ECLI:CZ:US:2007:1.US.649.06.1
sp. zn. I. ÚS 649/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stěžovatele J. R., zastoupeného JUDr. Pavlem Fojtou, advokátem se sídlem Brno, PSČ: 602 00, Drobného 34, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 37 Co 403/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ve včasné ústavní stížnosti, po odstranění vad splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení výroku I. shora uvedeného rozhodnutí Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"), vydaného v řízení o úpravu výživného pro nezletilou dceru stěžovatele.
Stěžovatel tvrdí, že došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy ČR, protože rozsudku krajského soudu chybí řádné odůvodnění a došlo k porušení zásady dvojinstančnosti občanského soudního řízení. Soud dostatečně nezdůvodnil, proč stěžovateli stanovil výživné ve výši 4 500,-- Kč a je nezřetelně vysvětleno, jak posoudil jeho výdělkové poměry.
II.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že Městský soud v Brně rozhodl rozsudkem ze dne 18. 5. 2005, čj. 82 P 143/2004 - 90, tak, že změnil poslední rozhodnutí o stanovení výživného pro nezletilou dceru stěžovatele z roku 1994. Výživné stanovil na částku 2 000,-- měsíčně na období od 1. 11. 2003 do 31. 12. 2004 a na částku 3 500,-- Kč měsíčně od 1. 1. 2005 a zavázal stěžovatele zaplatit nedoplatek na výživném. Krajský soud rozsudkem ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 37 Co 403/2005, změnil rozsudek okresního soudu ze dne 18. 5. 2005, výživné stanovil na 4 500,-- Kč měsíčně od 1. 12. 2001 do budoucna a rozhodl o nedoplatku na výživném.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Právní závěry krajského soudu nepovažuje Ústavní soud za svévolné a nejsou ani v extrémním rozporu s důkazy v řízení provedenými. Z rozsudku krajského soudu je seznatelné, jakými úvahami se řídil. Na uvedený případ tak nelze vztáhnout stěžovatelem obecně citované právní věty z judikatury Ústavního soudu o interpretaci a aplikaci kogentních norem "jednoduchého" práva v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny nebo nesouladu vykonaných skutkových zjištění s právními závěry obecných soudů.
Do ústavně zaručených základních práv stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy zasaženo nebylo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. listopadu 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu