ECLI:CZ:US:2007:1.US.659.06
sp. zn. I. ÚS 659/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele R. P., t.č. ve věznici, zastoupeného Mgr. Martinem Chrásteckým, advokátem, se sídlem ve Zlíně, U Sokolovny 121, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 343/2006, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 To 100/2005, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 50 T 1/2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 8 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů.
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 50 T 1/2001, uznán vinným, že v době od 24. 4. 1998 do 14. 11. 1998, kdy byl Krajským obchodním soudem v Ostravě prohlášen konkurs na jeho majetek, si nechal vystavit dne 16. 2. 1998 plnou moc na zastupování obchodní společnosti DUOPAR-VAP, s.r.o., se sídlem Ostrava - Mariánské Hory, Stojanovo náměstí č. 7, a pod hlavičkou této obchodní společnosti si založil u Universal banky, a.s., pobočka Ostrava dne 17. 4. 1998 účet č. 8104381/6400; v případech, podrobně popsaných dále v uvedeném rozsudku sám nebo prostřednictvím svého známého T. H. kontaktoval obchodní společnosti, kde předstíral ochotu vymoci dosud nezaplacené pohledávky a v krátkém časovém termínu uhradit cenu těchto pohledávek, přičemž využíval nepozornosti postupitelů pohledávek, a do smluv o postoupení pohledávek které zhotovoval na svém osobním počítači, záměrně vsunoval dodatek, na jehož podkladě zaměňoval postoupené bonitní pohledávky za pohledávky s nulovou tržní hodnotou, takto získané bonitní pohledávky dále postupoval za jejich tržní hodnotu, peníze si nechával vyplácet v hotovosti nebo zasílat na shora uvedený účet, odkud je vybíral v hotovosti a používal pro svou potřebu, kdy v dalším v rozsudku uvedeném případě vylákal větší peněžní částku na podkladě odebraného zboží, jehož úhradu zajistil formou zápočtu vystavené faktury za nerealizovanou službu.
Takto popsané jednání soud prvního stupně právně kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb. a obviněného stěžovatele odsoudil podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání sedmi roků a šesti měsíců, pro jehož výkon ho zařadil podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zákona do věznice s ostrahou. Podle §49 odst. 1, §50 odst. 1tr. zákona mu byl uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikatelské činnosti s předmětem podnikání nákup zboží ze účelem jeho dalšího prodeje a prodej a obchodní služby, vedoucí k realizaci pohledávek věřitelů, a to jako fyzické osobě, jakož i zákazu výkonu funkce statutárního orgánu právnické osoby zabývající se zmíněnou podnikatelskou činností, včetně výkonu této činnosti na podkladě udělené plné moci, na dobu sedmi roků.
Dalším ústavní stížností napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 5 To 100/2005, byl rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušen a to ve výroku o trestech a o náhradě škody a znovu bylo rozhodnuto, že se stěžovatel odsuzuje za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zákona, ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek soudu prvního stupně nezměněn, a dále za sbíhající se pokusy trestných činů podvodu a zpronevěry, kterými byl uznán vinným předchozími, v rozsudku vrchního soudu specifikovanými rozsudky Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci a Okresního soudu v Ostravě, k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 7 let a 6 měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a dále k výše uvedenému trestu zákazu činnosti.
Proti tomuto rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 6 Tdo 343/2006, odmítl.
Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl - jak již argumentoval i v dovolání - že ve skutkových větách, jež jsou právně kvalifikovány jako trestné činy podvodu, absentuje jednoznačné určení fyzické osoby uvedené v omyl (poškozená právnická osoba sama o sobě nemá vůli a nemůže být uvedena v omyl) a že se nejedná o trestnou činnost, ale o obchodní transakci realizovanou v mezích zákona. Další námitka směřuje proti způsobu, jakým prý soud prvního stupně i soud odvolací zhodnotily důkazy. Podle stěžovatele nelze spatřovat trestnou činnost v tom, že někdo "podsune" druhé straně návrh smlouvy, jehož text nekoresponduje s obsahem předchozích ústních ujednání. Na místě je prý aplikovat normy mimotrestní, zejména občanský zákoník a obchodní zákoník, zvláště pasáže týkající se realizace kontraktačního procesu. Stěžovatel připomněl římskoprávní zásadu vigilantibus iura scripta sunt, na které stojí naše civilní právo a podle níž se nelze spokojit s tím, že příjemce návrhu přehlédne část textu, smlouvu podepíše a následně se dovolává omylu a represe cestou trestního práva. V daném případě je podle názoru stěžovatele zřejmé, že poškozená obchodní společnost, respektive osoby za ni jednající porušily své povinnosti tím, že si řádně nepřečetly návrh smlouvy a projevily vůli společnosti tím, že k návrhu smlouvy připojily svůj podpis, čímž byl dovršen kontraktační proces a vyslovily tedy souhlas s podmínkami, které se následně ukázaly pro společnost jako naprosto nepřijatelné a nevýhodné. Vinu za následek, tedy za to, že poškozené společnosti mohl stěžovatel zaplatit proti její vůli jakoukoli pohledávkou, nesou prý osoby, které za ně smlouvu podepsaly. Stěžovatel prý v daném případě neporušil ani právo civilní, natož právo trestní. Nebyla tedy naplněna objektivní stránka trestného činu podvodu, ani stránka subjektivní.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud poté, co se seznámil se shromážděnými podklady, zejména s napadenými rozsudky soudu prvního stupně, soudu odvolacího i s usnesením Nejvyššího soudu, shledal, že obecné soudy rozhodující v dané věci postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení, svá rozhodnutí řádně odůvodnily a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu a soudy přesvědčivě a logickým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina ani že by mu nebyl uložen přiměřený trest. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance v systému obecného soudnictví, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Podstata ústavní stížnosti v zásadě spočívá - jak je již shora zmíněno - v námitkách stěžovatele, který polemizuje především s právními závěry obecných soudů a s jejich hodnocením důkazů v dané věci. Zejména v tomto směru soudům vytýká, že se neztotožnily s jeho názorem, že nelze spatřovat trestnou činnost v tom, že účastník smlouvy "podsune" druhé straně návrh smlouvy, jehož text nekoresponduje s obsahem předchozích ústních ujednání. Podle stěžovatele pochybila sama poškozená obchodní společnost, respektive osoby za ni jednající, tím, že si řádně nepřečetly návrh smlouvy a projevily vůli společnosti tak, že k návrhu smlouvy připojily svůj podpis a vyslovily tedy souhlas s podmínkami, které se následně ukázaly pro společnost jako naprosto nepřijatelné a nevýhodné.
Ústavní soud konstatuje, že z napadených rozhodnutí obecných soudů je však zřejmé - jak uvedl i Nejvyšší soud - že se soudy obou stupňů obdobnými námitkami obviněného, jež následně uplatnil i v dovolacím řízení, zabývaly. Lze se ztotožnit i s názorem Nejvyššího soudu, že z odůvodnění jejich rozhodnutí jednoznačně plyne, na podkladě jakých skutečností shledaly, že stěžovatel od samého počátku jednal v podvodném úmyslu, jakým jednáním uvedl zástupce poškozených společností v omyl a z jakých důvodů soudy považovaly jeho jednání za naplněný úmysl přímý ve smyslu §4 písm. a) tr. zákona.
V této souvislosti Krajský soud v Ostravě v odůvodnění napadeného rozsudku mimo jiné konstatoval (str. 37), že svědkyně PaeDr. A. H., J. N. a dále zástupci poškozené společnosti PARS DMN, s.r.o., Ing. T. I., Ing. M. W. a Ing. V. J. jednoznačně potvrdili, že při jednáních o postoupení pohledávek nebyla nikdy řeč o možnosti směny postupovaných pohledávek za jiné ve stejné nominální hodnotě, nýbrž bylo vždy zdůrazňováno, že požadují peněžité plnění, což bylo i opodstatněno jejich momentální tíživou finanční situací. Obžalovaný tedy při vyhotovení jednotlivých smluv dobře věděl, že jeho postup není druhou stranou akceptován, přesto jej do textu smlouvy záměrně vsunul v úmyslu následně tohoto momentu využít k záměně postupovaných bonitních pohledávek za pohledávky s nulovou tržní hodnotou. Soud prvního stupně rovněž zdůraznil, že "z provedeného doplnění smlouvy k návrhu Ing. Ignačáka" jakož i následných úkonů majících zamezit její zneužití, jak byly rozvedeny v úvodní části odůvodnění rozsudku, je zcela evidentní, že mělo být plněno výhradně penězi. Vsunutí zavádějícího a naprosto nestandardního ujednání o platebních podmínkách do textu smluv umožnilo obžalovanému oproti zřetelně projevené vůli majitelů postupovaných pohledávek směnit bonitní pohledávky za pohledávky s nulovou tržní hodnotou. Vrchní soud v Olomouci dále k jednání stěžovatele uvedl, že ani v jednom případě nepředal poškozeným organizacím žádné finanční prostředky, přestože je vymohl, nýbrž ve všech případech, kdy finanční prostředky vymohl, směnil pohledávky za jiné pohledávky ve stejné nominální hodnotě, avšak s nulovou tržní hodnotou.
Stěžovatel dále - obdobně jako později v ústavní stížnosti - namítal v dovolání, že z popisu skutku ve výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně není patrno, kdo byl vytýkaným jednáním uveden v omyl. V této souvislosti tvrdil, že pro závěr, že právnická osoba jednala v omylu, musí být prokázáno, která konkrétní fyzická osoba byla uvedena v omyl a zde tato fyzická osoba byla oprávněna za poškozenou společnost jednat. Takto koncipovaná výtka by uplatněný dovolací důvod mohla naplnit a proto Nejvyšší soud posuzoval, zda napadená soudní rozhodnutí namítanou právní vadu vykazují. V tomto směru mj. uvedl, že pojem právnické osoby právní úprava výslovně nedefinuje, ale vychází ze skutečnosti, že právnické osoby jsou uměle vytvořené subjekty práva odlišné od fyzických osob, které jsou způsobilé k právům a povinnostem a jsou nadány odpovědností v právních vztazích. Právnická osoba proto může činit právní úkony jen svými orgány nebo je za ně mohou učinit zástupci (srov. znění §20 odst. 1 obč. zák. a §13 odst. 1 věty druhé obch. zák.). Právnická osoba jako celek může jednat pouze prostřednictvím určitých fyzických osob, jejichž jednáním se projevuje navenek. Právnická osoba jedná v omylu, jestliže byl v omyl uveden její statutární orgán, člen či zaměstnanec, který byl oprávněn učinit za právnickou osobu příslušný právní úkon. Ačkoliv lze - podle Nejvyššího soudu - přisvědčit dovolateli, že v popisu skutku pod bodem 2 předmětného rozsudečného výroku není uvedeno, které fyzické osoby, sjednávající smluvní podmínky za poškozenou společnost PARS DMN, s.r.o., uvedl obviněný stěžovatel svým jednáním v omyl a která konkrétní fyzická osoba v posuzovaném případě podepisovala za poškozenou společnost předmětné smlouvy, tak zmíněné skutečnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. V tomto směru lze odkázat na výpovědi svědků Ing. T. I., tehdy výkonného ředitele společnosti PARS DMN, s.r.o., Ing. M. W., v té době ekonomické náměstkyně jmenované společnosti a Ing. V. J., tehdy vedoucího ekonoma společnosti, z nichž plyne, že tyto osoby byly vzhledem ke svému postavení a pracovnímu zařazení kompetentní za poškozenou společnost v daném směru jednat, rozhodovat a činit majetkové dispozice. Jmenovaní svědci podrobně popsali, jakým způsobem byli podvodným jednáním stěžovatele uvedeni v omyl, v důsledku kterého vznikla poškozené společnosti škoda velkého rozsahu (str. 12 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
S uvedenými závěry obecných soudů, jejichž podstata byla výše shrnuta a s jejich postupem v daném případě je možné se ztotožnit i z ústavněprávního hlediska. Pokud obecné soudy zjistily, že stěžovatel postupoval shora uvedeným způsobem, nelze - i podle názoru Ústavního soudu - než uvedené jednání kvalifikovat jako trestný čin podvodu. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je popsána, nemá Ústavní soud na základě studia ve věci shromážděných podkladů žádné pochybnosti. Nezbývá než znovu připomenout, že obecný soud je povinen a současně také oprávněn řádně zvážit, které důkazy je třeba ve věci provést; hodnocení provedených důkazů a vyvozování závěrů z tohoto procesu v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů je poté jednou ze základních povinností obecných soudů a jak již bylo shora zmíněno, Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší jakkoliv měnit hodnocení důkazů, dostatečných pro spravedlivé posouzení věci a řádně procesně získaných.
K podstatě věci lze toliko doplnit, že soudy se správně zabývaly veškerými relevantními okolnostmi konkrétního případu a dospěly k odůvodněným závěrům o vině stěžovatele i trestu. Soukromoprávní zásadu vigilatibus iura scripta sunt nelze pro daný případ vykládat natolik extenzivně, resp. svérázně, jako činí stěžovatel v odůvodnění ústavní stížnosti a dovozovat za její pomoci stěžovatelovu trestněprávní nevinu, pokud zcela jednoznačně vyšlo najevo, že týž v hrubém nesouladu s předchozími ujednáními podvodným způsobem vmanipuloval druhou smluvní stranu do situace, která byla pro poškozené naprosto nevýhodná. Řádný podnikatel v podmínkách demokratického právního státu nesmí být postaven do situace, kdy každá jeho nedůslednost či snad přílišná důvěra k jinému obchodníkovi otevírá možnost jej beztrestně připravit o majetek. Žádný obecný princip či zásadu, tedy ani zásadu vigilatibus iura scripta sunt, nelze ostatně účelově vykládat odtrženě od jiných principů, charakterizujících ústavní a právní stát. Obecné soudy, civilní i trestní, jsou povinny pečlivě přihlížet ke všemu, co o konkrétní věci vyšlo najevo a stát je prostřednictvím trestního práva povinen v případě zjištění situace, obdobné jako v daném případě, reagovat a v souladu s účelem trestního zákona chránit práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob, jakož i spravedlivě potrestat pachatele trestných činů. Pokud by na adekvátní trestněprávní reakci naopak rezignoval a tedy podobné praktiky toleroval s odůvodněním, že se nejedná o trestnou činnost ale o obchodní transakci v mezích zákona, jak požaduje stěžovatel, vyhýbal by se tím zároveň svým ústavním povinnostem rozhodovat o vině a trestu, rozvíjet právní stát a chránit jej jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, vědomých si svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku.
Obecné soudy podle názoru Ústavního soudu v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. S přihlédnutím ke všem relevantním okolnostem zkoumaného případu se tedy nelze ztotožnit se stěžovatelovým shora uvedeným názorem, že zasáhly do jeho základních práv a svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry ve věci učiněné jsou výrazem nezávislého rozhodování obecných soudů (čl. 82 Ústavy ČR) a žádné znaky protiústavnosti nevykazují.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Z uvedeného důvodu byl jako bezpředmětný posouzen i návrh, aby Ústavní soud projednal stížnost jako naléhavou a rozhodl o ní přednostně.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda I. senátu Ústavního soudu