ECLI:CZ:US:2007:1.US.646.06.1
sp. zn. I. ÚS 646/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele V. H., zastoupeného JUDr. B. S., proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 7. 2003, č. X/O, a rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005, čj. 9 Ca 216/2003 - 48, a Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, čj. 4 Ads 50/2005 - 92, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech, se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 29. 7. 2003, č. X/O, kterým byla zamítnuta jeho žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech. Domáhal se i zrušení rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 1. 2005, čj. 9 Ca 216/2003 - 48, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ) a zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 5. 2006, čj. 4 Ads 50/2005 - 92, kterým byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že podmínkou československého státního občanství, uvedenou v ustanovení §2 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., ve spojení s výkladem tohoto ustanovení obecnými soudy, byla porušena jeho práva vyplývající z ustanovení v čl. 3 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o lidských právech a základních svobodách. Odkázal na obdobnou úpravu, přijatou na Slovensku v roce 1991, která podmínku státního občanství nepožadovala. Stěžovatel tvrdí, že i když je v dispozici státu, jaká kritéria pro odškodnění občanů přijme, podmínka uvedená v §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. je, vzhledem k okolnostem případu a době, která uplynula od rozhodných událostí, protiústavní. Proto navrhl její zrušení podle ustanovení §73 zákona o Ústavním soudu. Tato podmínka, ve spojení s výkladem zastávaným obecnými soudy, klade na stěžovatele nepřiměřené důkazní břemeno.
Ve věci došlo rovněž k porušení principu rovnosti občanů, neboť český občan, žádající náhradu v roce 1992 podle zákona č. 319/1991 Sb., nemusel prokazovat, že byl v rozhodné době československým občanem. Český občan žádající o odškodnění o deset let později, podle zákona č. 172/2002 Sb., tuto podmínku prokazovat musel. Zákonodárci si zřejmě neuvědomili, jak může být obtížné prokazovat po šedesáti letech udělení státního občanství.
Ústavní soud si, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Česká správa sociálního zabezpečení poukázala na důvodovou zprávu k zákonu č. 172/2002 Sb. (dále jen "zákon"), z níž vyplývá, že zákonodárce vycházel z úmyslu pokračovat v úsilí státu napravit křivdy, kterých se na českých občanech dopustil komunistický a nacistický režim. Jako jednu z podmínek pro přiznání jednorázové peněžní částky zákon stanoví existenci československého státního občanství v době odvlečení. Koncepce zákonodárství ČR, reagující na křivdy minulosti, je budována na principu částečného zmírnění některých křivd, neboť jejich úplné odstranění není možné. Zákonodárci nelze upřít právo, aby při tvorbě zákona stanovil jeho osobní a věcný rozsah. Proto je nutno vykládat ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zmíněného zákona podle jeho znění, neboť výslovně vyjádřeným úmyslem zákonodárce bylo odškodnit odvlečené československé státní občany, splňující další zákonné podmínky. Výklad tohoto ustanovení tak, jak jej zastává stěžovatel, není výkladem rozšiřujícím, ale výkladem, který je již v rozporu se zákonem.
Podle vyjádření Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") podstata ústavní stížnosti není postavena na neústavnosti procesu co do skutkového stavu věci, ale na nesouhlasu stěžovatele s právní úpravou, podle které stát zmíněné odškodnění poskytl československým občanům jako finanční a morální satisfakci za nečinnost či neschopnost Československé republiky ochránit své občany v době jejich odvlečení. Uvedenou právní úpravu je nutno respektovat a nelze ji překlenout stěžovatelem namítaným teleologickým výkladem. Při přijetí restitučních a jiných rehabilitačních zákonů stát postupoval s vědomím toho, že úplné odškodnění či úplná rehabilitace všech, kteří byli poškozeni, není možné. Neústavnost ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona nelze shledávat v tom, že bývá obtížné zjišťovat a dokládat skutečnosti, které se staly před 60 lety, a jen v tom, že stanovil podmínku státního občanství. Protiústavnost označeného ustanovení nelze dovozovat ani z důvodu porušení rovnosti občanů, neboť zásadu rovnosti před zákonem lze vztahovat pouze k občanům daného státu.
Nejvyšší správní soud rovněž poukázal na důvodovou zprávu k zákonu a zdůraznil, že podmínka československého občanství v době odvlečení je jednou z podmínek vzniku nároku na odškodnění. ČSSZ i městský soud věnovaly této otázce maximální pozornost, ale přes toto úsilí se nepodařilo splnění této podmínky u stěžovatele prokázat. Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že státní občanství, v době odvlečení, není nezbytně nutnou podmínkou nároku, pokud ji zákon zcela jednoznačně zakotvuje. K námitkám stěžovatele ohledně provádění a hodnocení důkazů uvedl, že z rozsudku městského soudu vyplývá, že zástupce stěžovatele při jednání před tímto soudem uvedl, že na výslechu svědků netrvá.
Uvedená vyjádření byla zaslána zástupkyni stěžovatele k případné replice, ta však nereagovala.
Z ústavní stížností napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že žádost stěžovatele o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 172/2002 Sb. byla shora označeným rozhodnutím ČSSZ zamítnuta. ČSSZ poukázala na podmínky v §2 odst. 1 zákona. Doklad o československém občanství stěžovatel nepředložil. ČSSZ se sama obrátila na příslušné instituce a státní orgány, aby si opatřila potřebné doklady pro rozhodnutí. V odůvodnění rozhodnutí jsou podrobně popsány všechny doklady, které se ČSSZ podařilo získat. ČSSZ poukázala na nesrovnalosti v dokladech, předložených stěžovatelem a těch, které získala vlastním šetřením. Na základě těchto nesrovnalostí vyslovila pochybnosti o identitě stěžovatele. Údaje, které stěžovatel ve své žádosti uvedl, nepovažuje za věrohodné, a předložený rodný list nepovažuje za rodný list stěžovatele.
Žalobu stěžovatele proti rozhodnutí ČSSZ Městský soud v Praze zamítl. Především konstatoval, že nezpochybňuje, že stěžovatel je tím Vladimírem Hrozným, který byl odvlečen do SSSR a který je označován i v předložených dokladech, i když ve věci shledal určité rozpory. Na druhé straně shledal, že nebyla splněna podmínka československého občanství stěžovatele, protože nebyl předložen žádný doklad o jeho státním občanství v době odvlečení. Takový doklad nezískala ani ČSSZ, která v rámci zásady materiální pravdy provedla řadu šetření v různých archivech. Námitku stěžovatele, že ČSSZ nehodnotila všechny důkazy, které měla k dispozici, soud neshledal důvodnou. Stěžovatel ji jednak nekonkretizoval, jednak městský soud zjistil, že ČSSZ se všemi důkazy zabývala a na nich postavila své závěry. Stěžovatel tedy nesplnil podmínku československého státního občanství v době odvlečení. Důkaz výslechem navržených svědků nebyl proveden, neboť při ústním jednání, k dotazu soudu, právní zástupce stěžovatele uvedl, že stěžovatel na jejich výslechu netrvá.
Kasační stížnost stěžovatele, proti rozsudku městského soudu, Nejvyšší správní soud zamítl. Zrekapituloval všechna skutková zjištění, ke kterým došlo v průběhu řízení, se všemi námitkami stěžovatele se vypořádal a souhlasil se závěrem městského soudu, že nebyla splněna podmínka československého občanství stěžovatele v době odvlečení do SSSR. Rovněž stěžovatelovu námitku nesprávného hodnocení důkazů neshledal důvodnou. ČSSZ i městský soud vycházely především z dobových dokumentů, oficiálních vyjádření jiných správních úřadů a konfrontovaly je s tvrzeními stěžovatele. Při hodnocení důkazů postupovaly v souladu s příslušnými procesními předpisy. Všechny zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že v době odvlečení do SSSR stěžovatel nebyl československým občanem. Jedinou možností, jak tento závěr vyvrátit, by bylo předložení oficiálního potvrzení o státním občanství. Nejvyšší správní soud se zabýval i otázkou identity stěžovatele. Rozpory v údajích o personáliích jeho rodičů, zjištěné ČSSZ i městským soudem, jsou natolik zásadní, že by je stěžovatel mohl jen stěží vysvětlit - a ani se o to nepokusil. Jedná se zejména o tři rozdílná tvrzení stěžovatele o tom, kdo byla jeho matka a kde se narodila.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě směšuje tvrzenou neústavnost postupu ČSSZ a obecných soudů s namítanou neústavností ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb. Napadá obecné soudy proto, že uvedené ustanovení nevyložily dostatečně extenzivně tak, aby mohlo být jeho žádosti vyhověno. Nevzal však v úvahu, že extenzivní výklad nelze zaměňovat s výkladem, který je přímo v rozporu se zákonem. Výčet podmínek v uvedeném zákoně je taxativní, takže nepřipouští prominutí ani jedné z podmínek. Skutečnost, že stěžovatel nesouhlasí s podmínkami stanovenými v zákoně pro vznik nároku na jednorázovou peněžní částku, protože není schopen je naplnit, ještě neznamená, že je tato právní úprava protiústavní. Zákon č. 172/2002 Sb. měl, stejně jako řada dalších restitučních a odškodňovacích zákonů, pouze přispět k odstranění některých křivd, způsobených předchozími režimy. Pokud stanovil určité podmínky pro vznik nároku a pokud ČSSZ i obecné soudy postupovaly v souladu s tímto zákonem, nelze jejich postup označit jako protiústavní. Je totiž věcí každého státu a jeho zákonodárného sboru, jaké podmínky pro získání nároku na odškodnění stanoví a tyto podmínky jsou závazné pro každého občana daného státu.
Ústavní soud uzavírá, že základní práva stěžovatele nebyla, v řízení před ČSSZ a před obecnými soudy, porušena. Zmíněné orgány veřejné moci náležitě posoudily všechny argumenty stěžovatele a své právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem, náležitě odůvodnily. Ve věci nebylo zjištěno nic, co by ji posouvalo do ústavně-právní roviny. Podstata věci spočívá v tom, že stěžovatel neprokázal splnění jedné ze základních podmínek pro přiznání nároku na jednorázové peněžní plnění podle zákona č. 172/2002 Sb.
Podle §74 zákona Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis. Stěžovatel využil tohoto práva a podal návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb., o odškodnění osob odvlečených do SSSR nebo do táborů, které SSSR zřídil v jiných státech.
Z ustanovení §74 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že stěžovatel nebyl schopen naplnit jeho podmínky, tedy jehož aplikace vyzněla v jeho neprospěch, aniž by současně zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Stejně tak odmítl i návrh na zrušení ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 172/2002 Sb.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu