ECLI:CZ:US:2007:1.US.674.07.1
sp. zn. I. ÚS 674/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. P., zastoupeného JUDr. P. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 5 To 458/2006, a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2006, čj. 3 T 101/2006 - 61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. P. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále též "odvolací soud") a rozsudku Městského soudu v Brně (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením odvolací soud zamítl odvolání stěžovatele proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byl, podle ustanovení §37a trestního zákona (dále jen "TrZ"), zrušen výrok o vině z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 15. 12. 2005, čj. 3 T 230/2005 - 30, o pokračujícím trestném činu maření výkonu úředního rozhodnutí, podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) TrZ, celý výrok o trestu, jakož i další výroky, které mají v uvedeném výroku o vině svůj podklad. Znovu bylo rozhodnuto tak, že stěžovatel byl uznán vinným pokračujícím trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle ustanovení §171 odst. 1 písm. c) TrZ. Označený trestný čin spáchal dne 22. 10. 2005 a 13. 2. 2006 tím (zkráceně řečeno), že bez řidičského oprávnění řídil osobní motorové vozidlo. Navíc, při ujíždění policejní hlídce (dne 13. 2. 2006) dostal smyk a narazil do zdi. Tohoto jednání se dopustil přestože věděl, že pravomocným rozhodnutím o přestupku vydaným Magistrátem města Brna, odborem dopravy, ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. OD - 50042/04, ve spojení s rozhodnutím Odboru dopravy Krajského úřadu Jihomoravského kraje ze dne 7. 12. 2004, sp. zn. JMK/34182/2004 OD Bo, mu byl uložen mj. i trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců. Za to byl odsouzen ke společnému podmíněnému trestu odnětí svobody šesti měsíců se zkušební dobou v trvání tří měsíců. Současně mu byl uložen trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let.
Porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatel spatřoval především v tom, že obecné soudy pominuly jeho námitky o nenaplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu, týkající se zejména absence zavinění, tj. subjektivní stránky. Tvrdil, že ačkoli byl ve správním řízení zastoupen advokátem, mělo mu být rozhodnutí odvolacího orgánu doručeno. Protože mu toto rozhodnutí doručeno nebylo, nemohlo nabýt právní moci a ze subjektivního hlediska tedy nevěděl, že má pravomocně uložen zákaz činnosti řízení motorových vozidel. Jeho vědomost o právní moci rozhodnutí nelze učinit, jak to udělaly obecné soudy, ani z plné moci, kterou bianco podepsal svému advokátovi k eventuálnímu zastupování v řízení o správní žalobě. Dále namítl, že ani policisté při jeho zadržení a následném sdělení obvinění mu nebyli schopni vysvětlit podstatu a naplnění znaků předmětného stíhaného skutku, neboť neměli k dispozici pravomocné správní rozhodnutí a odvolávali se na záznam z evidence, kde byl zákaz řízení motorových vozidel uveden. Skutečný právní stav se dozvěděl až při svém druhém zadržení dne 13. 2. 2006, kdy se z jeho strany nejednalo o ujíždění před policií a dramatickou honičku, ale o nezvládnutí řízení vozidla a následnou havárii. V závěru poukázal na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2006, čj. 57 Ca 16/2005 - 42, kterým bylo zrušeno uvedené rozhodnutí Krajského úřadu Jihomoravského kraje, odboru dopravy, potvrzující mj. i trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu 24 měsíců, uložený mu rozhodnutím Magistrátu města Brna, odborem dopravy, ze dne 13. 8. 2004, sp. zn. OD - 50042/04.
K ústavní stížnosti se na základě výzvy Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), vyjádřil odvolací soud a soud prvního stupně, přičemž oba odkázaly na odůvodnění napadených rozhodnutí. Tato vyjádření nepřinesla nové skutečnosti, tvrzení či argumentaci, takže Ústavní soud z nich nevycházel. Proto také nebyla tato vyjádření zaslána stěžovateli k podání případné repliky.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy ČR). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv běžné zákonnosti.
Stěžovatel zpochybnil hodnocení důkazů obecnými soudy a zopakoval jen svoji argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích. Uplatnil zejména námitky skutkové, jejichž prostřednictvím se domáhal změny hodnocení provedených důkazů a v návaznosti na to změny skutkových zjištění ve svůj prospěch. Přičemž, z předkládané změny skutkových zjištění dovodil nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že s uvedenou argumentací se obecné soudy vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí, kde vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily. Dostály tak ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci, vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatele, vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou a právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
V této souvislosti Ústavní soud odkazuje i na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva, z níž vyplývá, že ačkoli článek 6 Úmluvy zaručuje právo na spravedlivé řízení, nestanoví žádná pravidla, týkající se přípustnosti důkazů a jejich hodnocení. Toto je úlohou vnitrostátního práva a soudů (srov. Pesti a Frodl proti Rakousku, 2000, García Ruiz proti Španělsku, 1999 apod.). Evropský soud ponechává na obecných soudech, aby vyhodnotily provedené důkazy a jejich právní relevanci, přičemž řízení jako celek musí být spravedlivé (srov. Barbera, Messequé a Tabardo, 1988). Rovněž z principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v ustanovení §2 odst. 6 TrŘ, která znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem, jak se v posuzované věci stalo. Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, které by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů.
Úvahy soudů, týkající se důkazního řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 trestního řádu (dále jen "TrŘ"). Argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe. Ústavní soud proto nepovažuje za nezbytné tuto argumentaci opakovat a zcela na ni odkazuje.
Nad rámec uvedeného považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že podle §25 odst. 3 tehdy platného správního řádu platilo, že měl-li účastník řízení zástupce s plnou mocí pro celé řízení, doručovala se písemnost pouze tomuto zástupci. Takovou písemností se rozumělo mimo jiné i meritorní správní rozhodnutí ve věci, na které nebylo možné, již z logiky věci, aplikovat větu druhou citovaného ustanovení (měl-li však účastník řízení osobně v řízení něco vykonat, doručovala se písemnost nejen zástupci, ale i jemu), jak tvrdí stěžovatel. Pro posouzení nyní projednávané věci bylo rozhodující zjištění, že stěžovatel byl ve správním řízení zastoupen advokátem JUDr. P. H., jako zástupcem s plnou mocí pro celé správní řízení (následně mu stěžovatel podepsal i plnou moc pro zastupování v řízení o správní žalobě). V takovém případě bylo stěžovateli shora označené rozhodnutí odvolacího orgánu účinně doručeno dnem, kdy bylo toto rozhodnutí doručeno jeho zástupci (viz věta prvá citovaného ustanovení tehdy platného správního řádu), který měl také povinnost sdělit tuto skutečnost stěžovateli jako svému klientovi. Pakliže tak neučinil, je to problém vztahu advokát versus klient a nelze tuto skutečnost přičítat k tíži správního orgánu, který postupoval v souladu se zákonem. Po doručení zástupci stěžovatele nabylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o přestupku, ve spojení s rozhodnutím odvolacího orgánu o odvolání, právní moci dne 22. 12. 2004.
Z uvedeného je tedy zřejmé, že již při prvním zadržení stěžovatele policií (dne 22. 10. 2005) existovala pravomocná rozhodnutí správních orgánů, kterým mu byla uložena sankce zákazu řízení motorových vozidel. Stěžovatel tato rozhodnutí nerespektoval, což se projevilo i tím, že dne 13. 2. 2006 byl zadržen podruhé, ačkoli v té době, s ohledem na trestní stíhání za předchozí skutek, mu byla existence daného rozhodnutí jednoznačně známa. Svým jednáním tedy projevil vůli uvedená rozhodnutí nerespektovat. Tento jeho postoj je patrný i z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2007, čj. 88 T 7/2007 - 45, z něhož vyplývá, že stěžovatel nerespektoval ani rozhodnutí vydaná v trestním řízení, kdy i přes uložený trest zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu pěti let byl dne 15. 1. 2007 přistižen, že opět řídil osobní motorové vozidlo. Na věci nic nemění ani skutečnost, že shora označená správní rozhodnutí byla rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2006, čj. 57 Ca 16/2005 - 42, zrušena (srov. str. 5 - 6 rozsudku soudu prvního stupně, který se touto skutečností zabýval a vypořádal).
Ústavní soud neshledal, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí obecných soudů porušila ústavně zaručená práva stěžovatele, který byl stíhán z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny). Byl mu zaručen přístup k nezávislému a nestrannému soudu a nebylo mu bráněno, aby svá práva před soudem řádně hájil. Věc byla projednána spravedlivě a veřejně, v přítomnosti stěžovatele, který se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům a vznášet návrhy. Soudy se jeho věcí náležitě zabývaly a svá rozhodnutí řádným způsobem odůvodnily (čl. 36 odst. 1 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Napadená rozhodnutí jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR). Odsouzení stěžovatele nelze považovat za porušení jeho základních práv a svobod. Z obecného pohledu je třeba si uvědomit, že právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona, v souladu s ústavními principy, jako tomu bylo v dané věci, ale toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatele.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR Ústavní soud dodává, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR, přímo neupravují ústavně zaručená základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, kterých by bylo možno se domáhat formou ústavní stížnosti, ale garantují principy soudní moci. To je zřejmé ze systematického začlenění citovaných článků v Ústavě ČR.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu