ECLI:CZ:US:2007:1.US.654.06.1
sp. zn. I. ÚS 654/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. M. F., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 5 To 426/2005, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 958/2006, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 2. 10. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. 5 To 426/2005 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), kterým byl ve spojení s rozsudkem soudu prvé instance odsouzen pro trestný čin loupeže dle §234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon"), trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona a řadu trestných činů dalších. Rovněž napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2006, sp. zn. 7 Tdo 958/2006, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání proti rozsudku krajského soudu.
Svoji stížnost zaměřuje proti odsouzení pro trestný čin loupeže (č. IV v rozsudku soudu prvé instance). Jeho spáchání popírá. V prvé řadě upozorňuje, že poškozený J. B. k místu, kde mělo k loupeži dojít, jednou uvádí, že to bylo "na parkovišti u marketu", podruhé "cestou na autobus" a potřetí "cestou k domovu". Domnívá se též, že psychika poškozeného byla ovlivněna opilostí. Ten ji sice popřel, ale z jeho výpovědi vyplývá, že vypil nejméně 2 piva a "něco i před tím". Tuto opilost dosvědčil i svědek J. B. Vliv alkoholu nebyl dostatečně vyhodnocen, byť mohl mít vliv na chování poškozeného, na jeho schopnost reprodukovat prožité situace a na posuzování právní odpovědnosti stěžovatele.
Nesouhlasí přitom též s tím, že soud přihlédl k provedené rekognici, kterou považuje za důkaz pořízený v rozporu s trestním řádem. Jak tvrdí, ještě před jejím provedením příslušníci Policie České republiky poškozenému sdělili, že "chytili skutečného pachatele", což jej mohlo ovlivnit.
Dále namítá, že soud druhého stupně se jeho námitkami dostatečně nezabýval, byť dle §254 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád") má přezkoumat zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, i správnost postupu řízení, které jim předcházelo.
Pokud jde o rozhodování Nejvyššího soudu, stěžovatel nesouhlasí s tím, že se z důvodu opožděnosti nezabýval doplněním podaného dovolání (ve kterém stěžovatel rozšiřuje rozsah dovolání i na zmíněný trestný čin loupeže - pozn. ÚS). Pozdní podání tohoto doplnění uznává, avšak dle §265i trestního řádu má dovolací soud zkoumat i ty vady výroků, které nebyly dovoláním napadeny, pokud by mohly mít vliv na správnost výroků, proti nimž bylo podáno dovolání.
Z uvedených důvodu se domnívá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní a jinou právní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a též čl. 38 odst. 2 stejného právního předpisu a navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajský soud ani Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužily.
Nejvyšší soud uvedl, že obviněný podal dovolání v rozsahu zahrnujícím výrok o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a odst. 1 trestního zákona. Tento rozsah mohl vzhledem k §265f odst. 2 trestního řádu změnit (v daném případě rozšířit o trestný čin loupeže spáchaný jiným skutkem) pouze po dobu běhu dovolací lhůty. Pokud tak učinil až poté, Nejvyšší soud se napadeným rozhodnutím nemohl co se týče trestného činu loupeže zabývat. Za situace, kdy jsou dva trestné činy spáchány dvěma různými skutky, nelze ani na základě §265i odst. 3 věty druhé z podnětu dovolání podaného výslovně jen proti výroku o vině jedním z trestných činů přezkoumávat výrok o vině druhým z nich. V dané věci případná nesprávnost výroku o vině trestným činem loupeže neměla žádný vliv na správnost výroku o vině trestným činem násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci. Nejvyšší soud proto navrhl, aby ústavní stížnost byla zamítnuta, popřípadě odmítnuta.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud zaslal obdržené vyjádření stěžovateli, ten však možnosti zaslat prostřednictvím svého právního zástupce repliku nevyužil.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od soudu prvého stupně předmětný spis sp. zn. 3 T 133/2004 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Proti stěžovateli, pokud jde o loupežné přepadení, svědčí výpověď poškozeného a řada dalších svědectví, která utvářejí ucelený řetězec důkazů. Naproti tomu stěžovatel a svědkové obhajoby vypovídali rozporně - např. jednou šlo o tvrzení, že stěžovatel v restauračním zařízení, kde měl s poškozeným před jeho oloupením popíjet, vůbec nebyl, podruhé že v něm v dané době pivo skutečně konzumoval, ale naopak se tam nevyskytoval poškozený (viz str. 11-16 rozsudku soudu prvé instance). K provedené rekognici je třeba uvést, že spisový materiál stěžovatelovy pochybnosti o správnosti jejího provedení nepotvrzuje a lze též konstatovat, že již před ní poškozený uváděl takové údaje o pachateli (přepadení "T., který s ním předtím seděl v hospodě"), které odpovídají závěru o vině stěžovatele. Soud prvé instance nadto při odůvodnění svého rozhodnutí výslovně zdůraznil, že za zásadní nepovažoval tuto rekognici, ale především výše zmíněná svědectví.
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně, Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že je, v části týkající se předmětného trestného činu loupeže, dosti stručné, avšak nedomnívá se, že by bylo natolik strohé, aby bylo možno hovořit o libovůli v rozhodování obecných soudů. Při posuzovaní jeho dostatečnosti přitom nelze odhlédnout též od toho, že odůvodnění rozsudku soudu prvé instance bylo naopak v příslušné části velmi podrobné a přesvědčivé.
Co se týče stěžovatelových námitek proti rozsahu přezkumu, ke kterému přistoupil Nejvyšší soud v řízení o dovolání, Ústavní soud se ztotožňuje s výkladem relevantních ustanovení trestního řádu tak, jak jej Nejvyšší soud ozřejmil ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, přičemž pro stručnost lze na jeho výše citovanou argumentaci odkázat.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu