ECLI:CZ:US:2007:1.US.664.06.1
sp. zn. I. ÚS 664/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Z. V., zastoupené Mgr. Karlem Šebestou, advokátem se sídlem Praha 10, Jasmínová 9/2609, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Co 184/2006 - 242, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 7. 2005, čj. 37 C 95/2001 - 200, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby byla zrušena shora uvedená rozhodnutí Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"), vydaná v řízení o ochranu osobnosti. V ústavní stížnosti uvedl, že městský soud byl ve věci nečinný i přes jeho stížnosti, podané předsedovi městského soudu. Do spisu nebylo zařazeno jeho obsáhlé podání ze dne 3. 4. 2003, důkazní řízení vykazovalo nedostatky. O jeho opakovaných námitkách podjatosti nebylo vůbec rozhodnuto. Rozhodnutí vrchního soudu v odvolacím řízení považuje stěžovatel za nesprávné nejen ve věci samé, pokud soud neshledal neexistenci neoprávněného zásahu do jeho osobnostních práv, nesprávný je i závěr soudu o tom, že nebylo nutné opakovaně rozhodovat o námitce podjatosti. Stěžovatel totiž nové námitky vznesl na základě nových konkrétních skutečností. Podle stěžovatele obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ze spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 95/2001, bylo zjištěno, že dne 26. 9. 2001 podal stěžovatel proti České republice žalobu na ochranu osobnosti, kterou se mj. domáhal i přiměřeného zadostiučinění v penězích. Žalobu spojil s návrhem na vydání předběžného opatření. Poté, co stěžovatel k výzvám soudu odstranil vady svých podání, rozhodly obecné soudy o jeho návrzích na vydání předběžných opatření, návrzích na osvobození od soudních poplatků, žádostech o ustanovení zástupce a námitkách podjatosti soudkyně městského soudu, městský soud vydal dne 1. 7. 2005 pod čj. 37 C 95/2001 - 200 rozsudek, kterým žalobu stěžovatele zamítl. Toto rozhodnutí potvrdil vrchní soud rozsudkem ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Co 184/2006 - 242.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy svými rozhodnutími tyto orgány zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Stěžovatel vidí porušení svých ústavně zaručených základních práv ve třech oblastech. Jednak v tom, jak obecné soudy rozhodovaly o jeho námitkách podjatosti, v tom, jak bylo vedeno důkazní řízení a konečně v tom, že v řízení došlo k neodůvodněným průtahům.
Ústavní soud se nejprve zabýval rozhodováním obecných soudů o námitkách podjatosti. Z obsahu spisu je, z opakovaných námitek podjatosti a dalších podání stěžovatele, zcela zřetelné, jaké důvody stěžovatel uváděl, takže mezi nimi, po rozhodnutí vrchního soudu usnesením ze dne 12. 4. 2002, čj. Nco 20/2002 - 26, nikdy neuvedl takový konkrétní důvod, jaký uvedl v ústavní stížnosti (viz č. l. 1 - 199 spisu, včetně nečíslovaného podání doručeného soudu dne 3. 4. 2003). Jestliže za takových okolností vrchní soud dospěl k závěru, že nebylo nutné opakovaně rozhodovat o námitce podjatosti (viz usnesení ze dne 1. 3. 2004, čj. 1 Co 345/2003 - 108, a rozsudek ze dne 1. 8. 2006, čj. 1 Co 184/2006 - 242), neshledává Ústavní soud na takovém rozhodnutí nic protiústavního.
Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatele ani v tom, jak bylo rozhodováno o jeho důkazních návrzích a jakým způsobem byly provedeny a hodnoceny důkazy. Městský soud provedl výslech celé řady svědků a hodnotil mnoho listinných důkazů, odůvodnil (sice poněkud stručně), proč považoval provedení dalších důkazů za nadbytečné. Vrchní soud zcela srozumitelně odůvodnil, proč, vzhledem k právní kvalifikaci případu, nebylo nutné další důkazy provádět. Důkazní řízení provedené před obecnými soudy žádné ústavně právní deficity nevykazuje.
Pokud jde o stěžovatelem tvrzené neodůvodněné průtahy v řízení, Ústavní soud upozorňuje, že nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost v případech neodůvodněných průtahů řízení nárokovat kromě náhrady škody i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona).
Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení je, v důsledku přijetí citované právní úpravy, uplatnění nároku na náhradu škody v předběžném projednání, nebo žaloba v případě neposkytnutí náhrady ve lhůtě 6 měsíců (je-li nárok uplatňován vůči státu) a žaloba (je-li nárok na náhradu škody uplatňován vůči územnímu celku, či jde-li o uplatnění nároku na zadostiučinění), jakož i všechny procesní prostředky uplatnitelné v občanskoprávním řízení takovou žalobou zahájeném.
Z principu subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovatel před jejím podáním musí vyčerpat všechny procesní prostředky, které jsou mu k dispozici k ochraně práva, o němž je tvrzeno, že bylo porušeno. V uvedeném smyslu je tento princip zakotven v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V případě, že stěžovatel využil výše uvedených procesních prostředků podle zákona č. 82/1998 Sb. a Ústavní soud by ještě předtím, než by v příslušném řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným průtahům neodůvodněně došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak zamítnutím ústavní stížnosti či jejím odmítnutím pro zjevnou neopodstatněnost jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu, nebo v řízení soudním. Tím by Ústavní soud uplatnil státní moc v rozporu s čl. 2 odst. 3 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 2 Listiny. Naopak pokud stěžovatel nepostupoval ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., pak nevyužil, ve smyslu shora citovaného §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, všech procesních prostředků, které mu dává zákon.
Do práva stěžovatele domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, procesním postupem obecných soudů a jimi vydanými rozhodnutími zasaženo nebylo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu