I. H. se podáním doručeným dne 20.9.2006 domáhali zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku krajského soudu a okresního soudu. V návrhu na zahájení řízení také popsali vývoj sporu o určení, že předmětné nemovitosti patří do dědictví po osobách uvedených v předchozím odstavci, a vyjádřili názor, že těmito rozsudky došlo k porušení jejich základních práv, a to práva na spravedlivý proces a právo na soudní ochranu, garantovaná v čl. 36 odst. 1 a právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, jakož i právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Dodatkový protokol"). Předně naříkali mimořádně dlouhou dobu, po kterou bylo řízení proti nim vedeno a z ústavně právního pohledu mají zato, že v kauze aplikovaná norma jednoduchého práva nabyla z pohledu proporcionality důvodně přednost před jinou normou jednoduchého práva. K tomu namítali, že případný nárok žalobců měl být posuzován buď podle zákona 87/1991 Sb. nebo jako vypořádaný podle Dohody o vypořádání otevřených finančních a majetkových otázek uzavřené dne 27.7.1966. V návaznosti na to připomenuli, že první dva z nich nabyli nemovitosti jednak na základě řádné kupní smlouvy s čs. státem se současným právem osobnímu užívání, kupní smlouvou prodali právnímu předchůdci třetího z nich zděnou kolnu se současným převodem (správně má být "přechodem") práva osobního užívání pozemku. Ještě doplnili, že napadenými rozsudky byl také porušen čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 11 odst. 3 Listiny. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II.ÚS 627/06.
Stěžovatelka A. B. doručila Ústavnímu soudu dne 26.9.2006 ústavní stížnost, v níž brojila proti v záhlaví označenému rozsudku krajského soudu a okresního soudu, neboť je přesvědčena, že soudy porušily její základní práva, a to právo na spravedlivý proces, včetně práva na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny, právo na projednání věci bez zbytečných průtahů ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny a taktéž právo na legitimní očekávání garantované v čl. 1 Dodatkového protokolu. Porušení uvedených základních práv spatřuje v neúměrné době řízení, v zásahu do jejího vlastnictví, které nabyla legálním postupem a v nedostatečném hodnocení účinky náhradové dohody mezi vládami ČSSR a Italské republiky. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II. ÚS 639/06.
Po seznámení s obsahem návrhů Ústavní soud zjistil, že všechny tyto ústavní stížnosti se týkají totožného řízení, vedeného u okresního soudu pod sp.zn. 13 C 97/2003, a směřují proti totožným rozhodnutím. Vzhledem k těmto skutečnostem a v zájmu hospodárnosti řízení rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 31.10.2006, č.j. I. ÚS 627/06-8, v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s přiměřenou aplikací §112 odst. 1 obč. soudního řádu o spojení těchto věcí ke společnému řízení, které bude nadále vedeno pod sp.zn. I. ÚS 627/06.
Všichni stěžovatelé navrhli zrušení napadených rozsudků okresního soudu a krajského soudu, stěžovatel P. U. pak též rozsudku Nejvyššího soudu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny a Dodatkového protokolu, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 3 Listiny:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2 Listiny:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), si Ústavní soud vyžádal vyjádření krajského soudu a vedlejších účastníků.
Krajský soud ve vyjádření k obsahu ústavní stížnosti vedené původně pod sp.zn. II. ÚS 627/06 stěžovatelům přisvědčil v jejich námitce, že řízení trvalo velice dlouhou dobu, jeho délka byla ovlivněna i charakterem věci, rozsahem prováděných důkazů a tím, že účastníci, jak jim zákon umožňuje, využili řádných i mimořádných opravných prostředků. Tato skutečnost však nemůže sama o sobě přivodit pro ně příznivější výsledek sporu. Námitky týkající se posuzování věci z hlediska zák. č. 87/1991 Sb. a z hlediska dopadů mezivládní dohody byly již uplatněny v průběhu řízení, proto odkázal na důvody uvedené v rozhodnutích.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 13 C 97/2003 (původně sp.zn. 8 C 71/93) Ústavní soud zjistil, že vedlejší účastnici podali žalobu, kterou se domáhali vydání nemovitostí v kat. úz. U., jejichž vlastníky byli jejich právní předchůdci. Ti se rozhodli v roce 1946 usídlit v Itálii a pověřili výkonem správy zmocněnce. Ten nemovitosti spravoval do r. 1953, kdy začal nájemné z nich vybírat Podnik bytového hospodářství v M. Správce dosáhl toho, že v roce 1968 měly být nemovitosti vráceny oproti úhradě ztráty a u tehdejšího střediska geodézie byli jako vlastníci zapsány A. a A. L. Na počátku 80. let došlo k zápisu nemovitostí do vlastnictví státu, na základě údajného uznání nároku za předmětné nemovitosti v rámci italské náhradové dohody a posléze s nimi stát disponoval. Tyto dispozice považovali žalobci za absolutně neplatné a jako závětní dědici původních vlastníků požadovali jejich vydání z titulu bezdůvodného obohacení (v roce 1995 změnili petit na určení jejich spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem, v roce 1997 upřesnili, že jde o podílové spoluvlastnictví každého z nich k jedné polovině). Stěžovatelé se žalobními tvrzeními nesouhlasili a navrhovali zamítnutí žaloby, zejména s odkazem na důsledky Dohody mezi vládou ČSSR a vládou Italské republiky o vypořádání otevřených finančních a majetkových otázek, příp. též na nutnost postupu podle restitučních předpisů. Po provedeném dokazování okresní soud rozsudkem ze dne 4.6.1997, č.j. 8 C 71/93-83, žalobu zamítl pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců na určení jejich spoluvlastnictví; dále poukázal na důsledky mezivládní dohody a na nemožnost postupu podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, protože žalobci nejsou občany ČR. Žalobci se proti tomuto rozsudku odvolali a především dokládali, že zmíněná dohoda se předmětných nemovitostí netýkala. Krajský soud rozsudkem ze dne 4.6.1998, č.j. 11 Co 691/97-108, prvostupňový rozsudek ve výroku o zamítnutí návrhu na určení vlastnictví zrušil (pro nedostatečná skutková zjištění), v ostatních výrocích ho potvrdil. V další fázi řízení žalobci navrhli změnu petitu na určení, že nemovitosti (jejich spoluvlastnické podíly) patří do dědictví po každém z jejich právních předchůdců, okresní soud změnu připustil. Po provedení dalších důkazů okresní soud rozsudkem ze dne 31.5.2000, č.j. 8 C 71/93-156, žalobu opětovně zamítl, a to z důvodu, že došlo k odškodnění vlastníků, příp. jejich dědiců, v souladu s mezivládní dohodou. Krajský soud, na základě odvolání žalobců, rozsudkem ze dne 30.3.2001, č.j. 11 Co 496/2000-190, prvostupňový rozsudek změnil tak, že žalobě vyhověl, protože shledal, že mezivládní dohoda se v posuzovaném případě nemohla uplatnit, jednak proto, že první spoluvlastník zemřel před její účinností, jednak proto, že do smrti druhé spoluvlastnice čs. stát s nemovitostmi nakládal jako s jejich vlastnictvím. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29.4.2003, č.j. 22 Cdo 1949/2001-229, zrušil oba předcházející rozsudky, tj. rozsudek krajského soudu a rozsudek okresního soudu, z důvodu nesprávného označení nemovitostí v enunciátu. Po další úpravě petitu okresní soud rozsudkem ze dne 16.12.2003, č.j. 13 C 97/2003-236, žalobě vyhověl. V odůvodnění výslovně zdůraznil, že rozhodoval jen o tom, že předmětné spoluvlastnické podíly vlastnili předchůdci žalobců ke dni své smrti, že mu nepříslušelo zabývat se otázkou, zda spoluvlastnické podíly nebyly podle mezivládní dohody vypořádány pro roce 1978 s jejich právními nástupci. Žalovaní napadli tento rozsudek odvoláním, krajský soud ho usnesením ze dne 30.6.2004, č.j. 11 Co 131/2004-259, zrušil, protože zjistil, že okresní soud nereagoval na procesní návrh žalovaných, aby do řízení vstoupil vedlejší účastník. Po pravomocném rozhodnutí o návrhu na přistoupení České republiky-ministerstva financí okresní soud rozsudkem ze dne 31.10.2005, č.j. 13 C 97/2003-292, žalobě opětovně vyhověl. Po dalším odvolání žalovaných krajský soud rozsudkem ze dne 20.6.2006, č.j. 11 Co 68/2006-327, meritorní výroky potvrdil, též se zdůrazněním, že v projednávané věci nejde o nic jiného než o určení, že rodiče žalobců byli ke dni své smrti podílovými spoluvlastníky předmětných nemovitostí, že tudíž některé námitky nemohou být zohledněny (vydržení, vazba na restituční předpisy, přestavba kůlny na obytný dům), jinými slovy, že je pro řešení dané věci právně bezvýznamné, co se dělo se spoluvlastnickými podíly po smrti rodičů žalobců.
III.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Z tohoto pohledu Ústavní soud především konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelů na ochranu majetku vyplývající z čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu. Dlužno zdůraznit, že obecné soudy (po úpravě žalobního návrhu) nikterak nerozhodovaly o určení aktuálního stavu vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tudíž jakékoliv námitky o účincích právních skutečností vzniklé po smrti původních vlastníků nemohly být zohledněny, neboť byly předčasné. Taktéž nedošlo k porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny; k takovému následku by došlo teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů bránit se vůči podané žalobě, obecné soudy se v průběhu sporu tvrzeními stěžovatelů velmi zevrubně zabývaly, náležitým způsobem se s nimi vypořádaly, jakož i s jimi navrženými důkazy.
Ve shodě s názorem krajského soudu lze přisvědčit námitce, že soudní řízení trvalo velice dlouhou dobu, avšak jeho délka byla ovlivněna jak charakterem sporu, rozsahem prováděných důkazů, využitím přípustných opravných prostředků, také též nevhodnými procesními postupy obou spořících se stran, resp. jejich právních zástupců (volba nevhodného žalobního návrhu v první fázi řízení, nadbytečný návrh na přistoupení vedlejšího účastníka). Samotná délka řízení však sama o sobě nemůže být důvodem pro zrušení meritorních rozhodnutí.
Návrh stěžovatele P. U. na zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29.4.2003, sp.zn. 22 Cdo 1949/2001-229, je nutno považovat za opožděný, protože byl podán po uplynutí lhůty určené k podání ústavní stížnosti (rozsudek byl doručen právnímu zástupci stěžovatele dne 13.6.2003, ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě 18.9.2006), navíc jde o rozhodnutí, které nemá meritorní povahu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný po uplynutí lhůty stanovené zákonem podle §43 odst. 1 písm. b) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu