ECLI:CZ:US:2007:1.US.650.06.1
sp. zn. I. ÚS 650/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele V. S., zastoupeného JUDr. M. Ř., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11 Co 255/2003-131 ze dne 14. 4. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 11 Co 255/2003-131 ze dne 14. 4. 2005, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Teplicích č.j. 13 C 125/98-81 ze dne 16. 1. 2003 tak, že soud nahradil vůli žalovaného stěžovatele přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy v rozhodnutí definovaného znění. (Rozsudek soudu I. stupně uložil stěžovateli povinnost dnem právní moci rozsudku uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu, kterou žalobkyni prodává jednu ideální polovinu domu čp. 891, postaveného na stavební parcele č. 885 v katastrálním území T. s kolnou, zpevněnými plochami a spolu se zastavenou plochou parcely č. 885 o výměře 425 m2, vše v katastrálním území T., zapsané v katastru nemovitostí na LV č. 3401 pro katastrální území T. u Katastrálního úřadu v Teplicích.) Napadeným rozhodnutím došlo podle názoru stěžovatele k porušení článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřoval stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel namítal, že obecné soudy posoudily věc po právní stránce nesprávně. Z listinných důkazů je zřejmé, že město Teplice usnesením svého zastupitelstva z 27. 10. 1994 schválilo prodej svého spoluvlastnického podílu právnímu předchůdci žalobkyně za odhadní cenu. Na rozdíl od znění §605 občanského zákoníku požadovalo sice zaplacení kupní ceny nikoliv do 2 měsíců, nýbrž do 45 dnů, tuto lhůtu lze však považovat za návrh na dohodu o odlišné lhůtě než stanoví zákon. Právní předchůdce žalobkyně jako spoluvlastník požadoval ještě jinou lhůtu splatnosti, s čímž město Teplice nesouhlasilo, takže nedošlo k dohodě o jiné lhůtě a platila proto zákonná lhůta dvouměsíční. Protože tato lhůta uplynula marně, zaniklo předkupní právo spoluvlastníka - právního předchůdce žalobkyně a město Teplice mohlo přistoupit k prodeji svého spoluvlastnického podílu třetí osobě. Město Teplice nabídlo prodej ideální jedné poloviny předmětných nemovitostí (svůj spoluvlastnický podíl) k prodeji formou veřejné dražby, v níž zvítězil stěžovatel. Podle jeho názoru za dané situace, kdy spoluvlastníku marně uplynula dvouměsíční lhůta k využití předkupního práva, nelze - jak činí soudy - hovořit o neskončeném jednání o uzavření kupní smlouvy, nýbrž o uvolnění jeho spoluvlastnického podílu k prodeji. Právní předchůdce žalobkyně měl dostatek příležitosti k uzavření kupní smlouvy s využitím předkupního práva s městem Teplice, které však nevyužil zcela zjevně z důvodu snahy o dosažení nižší kupní ceny. Obecné soudy rozhodovaly v rozporu s platnou hmotněprávní úpravou a porušily tak právo stěžovatele na spravedlivý proces. Navrhl proto, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil. Vyslovil současně i souhlas s upuštěním od ústního jednání.
II.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve stručném vyjádření zcela odkázal na skutkové a právní závěry, obsažené v napadeném rozhodnutí. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 C 125/98 vedený u Okresního soudu v Teplicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž byla podána žaloba o uložení povinnosti uzavřít se žalobkyní kupní smlouvu na jednu ideální polovinu výše specifikovaných nemovitostí. Okresní soud v Teplicích rozsudkem č.j. 13 C 125/98-81 ze dne 16. 1. 2003 žalobě vyhověl a uložil stěžovateli povinnost uzavřít dnem právní moci rozsudku kupní smlouvu se žalobkyní Ž. na předmětné nemovitosti. V odůvodnění odkázal na ustanovení §140 občanského zákoníku, podle něhož převádí-li některý ze spoluvlastníků svůj spoluvlastnický podíl, mají ostatní spoluvlastníci předkupní právo. Podle ustanovení §142 odst. 1 citovaného zákona, nedojde-li k dohodě, zruší spoluvlastnictví a provede vypořádání na návrh některého spoluvlastníka soud. Podle ustanovení §603 odst. 3 citovaného zákona (per analogiam §853 o.z.) bylo-li předkupní právo porušeno, může se oprávněný na nabyvateli domáhat, aby mu věc nabídl ke koupi, anebo mu zůstane předkupní právo zachováno. Po právním zhodnocení zjištěných skutečností dospěl soud I. stupně k závěru, že předkupní právo žalobkyně bylo porušeno. Mezi právním předchůdcem žalobkyně a městem Teplice bylo sice jednáno o prodeji spoluvlastnického podílu předmětných nemovitostí, tento prodej však nebyl uskutečněn. Pokud město Teplice nechtělo v tomto spoluvlastnickém vztahu setrvat, mělo možnost podat u soudu návrh na zrušení spoluvlastnictví. Město Teplice se však rozhodlo prodat předmětné nemovitosti ve veřejné dražbě za cenu 950.000,- Kč, v níž byl úspěšný stěžovatel. Tím však porušilo předkupní právo žalobkyně, protože jí nenabídlo prodej předmětných nemovitostí za stejných podmínek. Tuto povinnost město mělo, i když se právní předchůdce žalobkyně rovněž zúčastnil veřejné dražby. Žalobkyně má proto právo, požadovat na současném vlastníkovi - stěžovateli, aby jí podíl na věci nabídl ke koupi za stejných podmínek, za nichž jej nabyl on.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem č.j. 11 Co 255/2003-131 ze dne 14. 4. 2005 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že sám nahradil vůli stěžovatele přijmout návrh žalobkyně na uzavření kupní smlouvy ve výroku uvedeného obsahu. V odůvodnění uvedl, že dospěl ke shodnému právnímu závěru jako soud I. stupně, že tedy zákonné předkupní právo bylo porušeno. Dále prohlásil, že z jednání města Teplice je zřejmé, že nechtělo setrvat ve spoluvlastnickém vztahu, ovšem jelikož nebylo třetí osoby, která by měla o nemovitosti zájem, nemohlo než postupovat podle §141 nebo §142 občanského zákoníku, tedy dohodou podílové vlastnictví zrušit a vzájemně vypořádat nebo nedojde-li k dohodě podat žalobu k soudu, který podílové spoluvlastnictví zruší a provede vypořádání. Jiný postup zákon neumožňuje. Město Teplice tak nemohlo vycházet ze skutečnosti, že právní předchůdce žalobkyně nevyužil předkupního práva a nemovitost prodat ve veřejné dražbě.
Dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR č.j. 22 Cdo 2476/2005-146 ze dne 11. 7. 2006 odmítnuto jako nepřípustné, protože dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ze zákonné úpravy předkupního práva pro daný případ zcela jednoznačně vyplývá, že právní předchůdce stěžovatele - město Teplice, ač k tomu byl povinen, nesplnil před převodem svého spoluvlastnického podílu svou zákonnou nabídkovou povinnost vyplývající z ustanovení §140 občanského zákoníku. Rozhodnutí dovolacího soudu však ústavní stížností napadeno nebylo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním názorem obecných soudů. Ústavní soud věc přezkoumal a dospěl k závěru, že obecné soudy v předmětné věci aplikovaly jednoduché právo, jejich výklad i aplikace vycházely z ustálené judikatury, na niž se odvolal i Nejvyšší soud v rozhodnutí o dovolání při hodnocení toho, zda se jedná o otázku zásadního právního významu. Ústavní soud v této rozhodovací praxi obecných soudů neshledal porušení ústavních hranic obecně ani porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces konkrétně, neboť soudy aplikovaly jednoduché právo způsobem ústavně konformním.
Lze toliko doplnit, že z právní úpravy podílového spoluvlastnictví zařazené od části II. obč. zákoníku (§137-142) vyplývá rozdílnost dvou situací, jimiž jsou převod spoluvlastnického podílu (§140) a zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví (§141-142). Obě situace jsou odlišné svojí podstatou, právním postavením spoluvlastníků a zejména rozsahem jejich práv a povinností. Přitom je přípustné, aby k zamýšlenému zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví došlo též převodem spoluvlastnického podílu mezi spoluvlastníky. Takový případ je však třeba hodnotit v celém kontextu, a pokud by k nabídce převodu spoluvlastnického podílu došlo v rámci jednání mezi spoluvlastníky, nelze takovou nabídku považovat za výkon povinnosti vzniklé v důsledku zákonného předkupního práva.
V souzené věci bylo zjištěno, že nejdříve právní předchůdce žalobkyně projevil zájem o odkoupení podílu od města, leč k dohodě nedošlo. Reakci města na jeho návrh nelze považovat za plnění nabídkové povinnosti podle ustanovení §140 obč. zákoníku. Protože spoluvlastnický vztah dále trval a město se s časovým odstupem samostatně rozhodlo převést svůj podíl na třetí osobu, aniž by věc nabídlo spoluvlastníkovi ke koupi, došlo k porušení zákonného předkupního práva, jak obecné soudy právem dovodily.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva stěžovatele, jichž se dovolává, napadeným rozhodnutím obecného soudu zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu