ECLI:CZ:US:2007:1.US.644.07.1
sp. zn. I. ÚS 644/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl dne 29. března 2007 v senátu složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Z. B., zastoupeného JUDr. E. M., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29.11.2006, č.j. 8 Afs 131/2006-133, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.3.2006, č.j. 9 Ca 120/2004-104, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ve své ústavní stížnosti, podanou k poštovní přepravě dne 11. 3. 2007, domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušena jeho základní práva garantovaná v čl. 2 odst. 3 a čl. 4 Ústavy ČR, a v čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížností napadeným usnesením městský soud zastavil řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1.7.2005, č.j. 9 Ca 120/2004-56, kterým byla zamítnuta žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu ze dne 28.5.2003, č.j. FŘ-3716/13/03. V odůvodnění městský soud uvedl, že stěžovatel byl dne 4.11.2005 a znovu dne 3.1.2006 vyzván k zaplacení soudního poplatku. Tato výzva byla adresována přímo stěžovateli, na poště byla uložena dne 24.1.2006 a dne 3.2.2006 byla stěžovateli doručena za použití zákonné fikce. Fyzicky si stěžovatel tuto zásilku převzal dne 8.2.2006. Ani po této výzvě však soudní poplatek uhrazen nebyl, ač byl stěžovatel poučen o tom, že soud řízení zastaví, pokud nebude soudní poplatek ve stanovené lhůtě zaplacen.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví citovaným usnesením odmítl pro opožděnost [§46 odst. 1 písm. b) ve spojení s §120 s. ř. s.].
V podané ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že jak městský soud, tak Nejvyšší správní soud zcela zásadně svými rozhodnutími porušily jak procesní předpisy, tak základní ústavní práva stěžovatele. Tato porušení spatřuje v tom, že jej městský soud řádně nepoučil o povinnosti být zastoupen advokátem v řízení o kasační stížnosti dle §105 odst. 2 s. ř. s. a ani Nejvyšší správní soud toto pochybení nenapravil. Pochybení dále spatřuje v tom, že soudní řízení, vedená v naprosto totožné věci, jsou rozdělena a paralelně vedena v 10 soudních řízeních, což je řízení nehospodárné a dochází ke zbytečnému prodlení, přičemž jeho návrh na spojení věcí respektován nebyl. S ohledem na výše uvedené se domnívá, že jsou dány důvody pro zrušení napadených rozhodnutí pro jejich nezákonnost a porušení procesních právních předpisů. Proto navrhuje, aby Ústavní soud svým nálezem v záhlaví citovaná rozhodnutí zrušil. Stěžovatel také navrhuje, aby Ústavní soud usnesením odložil vykonatelnost citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud uložil povinnost uhradit náklady řízení stěžovatele do tří dnů od právní moci nálezu.
Ústavní soud po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, které bylo stěžovatelem přiloženo k ústavní stížnosti, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v části, v níž stěžovatel napadá usnesení Nejvyššího správního soudu, zjevně neopodstatněná, a v části, v níž napadá usnesení městského soudu, podaná po lhůtě stanovené pro její podání.
Ústavní soud v první řadě konstatuje, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do této rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena stěžovatelova základní práva a svobody chráněné ústavním pořádkem České republiky.
Ústavní soud dále uvádí, že není zásadně povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého práva", přičemž tak může činit pouze tehdy, shledá-li současně i porušení některých ústavních kautel. Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má nesprávná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 321/03).
Vzhledem k tomu, že námitky stěžovatele směřující proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu se týkají především jeho aplikace a interpretace procesních ustanovení soudního řádu správního, hodnotil Ústavní soud s ohledem na výše uvedené, zda Nejvyšší správní soud v řízení svévolně neaplikoval normy "jednoduchého práva" bez rozumného odůvodnění či propojení s jakýmkoliv ústavně chráněným účelem, resp. zda právní závěry jím učiněné nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými a právními zjištěními.
Jak Ústavní soud zjistil z napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, usnesení městského soudu o zastavení řízení bylo doručováno přímo stěžovateli, neboť v té době nebyl zastoupen. Na poště byla zásilka uložena dne 13.4.2006. Jelikož si stěžovatel zásilku do deseti dnů od jejího uložení nevyzvedl, nastala dne 24.4.2006 fikce doručení. V souladu s ust. §106 odst. 2 s. ř. s. uplynula lhůta k podání kasační stížnosti dne 9.5.2006 (poslední den lhůty připadl na 8.5.2006, což byl státní svátek). Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla stěžovatelem podána k poštovní přepravě až dne 24.5.2006, Nejvyšší správní soud ji odmítl jako opožděnou. Pokud stěžovatel namítá porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, dle něhož se každý může domáhat svého práva u nezávislého a nestranného soudu, příp. jiného orgánu, je ovšem třeba podotknout, že je povinen tak činit "stanoveným postupem", tj. v souladu s příslušnými procesními předpisy. V posuzovaném případě tomu tak nebylo, neboť stěžovatel podal kasační stížnost opožděně. Ústavnímu soudu tak v daném případě nezbývá než konstatovat, že pokud Nejvyšší správní soud odmítl podanou kasační stížnost pro opožděnost, postupoval zcela v souladu s citovanými ustanoveními soudního řádu správního, která upravují průběh řízení. V postupu soudu nelze spatřovat projev libovůle a způsob, jakým posoudil včasnost podání stěžovatele, je tedy zcela ústavně konformní a do ústavně zaručených základních práv stěžovatele nezasáhl.
K návrhu stěžovatele ohledně zrušení v záhlaví citovaného usnesení městského soudu uvádí Ústavní soud následující. Návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti musí splňovat řadu zákonem stanovených náležitostí včetně dodržení lhůty k jejímu podání. Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním opravném prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, a není-li takového prostředku, ode dne, kdy se stěžovatel dozvěděl o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo (§72 odst. 3, odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu")).
Jak bylo výše uvedeno, stěžovatel podal kasační stížnost opožděně. Vzhledem k této skutečnosti nezbývá Ústavnímu soudu než konstatovat, že stěžovatelem podanou kasační stížnost nelze považovat za řádně využitý poslední procesní prostředek k ochraně jeho práv dle ustanovení §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. Procesním prostředkem k ochraně práva ve smyslu zákona o Ústavním soudu je totiž nutno rozumět takový procesní prostředek, který je způsobilý ochranu práva v příslušném řízení přivodit. Opožděným podáním kasační stížnosti se stěžovatel dopustil procesního pochybení, které Nejvyššímu správnímu soudu zabránilo, aby se jeho kasační stížností věcně zabýval. Jinými slovy, stěžovatelův procesní postup představuje neefektivní vyčerpání opravného prostředku a do důsledku je totožný s nepodáním opravného prostředku, který zákon k ochraně práv stěžovatele poskytuje. Z výše uvedeného vyplývá, že posledním "efektivním" prostředkem ochrany základních práv stěžovatele byla správní žaloba, od jejíhož doručení je třeba počítat lhůtu k podání ústavní stížnosti. Je zřejmé, že šedesátidenní lhůta k podání ústavní stížnosti již marně uplynula, tedy ústavní stížnost stěžovatele je zaslaná po lhůtě stanovené pro její podání zákonem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh v části zjevně neopodstatněný a v části podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem. Stejně tak Ústavní soud odmítl i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti citovaného rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, neboť ten má v daném případě k ústavní stížnosti akcesorickou povahu.
Vzhledem k výsledku řízení proto nebylo možné ani vyhovět návrhu stěžovatele na uložení povinnosti účastníkovi, proti jehož rozhodnutím stížnost směřuje, nahradit stěžovateli jeho náklady řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. března 2007
Ivana Janů
předsedkyně senátu