ECLI:CZ:US:2007:1.US.630.06
sp. zn. I. ÚS 630/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti Romana Vytejčka, soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha 4, sídlem Táboritská 1000/23, Praha 3, zast. JUDr. Stanislavem Vytejčkem, advokátem, sídlem Hráčského 406, Benešov, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1.8.2006, č.j. 14 Co 389/2006-31, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Ing. P. B., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podanou ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), jímž bylo rozhodnuto o odvolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") ze dne 21.12.2005, č.j. 13 Nc 16456/2002-18, ve věci zastavení exekuce. Uvedl, že obvodní soud citovaným usnesením rozhodl o zastavení exekuce a zároveň rozhodl, že oprávněný je povinen zaplatit exekutorovi náklady exekuce. K odvolání oprávněného městský soudu výrok ohledně nákladů exekuce změnil tak, že náklady exekuce má nést povinný. Po analýze právního postavení exekutora stěžovatel dovozuje, že je zapotřebí vytvořit soudním exekutorům stejné podmínky pro výkon moci soudní, aby tak byl položen základ pro výkon jejich rozhodovací pravomoci ve stejné kvalitě, jako je tomu u soudců, včetně materiální nezávislosti. Odkázal na dřívější judikaturu ústavního soudu (sp.zn. I. ÚS 290/05, sp.zn. II 372/04) dovozující, že soudnímu exekutorovi musí být zajištěna faktická úplata za jeho činnost, a tvrdil, že důsledkem napadeného rozhodnutí je zásahem do jeho práva vlastnit majetek garantovaného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ve svém důsledku odporuje též ustanovení čl. 1 odst. 1 Listiny (správně má být "čl. 1 Listiny"). Z tohoto důvodu se domáhal, aby Ústavní soud zrušil napadené usnesení v celém rozsahu.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody jsou nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 11 Listiny:
1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
II.
S ohledem na obsah ústavní stížnosti a provedená zjištění nevyžadoval Ústavní soud vyjádření účastníka ani vedlejšího účastníka, neboť rozhodnutím o ústavní stížnosti nemůže být zasaženo do jejich právního postavení.
Z předložených listin Ústavní soud zjistil, že obvodní soud usnesením ze dne 21.12.2005, č.j. 13 Nc 16456/2002-18, zastavil exekuci nařízenou usnesením ze dne 6.12.2002, č.j. 13 Nc 16456/2002-9 (výrok I.), což odůvodnil zjištěním, že průběh výkonu exekuce ukazuje, že výtěžek, kterého jí bude dosaženo nepostačuje ani ke krytí nákladů exekuce, povinnému uložil povinnost nahradit náklady řízení (výrok II.) a oprávněnému uložil povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce ve výši 4 575,60,- Kč (výrok III.). Výrok III odůvodnil odkazem §89 zák. č. 120/2001 Sb., s odvoláním na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 372/04, když činnost exekutora je úplatná a po exekutorovi nelze spravedlivě požadovat, aby nesl náklady zastavené exekuce. Proti usnesení podal odvolání oprávněný (tj. vedlejší účastník v řízení o ústavní stížnosti), na jehož základě městský soud napadeným usnesením potvrdil výrok o zastavení řízení, výrok II. změnil tak, že ve vztahu mezi oprávněným a povinným nepřiznal žádnému právo na náhradu nákladů řízení, a výrok III. změnil tak, že povinnost nahradit stěžovateli náklady exekuce uložil povinnému, přičemž zdůraznil, že oprávněný se před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil (v této záležitosti odkázal na usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. III. ÚS 282/06; pozn. jde o usnesení odmítající ústavní stížnost téhož stěžovatel zastoupeného týmž právním zástupcem, ve skutkově i právně shodné věci). Současně rozhodl o tom, že oprávněný, povinný a stěžovatel nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, protože nebyli v odvolacím řízení úspěšní.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i když by existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora. V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05).
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatele na zrušení napadeného usnesení (v části měnící výrok III. usnesení obvodního soudu) je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelem namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení městský soud vyšel ze zjištění, oprávněný (tj. vedlejší účastník) se před nařízením exekuce a ani při jejím provádění žádného procesního zavinění nedopustil. Ve světle závěrů citovaného stanoviska pléna Ústavního soudu tak nemohlo dojít k tvrzenému porušení základních práv chráněných v čl. 11 Listiny. Pokud stěžovatel namítá, že soudní exekutor ze všech zastavených exekucí s přiznaným nedobytným plněním zaplatí ze svého další částku na DPH a téměř polovinu z přiznané částky na dani z příjmu a sociálním a zdravotním pojištění, jde o případné důsledky jiných právních předpisů (např. zákona o dani z přidané hodnoty, zákona o daních z příjmů), které nebyly (ani nemohly být) při rozhodování obecných soudy aplikovány. Ústavní soud - nad rámec tohoto závěru - doplňuje, že správnost stěžovatelova tvrzení o daňových a dalších odvodních povinnostech nebyla předmětem přezkumu. Nicméně upozorňuje na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnutou oprávněným podle §90 odst. 3 exekučního řádu.
Nepřípadným je stěžovatelovo tvrzení o porušení čl. 1 Listiny, neboť toto ustanovení nezakotvuje žádné jeho konkrétní základní právo; porušení tohoto články by se projevilo jen ve spojení s příslušným ustanovením Listiny, příp. Úmluvy.
Stěžovatel ústavní stížnosti napadá celé rozhodnutí městského soudu. Je však zřejmé, že ve výrocích, v nichž městský soud potvrdil zastavení řízení a rozhodl o nákladech řízení mezi oprávněným a povinným, je ústavní stížnost podaná osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], protože těmito výroky nebylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatele.
K výroku o nákladech odvolacího řízení stěžovatel neuvádí žádné konkrétní námitky, ač jej také formálně napadá. Z tohoto důvodu nezbývá než konstatovat, že také v této části je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zčásti podaný osobou zjevně neoprávněnou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2007
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu