ECLI:CZ:US:2007:1.US.66.06
sp. zn. I. ÚS 66/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. E., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Brožem, advokátem, se sídlem Marie Steyskalové 62, 616 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 10 To 45/2005, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 13. 2. 2006, stěžovatel napadl rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 10. 2005, sp. zn. 10 To 45/2005 (dále jen "rozsudek"), kterým byl shledán vinným trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a), 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění účinném do 30. 6. 1998 ve spolupachatelství a byl mu vyměřen trest jedenácti a půl let nepodmíněného odnětí svobody.
Jeho trestná činnost měla spočívat, stručně shrnuto, v tom, že řídil organizovanou skupinu působící ve více státech, která opatřovala, přechovávala a dále distribuovala heroin a kokain.
V prvé řadě tvrdí, že v řízení před podáním obžaloby bylo porušeno jeho právo na rovnost zbraní a na spravedlivý proces, kdy nebyla dána možnost intervence obhájců u vymíněných úkonů a docházelo k nestandardním předprocesním postupům. I v usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") ze dne 31. 5. 2002, č. j. 5 T 11/2001-5251, kterým se věc vrací státnímu zastupitelství k došetření, je uvedeno, že v přípravném řízení byly porušeny procesní předpisy. Má za to, že došlo k účelovému upřednostnění posílení a prohloubení zásady ústnosti a bezprostřednosti v řízení před soudem vycházející z novelizace trestního řádu platné od 1. 1. 2002.
Stěžovatel se též domnívá, že skutková zjištění obecných soudů jsou povrchní a vágní a není zřejmé, které důkazy byly určující. Nelze vycházet z nevěrohodného projevu obžalovaných A. a B., kteří vzhledem ke svým osobním dispozicím vymezeným znalci byli schopni jakéhokoliv oportunistického jednání bez dostatečné reflexe odpovědnosti vůči sobě samým i ostatním. Pochybnost o věrohodnosti B. vzbuzuje i to, že se dvakráte doznal a dvakráte toto doznání odvolal. Soud též přikládal nedůvodný význam výpovědi tzv. utajovaného svědka, který přitom projevoval libovůli v tom, co vypovídat hodlá a co nikoliv. Nepřesvědčivě vyznívá hodnocení rozsudků cizích soudů, které nemají přímou souvislost s předmětnou právní záležitostí. Nedostatek důkazů se týká i skutkového zjištění o distribuci 120 Kg drogy ve finančním objemu 60 milionů korun.
Namítá též nedostatek řádného odůvodnění rozsudku, které vyžaduje §125 zákona č. 141/1961 Sb. o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád").
Vzhledem k nerespektování práva na spravedlivý proces, presumpce neviny a zásady in dubio pro reo, tedy čl. 36, 39 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") navrhuje, aby Ústavní soud napadený rozsudek zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníka a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud uvedl pouze to, že odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní státní zastupitelství v Praze se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržené vyjádření stěžovateli k replice, neboť neobsahovalo žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci a Ústavní soud je proto nevzal za základ svého rozhodnutí. .
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od krajského soudu předmětný spis sp. zn. 5 T 56/2002 (spojený s 5 T 11/2001). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je třeba odmítnout.
Pokud jde o námitku, že u některých úkonů v přípravném řízení nebyla umožněna přítomnost obhájce, Ústavní soud se jí obdobně jako v případě ústavní stížnosti spoluodsouzeného K. B. sp. zn. I. ÚS 99/06 nemohl zabývat. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod je totiž její subsidiarita. Ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, kdy již nelze k ochraně práva využít jiné prostředky. Ústavní soud, předtím než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího věcného projednání stanovené zákonem č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), včetně podmínek podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, kdy je vyžadováno, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost v tomto bodě není přípustná, protože stěžovatel před jejím podáním nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon poskytuje k ochraně jeho práva. Podle právní úpravy obsažené v §265a a následujících trestního řádu, je proti rozhodnutí, které stěžovatel ústavní stížností napadl, přípustné dovolání, přičemž je zřejmé, že citovaná námitka stěžovatele spadá pod dovolací důvody uvedené v §265b trestního řádu, konkrétně dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) (srovnej též rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 636/2002, 11 Tdo 1286/2003 in http://www.nsoud.cz/).
Pokud jde o další tvrzená pochybení v přípravném řízení, stěžovatel odkazuje na usnesení krajského soudu č. j. 5 T 11/2001-5251, kterým byla předmětná trestní věc vrácena státnímu zástupci k došetření, a to zejména s takovým odůvodněním, že řada výslechů byla provedena před sdělením obvinění a jsou proto procesně nepoužitelné. Toto rozhodnutí bylo nicméně zrušeno usnesením vrchního soudu ze dne 7. 10. 2002, sp. zn. 10 To 119/02 se řádným odůvodněním, zejména pak s ohledem na přesun těžiště řízení před soud po novele č. 265/2001 Sb., kdy požadavek na opakování výslechů je možno splnit u hlavního líčení (str. 5322 a následující spisu 5 T 11/2001). Posílení ústnosti a bezprostřednosti řízení citovanou novelou pak Ústavní soud na rozdíl od stěžovatele nepovažuje za jev negativní, nýbrž naopak má za to, že záruky spravedlivého procesu byly takto posíleny. Procesní použitelnosti výslechů z přípravného řízení přitom soudy věnovaly velkou pozornost (viz např. str. 2733 až 2743 spisu 5 T 56/2002).
K námitkám proti skutkovým zjištěním obecných soudů Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatele se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jeho základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Soudy hodnotily i hodnověrnost výpovědí obžalovaných A. a B., přičemž uvážily, že jejich první procesně způsobilé výpovědi působily spontánně, přesně, byly detailní a přestože byly podány nezávisle, navzájem se shodovaly (str. 2761-2762 spisu 5 T 56/2002). Pokud pak stěžovatel tvrdí, že utajený svědek projevoval libovůli v tom, co vypovídat hodlá a co nikoliv, je nutno konstatovat, že ze spisu vyplývá, že při výslechu v hlavním líčení na veškeré otázky obhájců odpověděl (viz str. 2279-2287 spisu 5 T 56/2002).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu