ECLI:CZ:US:2007:1.US.648.06.1
sp. zn. I. ÚS 648/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky K. K., právně zastoupené JUDr. L. D., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, č.j. 5 Co 381/2005 - 170, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č.j. 33 Odo 1121/2005-200, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 5. 2005, č.j. 5 Co 381/2005 - 170 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2006, č.j. 33 Odo 1121/2005-200 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"). Podle stěžovatelky byl napadeným rozsudkem krajského soudu jako věcně správný potvrzen rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 29. 11. 2004, č.j. C 242/2004-103, ve znění opravných usnesení. Tímto rozsudkem okresního soudu bylo podle stěžovatelky uloženo jejímu manželovi, který vystupoval jako žalovaný, zaplatit částku 54.000 Kč s přísl. a nahradit náklady řízení. Stěžovatelka vstoupila do řízení jako vedlejší účastník a spolu s žalovaným podali proti rozsudku okresního soudu odvolání. Krajský soud však ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, ve kterém namítala, že jde o tzv. překvapivé rozhodnutí, jehož vydáním krajský soud porušil zásadu předvídatelnosti soudního rozhodnutí, neboť krajský soud věc posoudil právně jinak, než jak to učinil soud prvního stupně, aniž na změněný právní názor účastníky upozornil a poskytnul jim možnost doplnění jejich argumentace, případně též skutkových tvrzení. V této souvislosti odkazuje stěžovatelka na nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2005, sp.zn. III. ÚS 618/04, podle kterého má odvolací soud, pokud změnil právní názor, při dodržení zásad spravedlivého procesu rozsudek prvního stupně zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení, čímž je účastníkům dána reálná možnost právně a skutkově argumentovat. Jelikož tak odvolací soud nepostupoval, porušil tím podle stěžovatelky její právo na spravedlivý proces a soudní ochranu. Stěžovatelka dále uvádí, že proti rozhodnutí krajského soudu podala dovolání, které však Nejvyšší soud shora uvedeným usnesením odmítl. Stěžovatelka dovozuje své oprávnění k podání dovolání z §93 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř."), podle kterého má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník, když jedná toliko sám za sebe. Ustanovení §236 a násl. o.s.ř. upravující dovolání tuto možnost nevylučuje. Stěžovatelka je přesvědčena, že usnesením Nejvyššího soudu jím bylo odepřeno právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Znění dotčeného článku Listiny základních práv s svobod je následující.
Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Ústavní soud z ústavní stížnosti a soudního spisu zjistil, že žalobou ze dne 21. 5. 2004 se J. C. domáhal po J. K. zaplacení částky 54.000 Kč s příslušenstvím. Stěžovatelka v rámci jednání Okresního soudu v Českých Budějovicích dne 26. 10. 2004 vstoupila do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované. Okresní soud svým rozsudkem ze dne 29. 11. 2004, č.j. 16 C 242/2004-103, žalobě vyhověl a současně tímto rozsudkem zamítl i žalobu, kterou se žalobce domáhal zaplacení 9.000 Kč.
Proti rozsudku okresního soudu podali jak žalovaný, tak i stěžovatelka jako vedlejší účastník odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích napadený rozsudek okresního soudu ve výroku, který ukládal žalovanému zaplacení částky 54.000 Kč s příslušenstvím, potvrdil.
Stěžovatelka se dále dovoláním ze dne 4. 8. 2005 domáhala zrušení rozsudku krajského soudu. Dovolání proti tomuto rozsudku podal též žalovaný J. K.
Usnesením ze dne 29. 6. 2006 Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání žalovaného i stěžovatelky jako vedlejšího účastníka odmítl. Své rozhodnutí ve vztahu k výroku vztahujícímu se ke stěžovatelce zdůvodnil tak, že vzhledem k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost, zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Nejvyšší soud v této souvislosti poukazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2003, sp.zn. 25 Cdo 162/2003, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek jako R 3/2004. Jelikož podle dovolacího soudu stěžovatelka podala dovolání jako vedlejší účastnice na straně žalovaného, která k tomu není oprávněna, její dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o.s.ř. odmítl.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti stěžovatelky opakuje svou argumentaci, kterou uvedl v ústavní stížností napadeném usnesení.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že žádné ustanovení procesních předpisů nebrání odvolacímu soudu, aby na základě skutkového stavu, zjištěného soudem prvního stupně, zaujal na věc jiný právní názor, než soud prvního stupně. Podle §219 o.s.ř. odvolací soud rozhodnutí potvrdí, je-li ve výroku věcně správné. Potvrzení rozsudku soudu prvního stupně, je-li věcně správný ve výroku, nelze považovat za "překvapivé rozhodnutí" a nic nebránilo stěžovatelce v tom, aby takové rozhodnutí odvolacího soudu předvídala.
Uvedené vyjádření nebylo stěžovatelce zasláno k event. replice, neboť důvody odmítnutí ústavní stížnosti - jak je dále uvedeno - se touto otázkou nezabývají a mají povahu toliko procesní.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je z části zjevně neopodstatněná a z části opožděná.
Stěžovatelka vystupovala v řízení u obecných soudů v postavení vedlejšího účastníka. Podle §93 odst. 3 o.s.ř. má vedlejší účastník stejná práva jako účastník. Toto je však jen obecné pravidlo, ze kterého může zákon činit výjimky, a to buď výslovně nebo jen implicitně. Občanský soudní řád výslovně upravuje procesní aktivní legitimaci vedlejšího účastníka k podání opravného prostředku v případě odvolání (§203 odst. 1 o.s.ř.) a žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost (§231 odst. 1 o.s.ř.). Naproti tomu při úpravě aktivní legitimace k podání dovolání v §240 odst. 1 občanský soudní řád na vedlejší účastníky nepamatuje. Z této skutečnosti dovozuje citovaná konstantní judikatura Nejvyššího soudu pomocí argumentu e silentio legis, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad, se opírá o skutečnost, že v případě, že by oprávnění k podání opravného prostředku vedlejším účastníkem vyplývalo již z §93 odst. 3 o.s.ř., byla by příslušná úprava jeho aktivní legitimace pro podání odvolání, resp. žalob na obnovu řízení a pro zmatečnost zcela nadbytečná. Toto by však bylo v rozporu s předpokladem racionálního zákonodárce, který je základním východiskem interpretace práva a z kterého lze dovodit, že racionální zákonodárce netvoří nadbytečné právo. Tento formálně systematický argument je však možno podpořit i dalším výkladem. Ve všech případech, kdy občanský soudní řád upravuje aktivní legitimaci vedlejších účastníků k podání opravných prostředků, zdůrazňuje jako negativní podmínku přípustnosti, že vedlejším účastníkem podporovaný účastník s jeho podáním nesouhlasí. Uvedený opravný prostředek podaný vedlejším účastníkem proti vůli účastníka, kterého v řízení podporuje, tak není přípustný. Pokud by se však dovolání podané vedlejším účastníkem opíralo výlučně o §93 odst. 3 o.s.ř., nebyla by jeho přípustnost závislá na vůli podporovaného účastníka řízení. Lze tedy uzavřít, že pokud by zákonodárce chtěl obecně připustit právo vedlejšího účastníka podávat opravné prostředky, upravil by tuto podmínku obecně. Tak tomu však není. Nelze přitom předpokládat, že v případě dovolání může vedlejší účastník postupovat i proti vůli podporovaného účastníka. Toto by byla odlišnost oproti výslovně upraveným případům, kterou nelze ospravedlnit žádnými racionálními argumenty. I z této skutečnosti tak vyplývá, že otázku přípustnosti opravných prostředků podaných vedlejším účastníkem upravil zákonodárce taxativně.
Výklad, který provedl Nejvyšší soud, je legitimním projevem jeho oprávnění k interpretaci jednoduchého práva, přičemž Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl označit napadené usnesení Nejvyššího soudu za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní stížnost je proto v této části zjevně neopodstatněná.
V části, ve které stěžovatelka brojí proti rozsudku krajského soudu, je ústavní stížnost opožděná. Podle §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle odst. 4 téhož ustanovení pak platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě 60 dnů od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
Vzhledem k tomu, že vedlejší účastník není oprávněn napadnout rozhodnutí odvolacího soudu dovoláním, je posledním procesním prostředkem, který mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje právě samotné odvolání. Odmítl-li Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné, pak tak neučinil z důvodů závisejících na jeho uvážení [jako např. důvod uvedený v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.], nýbrž pro nedostatek aktivní legitimace stěžovatelky. Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl o odvolání stěžovatelky právě ústavní stížností napadeným rozsudkem.
Rozsudek krajského soudu byl právnímu zástupci stěžovatelky doručen dne 15. 6. 2005. V dané věci připadl konec šedesátidenní lhůty na 14. 8. 2005. Jelikož tento den byla neděle, považuje se podle §57 odst. 2 o.s.ř. ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu za poslední den této lhůty nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 15. 8. 2005. Toto datum tak vymezuje konec lhůty, kterou stěžovateli zákon o Ústavním soudu poskytuje k podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost však byla Ústavnímu soudu doručena dne 29. 9. 2006, přičemž k poštovní přepravě byla předána dne 27. 9. 2006. Ústavní stížnost je proto v této části podaná po lhůtě stanovené zákonem pro její podání.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout. V části, ve které směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu tak Ústavní soud učinil pro její zjevnou neopodstatněnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod, a v části, ve které směřuje proti rozsudku krajského soudu, pro její opožděnost podle §43 odst. 1 písm. b) ve spojení s §72 odst. 3 téhož zákona.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 27. března 2007
Vojen Gűttler, v.r
předseda senátu