ECLI:CZ:US:2007:1.US.635.07.1
sp. zn. I. ÚS 635/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. Š., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem, se sídlem v Brně, tř. Kpt. Jaroše 3, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1390/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 2 To 70/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 50 T 3/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 90 Ústavy domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1390/2006, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 2 To 70/2005, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 50 T 3/2001.
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 2. 11. 2004, sp. zn. 50 T 3/2001, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 2 tr. zákona a pomocí k trestném činu podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Trestná činnost stěžovatele spočívala v několika skutcích, jejichž podstatou bylo zejména to, že ve spolupráci s dalšími pachateli pod záminkou uzavření leasingové smlouvy vylákali do užívání motorová vozidla, která následně prodávali v zahraničí a zastírali tyto činy nepravdivými oznámeními o odcizení těchto vozidel. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zákona, za použití §35 odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Podle §53 odst. 1. 2 písm. a) tr. zákona mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 15.000,- Kč. Podle §49 odst. 1 tr. zákona a §50 odst. 1 tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu 18 měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 19.5.2003, sp.zn. 9 T 196/2002, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.8. 2003, sp. zn. 6 To 512/2003, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 15. 11. 2005, sp. zn. 2 To 70/2005, rozsudek soudu prvního stupně zrušil částečně pouze ve výroku o náhradě škody; ve zbytku zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Stěžovatel následně podal dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1390/2006, odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu než jaký činí dovolání přípustným podle §265b trestního řádu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že podle jeho názoru byly proti němu použity důkazy, získané neprocesním způsobem. Má za to, že předestřením výpovědí několika dřívějším spoluobviněným z přípravného řízení byl porušen zákon, neboť jim prý bylo předestřeno, jakým způsobem vypovídali dříve, což mohlo podstatným způsobem ovlivnit jejich výpověď v procesním postavení svědka. V důsledku tohoto - podle stěžovatele - nezákonného postupu soudu tedy došlo k tomu, že svědecké výpovědi těchto osob nelze v této věci jako důkaz použít. Stěžovatel v tomto směru zpochybňuje výpovědi B. a dalších a napadá i postup soudu prvního stupně při použití výpovědi těchto svědků. Stěžovatel má dále za to, že soud prvního stupně (stejně jako odvolací soud) porušily ustanovení §2 odst. 5 trestního řádu a jeho právo na obhajobu, neboť nevyslechl svědky B., Š. a M., které navrhoval za účelem uplatnění své obhajoby. Další základní pochybení spatřuje stěžovatel v tom, že odvolací soud na straně 12 svého rozsudku prý v podstatě konstatuje, že soud prvního stupně jeho jednání nesprávně právně kvalifikoval, neboť místo právní kvalifikace jako trestné činnosti spáchané ve spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 trestního zákona bylo spíše namístě jeho jednání posoudit jako účastenství na trestném činu podvodu ve smyslu §10 trestního zákona; přesto z toho nevyvodil odvolací soud žádné důsledky.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi „superrevizním orgánem“ či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud však po přezkoumání věci neshledal, že by právní závěry soudů byly svévolné, či že by byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí, ve smyslu ustálené judikatury. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Podle přesvědčení Ústavního soudu postupovaly obecné soudy v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem odůvodnily svá rozhodnutí. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest.
Ke stěžejním námitkám stěžovatele nutno zejména uvést, že je již v zásadě uplatnil v odvolacím řízení; i když ústavní stížnost vychází v podstatě z toho, že odvolací i dovolací soud zasáhly do jeho práv tím, že se s postupem soudu prvního stupně ztotožnily, Ústavní soud tento názor, jenž zůstává pouhou polemikou se závěry obecných soudů, nesdílí. Vrchní soud v Olomouci - v odůvodnění svého napadeného rozsudku - k názoru stěžovatele ohledně údajně neprocesně získaných důkazů nejdříve připomněl, že rozsudek soudu prvního stupně je v pořadí již druhým rozsudkem. První rozsudek byl vyhlášen dne 4. 7. 2002 pod č.j. 50 T 3/2001-3694. V části týkající se stěžovatele byl z podnětu jeho odvolání uvedený rozsudek zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně právě k odstranění procesních vad; v důsledku nich bylo třeba „provést“ procesním způsobem k důkazu - ve vztahu ke stěžovateli - výpovědi původně spoluobžalovaných (P. K., A. P., R. V., P. Š., J. G., Zd. B., I. K., A. T. a J. K.), a to nyní již v procesním postavení svědků. Po vrácení věci soud prvního stupně následně shora uvedené osoby v procesním postavení svědků vyslechl a poté rozhodl nyní napadeným rozsudkem. Soud prvního stupně - podle názoru odvolacího soudu - provedl ve vztahu ke stěžovateli všechny důkazy potřebné k tomu, aby zjistil skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro meritorní rozhodnutí (§2 odst. 5 tr. ř.). Všechny provedené důkazy, tedy i ty, které soud prvního stupně provedl po zrušení prvního rozsudku ve věci, jsou podle odvolacího soudu procesně použitelné a lze z nich vycházet při skutkových závěrech. Odvolací námitky stěžovatele v tomto směru nelze podle mínění vrchního soudu přijmout, neboť všichni shora uvedení, dnes již odsouzení, kteří byli vyslýcháni v procesním postavení svědků, byli řádně a výslovně poučeni i o možnosti odmítnout vypovídat a až na výjimku (P. K.) žádný z nich tohoto svého práva nevyužil. Vzhledem k tomu, že dnes již odsouzený P. K. jako svědek odmítl vypovídat, soud prvního stupně při svých skutkových závěrech, týkajících se stěžovatele, nevycházel z jeho výpovědí, které učinil v dřívějších fázích trestního řízení. Pokud pak soud prvního stupně odstraňoval případné rozpory v jednotlivých výpovědích svědků, dříve obžalovaných, podle ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř., případně přečetl výpověď dříve obžalovaného a nyní již odsouzeného podle ustanovení §211 odst. 2 písm. a) tr. ř., učinil tak podle odvolacího soudu zcela správně. Jediné pochybení v postupu soudu prvního stupně připustil odvolací soud pouze v tom, že ustanovení §211 odst. 3 písm. a) tr. ř. měl tento soud použít nikoli přímo, ale per analogiam. Podle Vrchního soudu v Olomouci se však jedná o ryze formální vadu, která nečiní procesně nepoužitelnými takto provedené důkazy.
Z odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je zřejmé, že navíc i tento soud - ačkoliv prohlásil, že námitky obviněného nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod, uvedený v §265 odst. 1 písm. g) tr. ř., který byl uplatněn toliko formálně - se uvedenou stěžejní námitkou stěžovatele v zásadě zabýval; konstatoval totiž - nad rámec podaného dovolání - že s ohledem na obsah spisového materiálu shledal, že se odvolací soud stejnými námitkami obviněného (stěžovatele) podrobně zabýval a v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že všechny důkazy, „z nichž vina obviněného vychází“, jsou procesně použitelné a bylo možné o ně skutková zjištění opírat. Dovolací námitky nevedly k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, neboť všichni svědci, kteří byli původně v postavení obviněných, byli řádně a výslovně poučeni i o možnosti odmítnout výpověď a kromě svědka P. K. žádný z nich tohoto svého práva nevyužil a svědeckou výpověď podal. Soud proto důvodně o takto procesně způsobilé výpovědi své rozhodnutí o vině opřel a za podklad nebral toliko výpověď P. K., který v postavení svědka nevypovídal.
Pokud jde o další klíčovou námitku stěžovatele, že nedošlo k výslechu jím navržených svědků, je zřejmé, že odvolací soud se touto otázkou rovněž řádně zabýval. Objasnil přitom, že dokazování v navrhovaném směru (výslechy dalších svědků, a to B., Š. a M.) je již nadbytečné doplňovat. V bodě 3) napadeného rozsudku prvního stupně je totiž stěžovatel spolehlivě usvědčován dnes již odsouzeným D. B. Dnes již odsouzený A. P. sice obžalovaného stěžovatele v tomto bodu svou výpovědí neusvědčuje a sám svou účast na trestné činnosti popírá, ale s touto obhajobou se již spolehlivě vypořádal soud prvního stupně v rozsudku ze dne 4. 7. 2003 č. j. 50 T 3/2001; tam dospěl k jednoznačnému závěru o účelovosti jeho obhajoby a na straně druhé ke spolehlivému závěru o vině. Kromě toho nelze tento skutek hodnotit pouze izolovaně, ale je nutno na něj nahlížet jako na jeden dílčí útok celé řady shodným nebo přinejmenším obdobným způsobem provedených útoků. Pokud se tedy stěžovatel domáhá doplnění dokazování o výslechy uvedených dvou policistů s tím, že by měli potvrdit, že právě on byl tím, kdo je upozornil na spáchání tohoto skutku obžalovaným P., je tato verze o spáchání tohoto skutku v rozporu s vlastní obhajobou stěžovatele v tomto bodě. V rámci své obhajoby totiž stěžovatel uvedl, že pouze odvezl P. a D. B. k autosalonu vozidel zn. Škoda, ale neměl vůbec žádné poznatky o nějakém vyřizování leasingu. Doplnění dokazování v požadovaném směru by tedy na již zjištěném skutkovém ději nic nemohlo změnit a je proto zcela nadbytečné. Obdobná je situace v bodě 4) napadeného rozsudku, kde je stěžovatel podle odvolacího soudu spolehlivě usvědčován dnes již odsouzeným P. Š., který usvědčuje svou výpovědí nejen jeho, ale i sám doznává svůj podíl na trestné činnosti; této výpovědi koresponduje výpověď dnes již rovněž odsouzeného Z. B. a rovněž tak i záznam z hraničního přechodu. Rovněž tak i tento bod nelze hodnotit izolovaně, ale naopak jako dílčí útok celého řetězce projednávané a specifickým způsobem prováděné trestné činnosti. Opět je tedy i v tomto bodě – podle odvolacího soudu - nadbytečné doplňovat dokazování o výpovědi svědka B., neboť ta by ve světle již provedených důkazů rozhodně nemohla zvrátit učiněné skutkové závěry.
Co se týče námitky stěžovatele, že odvolací soud bez dalšího pouze konstatoval nesprávnou právní kvalifikaci provedenou soudem prvního stupně, lze poukázat na příslušnou pasáž v odůvodnění rozsudku odvolacího soudu (str. 12), jenž se v zásadě ztotožnil s právní kvalifikací jednání obžalovaného, jak jí dovodil soud prvního stupně, přičemž správně použil trestní zákon ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Doplnil pouze, že v některých bodech je otázkou, zda se obžalovaný stěžovatel dopustil trestné činnosti ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zákona, nebo zda by nebylo namístě jeho jednání posoudit jako účastenství na trestném činu podvodu, a to nejspíše ve formě organizátorství ve smyslu ustanovení §10 odst. 1, písm. a) tr. zákona. Odvolací soud však - podle názoru Ústavního soudu - správně uvedl, že těmto úvahám s ohledem na neexistenci odvolání státního zástupce v neprospěch obžalovaného brání princip zákazu reformace in peius. Pak by totiž bylo nutné některé body vyčlenit a kvalifikovat v nastíněném směru, čímž by se rozrostl počet shodně závažných trestných činů, kladených za vinu stěžovateli oproti současnému stavu a tím by došlo k zhoršení jeho postavení.
Odvolací soud dále obecně připomenul (str. 11, 12 napadeného rozsudku), že se jedná o rozsáhlou trestnou činnost, která se vyznačuje stejným nebo velice podobným způsobem provedení jednotlivých skutků (vylákání nových věcí na leasing, aniž by - kromě akontace a první splátky nezbytné pro vydání věci - byly placeny další leasingové splátky a většinou následný vývoz těchto věcí do zemí bývalého Sovětského svazu a jejich prodej se ziskem pro pachatele), jednotliví obžalovaní, nyní již většinou odsouzení, jsou vždy mezi sebou v různé míře propojeni a znají přinejmenším někoho dalšího v článku řetězce, přičemž v každém bodě je nejméně jedna osoba s finančními potížemi, která je za odměnu ochotna vystupovat ať už svým jménem, nebo jménem někoho jiného jako leasingový nájemce. Dále pak je v řetězci další osoba, která figuruje jako spojovací článek k dalším projednávaným skutkům, případně osobám, tuto trestnou činnost koordinujícím a vystupujícím především v jejím pozadí, někdy i ve snaze, aby jejich totožnost zůstala před fiktivním leasingovým nájemcem utajena.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta, a s postupem obecných soudů v daném případě, je tedy možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Lze tedy uzavřít - podle názoru Ústavního soudu – že právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy) a nevykazují žádné znaky protiústavnosti. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ústavní soud tedy shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, odůvodnění obecných soudů řádnými a přiléhavými dané věci, na které lze odkázat, a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry těchto soudů. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak i podústavního práva, je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a garantovaná základní práva a svobody, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé z pozice jednoduchého práva.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
Vojen Güttler
předseda senátu