ECLI:CZ:US:2007:1.US.633.06
sp. zn. I. ÚS 633/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti PaedDr. I. S., zast. JUDr. Julií Šindelářovou, advokátkou, sídlem Mikulášská tř. 9, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24.6.2006, č.j. 30 Cdo 213/2006-197, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12.7.2005, č.j. 32 Co 17/2005-178, a proti rozsudku Okresního soudu v Benešově ze dne 11.1.2005, č.j. 5 C 698/2003-156, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Benešově, jako účastníků řízení, a podniku Staviva Praha, státní podnik, v likvidaci, sídlem Londýnská 53, Praha 2, a Pozemkového fondu České republiky, sídlem Husinecká 1024/11a, Praha 3, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Benešově (dále jen "okresní soud"), jimiž bylo rozhodováno ve věci stěžovatelčina návrhu na přezkoumání zákonnosti rozhodnutí správního orgánu podle §244 a násl. obč. soudního řádu. Z podání vyplývá, že stěžovatelka se spolu s dalším žalovaným domáhala u Okresního pozemkového úřadu v Benešově určení vlastnického práva k individualizovaným pozemkům v kat. úz. Benešov. Protože tento úřad rozhodl, že nejsou vlastníky těchto pozemků, obě podaly návrh na "přezkoumání zákonnosti rozhodnutí" (správně se měly domáhat, aby věc byla projednána na návrh v občanském soudním řízení). Okresní soud, poté co jeho první rozsudek byl krajským soudem zrušen, tak napadeným rozsudkem ve vztahu k jednomu z předmětných pozemků řízení zastavil, ohledně ostatních pozemků žalobu zamítl. K jejich odvolání krajský soud prvostupňový rozsudek potvrdil. Obě následně podaly ve věci dovolání, které Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl. Stěžovatelka tvrdí, že obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva dle čl. 4, 90 a 96 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), stejně tak čl. 1, čl. 3 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Meritem ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatelky o nesprávnosti závěrů správního orgánu a soudů o tom, že objekt cihelny (sc. pozemky, jichž se domáhala) byl součástí hospodářství (tj. zemědělské usedlosti) Benešov, jehož spoluvlastníkem byl právní předchůdce stěžovatelky, proto měl být charakter tohoto hospodářství posuzován podle zák. č. 229/1991 Sb. a stěžovatelka vycházela v průběhu celého řízení z ustanovení §1 odst. 1 písm. b) tohoto zákona. Dále tvrdí, že byly předloženy důkazy, ze kterých nepochybně vyplývá, že majetek byl odňat v celém rozsahu jako majetek zemědělský, a to včetně doplňkových provozů, tj. lihovaru a cihelny, a byl předán jako celek zemědělskému podniku, konkrétně Československým státním statkům n.p. v Benešově. Podle jejího názoru, nemůže být k její újmě brána skutečnost, že s další oprávněnou osobou bylo vedeno řízení dle zákona č. 87/1991 Sb., protože použití tohoto zákona pro objekt cihelny není po právu a nelze opomenout ani to, že toto řízení probíhalo krátce po vydání restitučních zákonů a rozhodovací praxe nebyla ještě tehdy sjednocena.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud nálezem napadené rozsudky okresního soudu a krajského soudu, jakož i napadené usnesení Nejvyššího soudu, zrušil.
Znění příslušných článků Ústavy, Listiny a Úmluvy, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 4 Ústavy
Základní práva a svobody jsou pod ochranou soudní moci.
Čl. 90 Ústavy
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Čl. 96 Ústavy:
1) Všichni účastníci řízení mají před soudem rovná práva.
2) Jednání před soudem je ústní a veřejné; výjimky stanoví zákon. Rozsudek se vyhlašuje vždy veřejně.
Čl. 1 Listiny:
Lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech. Základní práva a svobody nezadatelné, nezcizitelné, nepromlčitelné a nezrušitelné.
Čl. 3 Listiny:
1) Základní práva a svobody se zaručují všem bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení.
2) Každý má právo svobodně rozhodovat o své národnosti. Zakazuje se jakékoli ovlivňování tohoto rozhodování a všechny způsoby nátlaku směřující k odnárodňování.
3) Nikomu nesmí být způsobena újma na právech pro uplatňování jeho základních práv a svobod.
Čl. 36 Listiny:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy:
Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Z předložených listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že dne 11.6.2003 podala stěžovatelka společně s druhou oprávněnou osobou, jako žalobkyně, návrh podle §244 a násl. obč. soudního řádu, v němž se domáhaly, aby soud rozhodl, že stěžovatelka je vlastníkem ideálních 19/24 a druhá oprávněná osoba je vlastníkem 5/24 specifikovaných pozemků v kat. úz. Benešov. Tomuto řízení předcházelo řízení u pozemkového úřadu, který rozhodl, že obě žalobkyně nejsou vlastníky předmětných pozemků, neboť pozemky tvořily areál bývalé cihelny, která byla znárodněna podle zákona č. 114/1948 Sb., nesloužily v době přechodu na stát zemědělské výrobě, a proto se na ně nevztahuje zák. č. 229/1991 Sb. Okresní soud rozsudkem ze dne 21.5.2004, č.j. 5 C 698/2002-120, žalobu zamítl. Tento rozsudek byl za základě odvolání žalobkyň usnesením krajského soudu ze dne 30.9.2004, č.j. 32 Co 28/2004-142, zrušen s tím, aby soud přibral do řízení Pozemkový fond ČR. V další fázi okresní soud rozsudkem ze dne 11.1.2005, č.j. 5 C 698/2003-156, řízení ohledně jednoho pozemku zastavil, ohledně dalších pozemků žalobu zamítl. Vyšel přitom ze skutkového stavu, že M. S. uplatnil nárok na vydání předmětných nemovitostí dne 18.3.1996 podle zák. č. 229/1991 Sb., po jeho smrti vstoupily do restitučního nároku obě žalobkyně. Pozemky patřily do areálu cihelny, který vlastnili M. S. a M. S., každý jednou polovinou. M. S. uplatnil restituční nárok podle zák. č. 87/1991 Sb.; po prokázání, že tyto nemovitosti jsou zastavěné, mu byla poskytnuta finanční náhrada. Ohledně požadovaných pozemků soud dospěl k závěru, že pro účely restitučního řízení se posuzuje charakter předmětných nemovitostí v době přechodu na stát. Protože pozemek původně označen jako p.č. 2578 byl využíván pro provoz cihelny, nebyl zemědělsky obhospodařován, nešlo o pozemek, na který se vztahuje zák. č. 229/1991 Sb. Proti zamítavému výroku podaly žalobkyně odvolání, které odvolací soud shledal nedůvodným. Plně se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a právním hodnocením, a proto prvostupňový rozsudek potvrdil. Na základě dovolání rozhodoval ve věci Nejvyšší soud, který dovolání odmítl jako nepřípustné. Za správný a v souladu se zákonem ohodnotil závěr, že na předmětné pozemky se nevztahuje zákon o půdě.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno. Postatou její ústavní stížnosti je nesouhlas s vyřízením tvrzeného restitučního nároku. K tomu je třeba poznamenat, že restituce neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let 20. století (posléze často novelizovaných), jsou ovládány řadou základních právních principů. Jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, event.prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimo soudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Pro citované předpisy je typické, že předmět jejich úpravy zákon vždy stanoví, a přitom jejich věcná působnost není založena na jediném a výlučném hledisku. Zákon č. 229/1991 Sb. lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní právní regulaci společenských vztahů týkajících se zemědělského majetku, netýká se však veškerých nemovitostí, ani veškerých pozemků. V posuzovaném případě bylo v řízení před obecnými soudy zjištěno, že požadované pozemky nepodléhají režimu tohoto předpisu, neboť nesloužily zemědělským účelům (jde o závěr logický, neboť šlo o pozemky využívané při provozu cihelny, která není a nemůže být považována za součást zemědělské usedlosti). Ústavní soud podotýká, že při náležité pečlivosti mohla stěžovatelka (resp. její právní předchůdce) uplatnit svůj restituční nárok řádným způsobem. Svědčí o tom i skutečnost, že druhý z původních spoluvlastníků vznesl nárok na vydání věci podle zák. č. 87/1991 Sb. a v souladu s tímto předpisem mu byla poskytnuta náhrada. Ústavní soud tak neshledal, že by přijatým výkladem založeným na vztahu restitučních předpisů obecné soudy zasáhly do práva stěžovatelky domoci se právními prostředky nápravy minulých majetkových křivd, když stěžovatelka v duchu principu vigilantibus iura scripta sunt nezvolila vhodné právní prostředky k dosažení svých zájmů.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem vrchního soudu nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se ochrany svých subjektivních práv a právem chráněných zájmů.
Ústavní soud neshledal ani jiná tvrzená porušení dalších článků Ústavy a Listiny, neboť jde o ustanovení, která nezakotvují žádná konkrétní subjektivní práva.
Pokud jde o řízení před Ústavním soudem, pak tento soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu