ECLI:CZ:US:2007:1.US.644.06.1
sp. zn. I. ÚS 644/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., zastoupeného JUDr. A. Š, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 851/2006, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 11 To 142/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svého ústavně zaručeného práva zakotveného v čl. 36 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 851/2006, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2006, sp. zn. 11 To 142/2005.
Uvedeným usnesením vrchního soudu bylo zamítnuto stěžovatelovo odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 14. 6. 2005, sp. zn. 54 T 18/2004, jímž byl shledán vinným, že 1) na přesně nezjištěném místě na lesní cestě u vody mezi R. a N. přesně nezjištěného dne počátkem září 2003 zdarma nabídl a předal ke šňupání ve třech dávkách, z nichž jednu vdechla nosem namístě, přesně nezjištěné množství látky metamfetamin, zvaný pervitin, tedy látku uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nezletilé A. N., ačkoliv věděl, že jí dosud nebylo 15 let, 2) v L. dne 16. 3. 2004 v prostoru autoopravny P. M. v O. ul. čp. 113/12 zdarma nabídl a předal ke šňupání přesně nezjištěné množství látky metamfetamin, zvaný pervitin, tedy látku, uvedenou v příloze č. 5 zák. č. 167/1998 Sb., o návykových látkách, nezl. D. O., která jej na místě vdechla nosem, a v N. dne 17. 3. 2004 v koupelně bytu V. T., ul. N. čp.410 jí v časovém rozmezí cca 1 hodiny injekčně aplikoval přesně nezjištěné množství roztoku pervitinu do žíly pravého předloktí, ačkoliv věděl, že jí dosud nebylo 18 let, 3) v L. a) dne 16. 3. 2004 v časných hodinách ranních v S. ulici v prostoru za OD odcizil zde zaparkované a uzamčené osobní motorové vozidlo zn. VW Jetta zelené metalízy v hodnotě nejméně 31.000,- Kč s autorádiem zn. Blaupunkt v hodnotě 1.500,- Kč, walkmanem zn. Panasonic v hodnotě 500,- Kč a 2 ks reproduktorů v hodnotě 750,- Kč, čímž majiteli V. Ž. způsobil škodu v celkové výši 33.750,-Kč a b) dne 17. 3. 2004 kolem 05.00 hod. v H. ulici naproti domu čp. 486/11 odcizil zde zaparkované a uzamčené vozidlo zn. Ford Tranzit 100, 2,5D, v hodnotě nejméně 34.000- Kč a věci nacházející se ve vozidle, čímž spáchal ad 1) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zákona a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1, písm. b) tr. zákona před novelou, ad 2) trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2, písm. b) tr. zákona a trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1, písm. a) tr. zákona a ad 3 a), b) trestný čin krádeže podle §247 odst. 1, písm. b) odst. 2 tr. zákona, za což byl odsouzen podle §187 odst. 3 tr. zákona za použití §35, odst. 2 tr. zákona k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let a podle §39a odst. 2 písm.d) tr. zákona byl pro výkon trestu zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 5 Tdo 851/2006, dovolání stěžovatele odmítl.
II.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že se jednání, které je mu kladeno za vinu, nedopustil. Dále zejména napadá provádění a hodnocení jednotlivých důkazů, na základě kterých byl shledán vinným a odsouzen. V této souvislosti uvedl mj., že prý opakovaně namítal, že rodina T. z N. má značné problémy s drogovou závislostí, v této rodině se setkávají různé osoby a také se zde zdržuje jeho bratr J. K.; navrhoval prý také, aby si krajský soud opatřil výpověď K. Z. a V. T., kteří v jeho trestní věci byli slyšeni jako svědci a nyní jsou stíháni u Okresního soudu v České Lípě ve věci vedené pod sp. zn. 4 T 444/2004. Stěžovatel dále trvá na tom, že vozidla neodcizil, neboť to bylo technicky neproveditelné; podle bodu 3a napadeného rozsudku totiž měl v ranních hodinách odcizit jedno vozidlo a odvézt je do N. a současně v téže době se dopouštět trestné činnosti vůči D. O. Z výpovědí, které měl soud k dispozici, je pak podle stěžovatele zřejmé, že vozidla v rozporu s tvrzením sl. O. měla funkční spínací skříňku a byla nalezena u V. T. v N. Žádný ze svědků prý nepotvrdil, že by viděl stěžovatele tato vozidla dovážet do N., pouze "bylo sdělováno", že zde byl jedenkráte viděn. S uvedenými vozidly jezdily pak podle stěžovatele i jiné osoby. Stěžovatel prý též žádal, aby bylo prověřeno u orgánů policie v L., kdy vozidlem Ford Transit jezdil i jeho bratr J. K. Dále mj. uvedl, že se svědci B. a K. vyjadřovali k vozidlu VW Jetta a sdělili, že vozidlo jim prodal V. T. naprosto nepoškozené a s originálními klíči; tyto výpovědi jsou tedy v rozporu s tvrzeními sl. O., že vozidlo startoval pomocí šroubováku ve spínací skříni, popř. že viděla kabely utrhané pod spínací skřínkou. Krajský soud tedy ohledně odcizení vozidla VW Jetta dospěl k nesprávným právním závěrům; stejně tak stěžovatel nesouhlasí se závěry soudu I. instance, pokud se týkaly vozidla Ford Transit. Toto vozidlo prý neodcizil on, nýbrž jiná osoba a s vozidlem nakládal V. T. V době, kdy byl stěžovatel ve vazbě, byl ve vozidle kontrolován jeho bratr a další osoby. V této souvislosti poukazuje rovněž na to, že domnělá poškozená sl. O. uvádí stejně jako svědkové S. a S., že z L. do N. ji odvezly 2 osoby, jeden muž a jedna žena. Tato svědkyně také prohlašuje, že měla obavu z osob cikánského původu, od nichž právě ze strachu utekla. Stěžovatel má za to, že krajský soud nesprávně hodnotil výpověď drogově závislé svědkyně S., která se zřejmě na celém incidentu podílela a nyní, ve snaze se ochránit, tvrdí, že to byl stěžovatel. Výpověď sl. O. je podle stěžovatele krajně nevěrohodná, neboť tato svědkyně žila v poněkud neurovnaných rodinných vztazích a potulovala se mezi osobami drogově závislými. Zřejmě se mohla dostat i do kontaktu s rodinou T., kam byla i dle její výpovědi odvezena dvěma muži a jednou ženou, nikoliv však stěžovatelem. Svědkyně jej prý nepoznala a nebyla schopna pachatele popsat. Krajský soud podle stěžovatele v rámci hodnocení výpovědi svědkyně O. "může hodnotit" také vyjádření obou rodičů, policejních orgánů a sl. D. ml. a st. Je prý zvláštní, že rodiče nevěděli, co jejich dcera dělá; z výpovědi matky byly zjištěny určité výchovné problémy a vztah k drogám. Z výpovědi matky a dcery D. je pak údajně patrný negativní postoj k osobě stěžovatele, který zřejmě pramenil i z tlaku orgánů policie. Tyto dvě svědkyně obě shodně uvedly, že sl. O. její vyprávění nevěří. Stěžovatel konečně zpochybňuje zejména svědeckou výpověď sl. N., která si prý trestnou činnost vymyslela aby měla zajištěný odchod z diagnostického ústavu a její výpověď byla prý "opatřena na telefonát" a je tedy podle stěžovatele procesně nepoužitelná. Brojí konečně i proti výpovědím svědků Š., G. a dalších.
Stěžovatel uvedl, že se jednání kladeného mu za vinu nedopustil a nenaplnil tak znaky skutkové podstaty tr. činu dle §187/1, 2 b) tr. zákona. Žádnou drogu prý O. neaplikoval a tím méně mohl vědět, že jí není dosud 18 let. Ostatně i s ohledem na ustálenou judikaturu je třeba konstatovat, že prostředí, ve kterém se poškozená pohybovala, nikdy prý nemůže navodit v nikom myšlenku, že se jedná o osobu mladší 18-ti let. Protože podle stěžovatele chybí základní znaky dané skutkové podstaty, nemohl tedy naplnit ani kvalifikované znaky skutkové podstaty.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jeho dodržování se týká rozsáhlá a známá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. Ústavní soud v souzené věci neshledal, že by byly právní závěry soudů v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí, nejde ani o rozhodnutí svévolná a proto jsou i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná. Za shora popsané situace není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Pokud jde o podstatu věci samé, Ústavní soud shledal, že obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení stěžovatelova práva na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen trest přiměřený.
Za tohoto stavu nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel výrazně zpochybňuje, neboť by tím - jak je již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo. Pokud by přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsáno v napadených rozhodnutích obecných soudů, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k výraznější ingerenci do dané věci.
Ústavní soud tedy souhlasí s obecnými závěry Vrchního soudu v Praze, pokud uvedl, že v řízení nebyly zjištěny takové vady, které by mohly mít vliv na správnost rozhodnutí. Byla dodržena všechna ustanovení trestního řádu, včetně těch, která mají zabezpečit právo obžalovaného na obhajobu a která zajišťují řádné zjištění skutkového stavu věci. V řízení před krajským soudem bylo provedeno dokazování v nezbytném rozsahu tak, aby bylo možno učinit správné skutkové i právní závěry. Většina důkazů potřebných ke zjištění toho, zda se staly skutky, v nichž jsou spatřovány uvedené trestné činy, zda tyto skutky spáchal obžalovaný a z jakých pohnutek, jaké jsou podstatné okolnosti, které mají vliv na nebezpečnost činu pro společnost, jaké jsou osobní poměry obžalovaného a co jej vedlo k trestné činnosti nebo umožnilo její spáchání, byla opatřena již v přípravném řízení a posléze provedena i v hlavním líčení.
K námitkám stěžovatele procesní povahy uvedl vrchní soud zejména, že krajský soud nepochybil, pokud výpověď svědkyně - poškozené D. O. ze dne 20. 4. 2004 použil k důkazu, neboť byla vyslechnuta plně v režimu §158a tr. ř., resp. §158 odst. 8 tr. ř.; navíc obhájce obžalovaného při seznámení se s obsahem spisu ve smyslu §164 odst. 4 tr. ř. uvedl, že nežádá opakování úkonů, u kterých nebyl přítomen. Rovněž krajský soud postupoval správně, pokud za splnění podmínek §211 odst. 2 písm. a) tr. ř. k důkazu přečetl výpověď svědka V. Š. z přípravného řízení, neboť - jak o tom svědčí obsah spisu - tento svědek byl pro orgány činné v trestním řízení dlouhodobě nedosažitelný tak, že bylo možné jej považovat za osobu nezvěstnou.
Podle vrchního soudu je nedůvodná a nejasná i stěžovatelova námitka, opakovaná i v ústavní stížnosti, že výpověď svědkyně A. N. byla prý "opatřena na telefonát" a že tedy byla vyslechnuta v rozporu s trestním řádem. Soud uvedl - jak je patrno z protokolu o výslechu této svědkyně ze dne 28. 6. 2004 - že tato svědkyně byla osobně přítomna výslechu před vyšetřovatelem, byla vyslechnuta za přítomnosti sociální pracovnice a psycholožky a o jejím výslechu byl vyrozuměn i obhájce obžalovaného. Z uvedeného je zřejmé, že tato svědkyně byla vyslechnuta řádným procesním způsobem, a navíc v hlavním líčení vypovídala zcela shodně a nebylo tak ani nutné ji tuto výpověď předestřít.
Odvolací soud tedy shledal, že skutková zjištění prvého soudu jsou správná a úplná, neboť týž postupoval při provádění důkazů ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř. takovým způsobem, aby byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí. Krajský soud nepochybil, pokud další navrhované důkazy neprovedl, neboť by již (nad rámec důkazů nutných pro rozhodnutí soudu o vině a trestu) na učiněných závěrech soudu nemohly nic změnit; šlo zejména o požadovaný výslech svědků J. K., V. Š. a E. S., kteří navíc byli pro soud nedosažitelní, a svědek J. K. mimo to využil v přípravném řízení svého práva a ve věci nevypovídal. Nadbytečným byl podle vrchního soudu i požadavek stěžovatele na konfrontaci svědka S. se svědkyní N., jehož výpověď a výpovědi této svědkyně v zásadním rozporu ani nejsou.
Z výsledků provedeného dokazování lze podle vrchního soudu učinit nepochybný závěr, že se předmětné trestné činnosti dopustil stěžovatel a nedošlo tak k záměně s jinou osobou, či dokonce s osobou jeho bratra J. Stěžovatel byl totiž jednoznačně ztotožněn svědky, kteří jej osobně znali i delší dobu a někteří z nich znali i jeho bratra. To platí zejména u svědka J. Š., do jehož bytu přišel stěžovatel se svědkyní O. a svědkem Š., což oba tito svědci také potvrdili; svědek J. Š. i svědek Z. stěžovatele již předtím osobně také znali a znali delší dobu i svědkyni O. Svědkyně M. S. (družka V. T. ml.), která rovněž znala obžalovaného a i jeho bratra J., potvrdila, že to byl stěžovatel, který k nim (T.) přijel v polovině března ráno s jednou mladou dívkou (O.); poté, co utekla, zůstaly na stole její klíče, jak bylo prokázáno i ostatními důkazy. Osobu stěžovatele ve svých výpovědích dostatečně ztotožnili i ostatní vyslechnutí svědci, např. V. T. ml. i st. a J. J. Nedůvodná je podle odvolacího soudu i další stěžovatelova námitka, a to, že by v kritické době byl v B., či - jak také uvedl - ve Ž. u své přítelkyně, takže se žalované trestné činnosti ani nemohl dopustit. Z výše uvedených výpovědí svědků a např. i z výpovědi svědků B. K. a K. Z. vyplývá zcela jednoznačně, že stěžovatel byl v posuzované době na místech, kde se dopustil trestné činnosti a nemohl být tedy v téže době na místě jiném. Ani M. B. a L. G., jejichž svědectví se obžalovaný dovolával, tuto jeho obhajobu nepotvrdili. Za této důkazní situace by podle vrchního soudu bylo zcela nadbytečné zjišťovat, zda v kritické době byl stěžovatel sledován orgány policie či BIS, jak požadoval.
Pokud jde o další námitku (opakovanou i v ústavní stížnosti), totiž že již z obsahu jednotlivých skutků v bodech ad 2 a ad 3 vyplývá, že je technicky neproveditelné, aby se uvedeného jednání stěžovatel dopustil v téže době na dvou místech, ta je podle odvolacího soudu rovněž nedůvodná. Bylo prokázáno, že dne 17. 3. 2004 kolem 05.00 hod. odcizil stěžovatel vozidlo Ford Transit a odjel s ním vzápětí se svědkyní O. do N., kde jí poté v koupelně aplikoval pervitin. "Toto jednání obžalovaného na sebe rozhodně navazuje." Pokud je - stejně jako v ústavní stížnosti - namítáno, že svědkyně O. uvedla, že vozidlo startoval pomocí šroubováku, že tam viděla nějaké utrhané kabely a že oproti tomu svědci B. a K. uvedli, že vozidlo jim prodal V. T. nepoškozené, pak je třeba především uvést, že tato svědkyně vypovídala o vozidle Ford Transit a zmínění svědci o vozidle VW Jetta; navíc svědek B. pouze uvedl, že vozidlo bylo v dobrém technickém stavu a svědek K. se o jeho technickém stavu vůbec nezmínil. O věrohodnosti i této části výpovědi svědkyně O. svědčí to, že o stejném poškození spínací skříňky u vozidla Ford Transit vypovídal i svědek T. ml.
Ohledně posuzovaného jednání stěžovatele v bodě 1. výroku o vině, učinil krajský soud podle odvolacího soudu správné rozhodnutí, pokud svůj závěr opřel především o výpověď svědkyně - poškozené A. N. Její neměnnou výpověď, která jej jednoznačně usvědčuje, mohl krajský soud oprávněně považovat za výpověď věrohodnou. Její podrobná výpověď není osamocená, neboť ji podporují zejména výpovědi svědků J. T. ml. z přípravného řízení a i svědkyně A. N. st., která se se stěžovatelem opakovaně také setkala. V tomto případě bylo bezpečně prokázáno i to, že stěžovatel přitom věděl, že této svědkyni ještě není 15 let. Věrohodnost její výpovědi podporuje i závěr znaleckého posudku z oboru psychologie. Krajský soud rovněž nepochybil, pokud svá skutková zjištění v bodě ad 2. založil především na výpovědi svědkyně - poškozené D. O., která je také neměnná, neboť správnost její výpovědi ze dne 20. 4. 2004 byla prověřena i její prověrkou ze dne 21. 4. 2004. Pro hodnověrnost této její výpovědi svědčí i to, že tato svědkyně podrobně popsala dobu a místa, kde k posuzovanému jednání obžalovaného J. K. došlo, což mohla učinit pouze osoba, jež tomu byla osobně účastna. Tato výpověď není osamocena, neboť je podporována výpověďmi celé řady svědků, zejména V. B., V. Š., A. Z., J. Š., V. T. ml. a osob, jež byla přítomny stěžovatelova příjezdu se zmíněnou svědkyní do domu T., tak jak je krajský soud správně zhodnotil v odůvodnění napadeného rozsudku. Bez významu nejsou podle odvolacího soudu ani výpovědi svědků J. S. a R. Š., kteří první přišli do styku s toto poškozenou poté, co z domu T. utekla a i lékařské zprávy a výsledek domovní prohlídky bytu J. T. ml. Její výpověď také nepřímo potvrzují i výpovědi jejich rodičů i svědkyně E. D. ml., a v zásadě i svědkyně E. D. st., jimž se následně se svým zážitkem svěřila. Krajský soud se také dostatečně vypořádal se změnami ve výpovědích těch svědků, kteří oproti přípravnému řízení začali své výpovědi měnit ve prospěch obžalovaného a správně těmto změněným výpovědím neuvěřil. Z obsahu těchto výpovědí, i z toho, co tito svědci uvedli v hlavním líčení, rozhodně nevyplývá, že by v přípravném řízení byli k takovým svým výpovědím nuceni, či že by přitom byli vedeni nějakým záměrem obžalovanému přitížit. Krajský soud tedy učinil správný závěr, že pokud svědkyně O. popisuje jednání obžalovaného v souvislosti se skutkem, uvedeným pod bodem 2. a 3.a) výroku o vině, je její výpověď zcela věrohodná. Ve spojení s výše uvedenými důkazy byla tak trestná činnost obžalovaného pod bodem 2 nepochybně prokázána.
Ohledně krádeže vozidla zn. VW Jetta krajský soud - podle odvolacího soudu - správně zjistil, že stěžovatel je usvědčován především výpovědí V. Š., kterou soud oprávněně považoval za věrohodnou. Tato výpověď rovněž není osamocena, neboť je v souladu s tím, co k tomu uvedl v přípravném řízení svědek V. T. ml., který od obžalovaného toto vozidlo koupil, což potvrdil i jeho otec, svědek V. T. st. Výpověď svědka Š. je podporována i výpověďmi svědků P. B. a J. K. i výpovědí svědka Š. B., který prohlásil, že poté, co toto vozidlo koupil od V. T. ml., když s ním jezdil i svědek S. K., mu je poté vrátil, neboť neměl peníze. Stěžovatele usvědčuje i výpověď poškozeného V. Ž., který toto vozidlo popsal a uvedl místo i přibližnou dobu jeho odcizení, což je opět v souladu zejména s výpovědí svědka V. Š. Pokud jde o krádež vozidla zn. Ford Transit, pak své rozhodnutí o vině tímto skutkem založil krajský soud zejména na již zmíněné usvědčující výpovědi svědkyně D. O., na niž navazují výpovědi svědků V. T. ml. i st. a J. J. z přípravného řízení. Svědek T. ml. ve shodě s výpovědí této svědkyně uvedl, že stěžovatel k němu přijel s vozidlem ráno 17. 3. 2004 a vysvětlil, jak byla porušena spínací skříňka vozidla, "s tím", že mu je stěžovatel nabízel k prodeji. V tu dobu viděl toto vozidlo na dvoře i svědek T. st. V souladu s výpovědi svědkyně O. je ostatně i výpověď poškozeného M. S., a to co do místa a času jeho odcizení.
S uvedenými podrobnými závěry obecných soudů se lze ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Podstatné zejména je, že tyto soudy hodnotily provedené důkazy ústavně souladným způsobem, a to jednotlivě i ve svém souhrnu a pečlivě vzaly do úvahy vše, co v řízení vyšlo najevo. Vzhledem ke kontextu, v jakém byly výše uvedené námitky stěžovatele uplatněny, zjevně nemohou dosahovat ani roviny ústavní. Zejména je nutno brát v úvahu celkový proces, nevykazující pochyby o tom, že do základních práv stěžovatele nebylo neústavně zasaženo. Lze tedy znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud hlediskem dotčení ústavním pořádkem garantovaných základních práv a svobod, a nikoli perfekcionistickým přezkoumáním věci samé pohledem práva podústavního. Z toho plyne pro Ústavní soud maxima zabývat se skutečnostmi nasvědčujícími dotčení na základních právech či svobodách stěžovatelů a to vyšší intenzity, tedy nikoli dokazováním vedoucím k rozhodnutí v samotném meritu věci, podpořeným kritikou veškerých možných - ať již existujících či pouze tvrzených - nedůsledností v postupech orgánů činných v trestním řízení. Ke stěžovatelově argumentaci nutno v tomto směru rovněž uvést, že při výkladu a posuzování jednotlivých ustanovení jak předpisů nejvyšší právní síly, tak práva podústavního je třeba respektovat jejich význam z hlediska smyslu toho kterého předpisu jako celku, nikoliv účelově a izolovaně.
Co se týče neprovedení některých stěžovatelem navržených důkazů (popř. údajně nedostatečného odůvodnění tohoto postupu), lze pouze uvést, že nezávislý soud je oprávněn a současně i povinen odpovědně zvážit, které důkazy je třeba provést, zda je potřebné stav dokazování doplnit a posuzovat důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. K tomu vrchní soud mj. dostatečným způsobem vysvětlil, že stěžovateli nelze přisvědčit, pokud ve svém opravném prostředku vznáší námitky proti tomu, že krajský soud zamítl některé jeho návrhy na doplnění dokazování. I vrchní soud byl přesvědčen, že takovéto doplňování dokazování je ve světle ostatních provedených důkazů již zcela nadbytečné. Ústavní soud považuje tento závěr za logický a dostatečně odůvodněný.
Co se týče napadení usnesení Nejvyššího soudu, jenž odmítl stěžovatelovo dovolání, nutno uvést, že proti tomuto usnesení stěžovatel nijak blíže neargumentuje. Ústavní soud uvádí, že sice lze obecně vzato připustit, že výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g), které bylo Nejvyšším soudem použito, bývá v praxi Nejvyššího soudu někdy proveden značně zužujícím způsobem; to však neznamená, že k tomu dochází při aplikaci tohoto ustanovení vždy. Pokud z okolností případu a z odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu vyplývá, že v řízení byla garantována veškerá stěžovatelova základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, nelze učinit závěr, že by i užším výkladem tohoto ustanovení došlo poté k porušení jeho ústavně zaručených práv. V konkrétním případě byla navíc situace poněkud jiná; jak Nejvyšší soud v napadeném usnesení uvedl, dovolatel sice uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g), nenamítal však nesprávnost právního posouzení skutku, ale napadal pouze skutková zjištění učiněná soudy. Dovolání je však mimořádným opravným prostředkem, určeným k nápravě výslovně uvedených právních vad, leč nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně při splnění zákonných podmínek v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3 tr. ř.). Tím je i naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumávání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a Protokolu č. 7 k Úmluvě.
S uvedenými závěry, jejichž podstata byla výše shrnuta a s postupem obecných soudů v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Jejich rozhodnutí, jak již bylo uvedeno, jsou dostatečně odůvodněna, jsou logická, přesvědčivá a žádné znaky protiústavnosti tedy nevykazují.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, napadenými rozhodnutími porušena nebyla.
Za tohoto stavu byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu