ECLI:CZ:US:2007:1.US.647.06.2
sp. zn. I. ÚS 647/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Radkem Paštikou, advokátem v Praze, Karlovo náměstí 28, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 31.5.2006, čj. 1 Afs 70/2006-57 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, čj. 10 Ca 158/2004-40, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji - jak plyne z celého kontextu věci - zejména o následující důvody.
Nejvyšší správní soud podle stěžovatelova názoru nesprávně posoudil otázku doručení rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, čj. 10 Ca 158/2004-40, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Prahu, jímž bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výzvě správce daně k zaplacení správního poplatku; tím prý posoudil vadně i lhůtu k podání kasační stížnosti. Rozhodnutí bylo doručeno advokátovi stěžovatele, který jej však v té době již nezastupoval, neboť jeho povinnosti rozhodnutím Městským soudem v Praze skončily a toto rozhodnutí mělo být tedy doručeno jen stěžovateli. Jestliže soudy počítaly běh lhůty k podání kasační stížnosti ode dne doručení rozhodnutí advokátovi a nikoliv stěžovateli, zasáhly tím do stěžovatelových základních práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 3 odst. 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva).
Stěžovatel rovněž navrhl vyloučení soudce Ústavního soudu JUDr. Vojena Güttlera pro podjatost. Usnesením Ústavního soudu ze dne 31.1.2007, č.j. I. ÚS 647/06-26, senát Ústavního soudu tomuto návrhu nevyhověl.
II.
Ústavní soud si vyžádal spis Městského soudu v Praze sp.zn. 10 Ca 158/2004. Zjistil, že dne 16.8.2004 podal stěžovatel správní žalobu proti rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. město Praha ze dne 27.5.2004, čj. FŘ-3350/15/04, kterým bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutí správce daně o prominutí správního poplatku. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7.2.2005, čj. 10 Ca 158/2004-14, bylo stěžovateli přiznáno osvobození od soudních poplatků a byl mu ustanoven právní zástupce JUDr. Ladislav Sádlík, advokát v Praze. Usnesením ze dne 29.11.2005, čj. 10 Ca 158/2004-40, Městský soud v Praze správní žalobu odmítl, neboť napadené rozhodnutí bylo vyloučeno ze soudního přezkumu jako rozhodnutí týkající se vedení řízení. Toto usnesení bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele JUDr. L. Sádlíkovi dne 15.12.2005 (doručenka na č.l. 42 soudního spisu). Dne 9.1.2006 podal stěžovatel proti tomuto rozhodnutí kasační stížnost odevzdanou k poštovní přepravě dne 6.1.2006. Nejvyšší správní soud tuto kasační stížnost usnesením ze dne 31.5.2006, čj. 1 Afs 70/2006-57, jako opožděnou odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle §106 odst. 2 s.ř.s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů po doručení rozhodnutí. Zmeškání lhůty nelze prominout. Napadené rozhodnutí bylo doručeno právnímu zástupci stěžovatele dne 15.12.2005, následující den začala běžet dvoutýdenní lhůta k podání kasační stížnosti, která uplynula v pátek 29.12.2005. Kasační stížnost však byla předána k poštovní přepravě až dne 6.1.2006, tedy po uplynutí dvoutýdenní lhůty. To, že stěžovateli bylo napadené rozhodnutí doručeno až 5.1.2006, je nerozhodné, protože procesní účinky nastaly již doručením jeho právnímu zástupci. Vztah mezi advokátem a klientem je jejich soukromou věcí; případná nedostatečná komunikace v tomto vztahu nemůže mít dopad na procesní účinky, které má pro stěžovatele doručení písemností jeho advokátu.
III.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření k návrhu Nejvyšší správní soud. Poukázal na to, že smyslem doručování písemnosti právnímu zástupci je to, aby zástupce zvážil další potřebný postup ve věci a to i z hlediska dodržení příslušných lhůt. Právní úprava tak sleduje zájem zastoupeného účastníka, i když může, při nedostatku komunikace mezi zástupcem a zastoupeným, vyvolat opak. Stěžovatel se mýlí, má-li za to, že po rozhodnutí městského soudu skončily povinnosti zástupce vůči němu.
K návrhu podal vyjádření rovněž Městský soud v Praze. V podstatě uvedl, že nebyl požádán, aby písemnosti doručoval též i stěžovateli. "Instrukce" stěžovatele k písemnému styku byla adresována jeho právnímu zástupci (č.l. 27 soudního spisu). Dále soud poukázal na to, že prostředek použitý stěžovatelem k ochraně jeho práv nebyl prostředkem odpovídajícím zákonným postupům. Soud proto musel žalobu odmítnout.
Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření k případné replice stěžovateli (právnímu zástupci). Ten k nim však stanovisko nezaujal.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svých výše uvedených základních práv, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že soudy považovaly napadené rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 29.11.2005, čj. 10 Ca 158/2004-40, za doručené dnem 15.12.2005, kdy bylo předáno právnímu zástupci stěžovatele a nikoli den 5.1.2006, kdy je převzal stěžovatel sám. K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu Městského soudu v Praze, z něhož vyplývá, že k žádosti stěžovatele mu byl soudem ustanoven zástupce pro (celé) řízení o předmětné správní žalobě (č.l. 14). Podle §42 odst. 2 s.ř.s. má-li účastník nebo osoba zúčastněná na řízení zástupce, doručuje se pouze zástupci. Ze spisu nevyplývá, že by stěžovatel plnou moc ustanoveného advokáta odvolal. Argument, že právní zastoupení skončilo přijetím rozhodnutí Městským soudem v Praze, jak správně zdůraznily obecné soudy, nemá oporu v právním řádu. V tomto případě končí řízení okamžikem, kdy nabude právní moci příslušné rozhodnutí soudu, to jest doručením právnímu zástupci účastníka řízení. Je nepochybně povinností právního zástupce, aby účastníka (stěžovatele) o doručení rozhodnutí i o běhu lhůty k podání kasační stížnosti včas informoval a rozhodnutí mu předal. Nejvyšší soud správně uvedl, že jde o otázku komunikace mezi advokátem a klientem, za kterou soud odpovědnost nenese. Jestliže stěžovatel namítá, že žádal soud, aby rozhodnutí byla doručována jemu, doklad o tom není ve spise obsažen. "Instrukce" (č.l. 27-28) týkající se doručování písemností je adresována právnímu zástupci stěžovatele a žádný požadavek vůči soudu z ní nevyplývá.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy, postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání a mezi skutkovým zjištěním a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Napadená rozhodnutí jsou tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, zjevně porušena nebyla.
Za tohoto stavu Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako zjevně neopodstatněný návrh, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. října 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu