ECLI:CZ:US:2007:1.US.675.06
sp. zn. I. ÚS 675/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. D. P., zastoupené JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem, se sídlem Sadová 1585/7, 702 00 Moravská Ostrava, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005 a proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 12. 10. 2006, stěžovatelka napadla usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") ze dne 7. 2. 2006, sp. zn. 2 To 144/2005 (dále jen "usnesení vrchního soudu"), kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvé instance, kterým byla shledána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") ve znění zákona č. 265/2001 Sb. ve spolupachatelství. Rovněž napadla rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 8 Tdo 721/2006 (dále jen "rozsudek"), kterým byla předcházející rozhodnutí zrušena ve výroku o trestu a byl jí vyměřen trest odnětí svobody na dva roky, s podmíněným odkladem se čtyřletou zkušební dobou. Též jí bylo podle §59 odst. 2 trestního zákona uloženo, aby podle svých sil nahradila škodu, kterou trestným činem způsobila.
Trestná činnost, pro kterou byly pachatelé v dané věci odsouzeni, spočívala, stručně shrnuto, ve vylákání plnění z pojistné smlouvy společnosti VEPOZ s. r. o. na nemovitosti společnosti MORAVA BM, a. s., které byly poškozeny záplavami, kdy jejich pronajmutí společností druhou společnosti prvé bylo fingováno.
Stěžovatelka uvedenou fiktivnost popírá a tvrdí, že získaná částka 3.000.000 Kč byla použita na opravu nemovitostí poškozených záplavami, které byly skutečně pojištěny. Došlo prý k porušení zásady materiální pravdy a zásady volného hodnocení důkazů. Je též přesvědčena, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu.
Vzhledem k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") žádá zrušení napadených rozhodnutí.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Vrchní soud uvedl, že k námitkám stěžovatelky se již vyslovil ve svém rozhodnutí, na které odkazuje. Ústavní stížnost navrhl zamítnout.
Vrchní státní zastupitelství poskytnuté možnosti k uplatnění argumentů proti podané ústavní stížnosti nevyužilo.
Nejvyšší soud odkázal na str. 10 až 12 svého rozsudku a navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdalo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Brně předmětný spis sp. zn. 48 T 18/2001 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy České republiky [dále jen Ústava]). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
Předmětem podrobného hodnocení byla právě i stěžovatelkou zpochybňovaná fiktivnost smlouvy o pronájmu (viz str. 10-11 usnesení vrchního soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při svém hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Pokud jde o stěžovatelčinu námitku nenaplnění materiální stránky trestného činu, lze odkázat na odůvodnění na str. 10 až 11 rozsudku. Vzhledem k vysoké výši způsobené škody, přímému úmyslu stěžovatelky a dalším okolnostem je nutno hodnotit nebezpečnost jejího jednání naopak jako značnou.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu