ECLI:CZ:US:2007:1.US.677.06.1
sp. zn. I. ÚS 677/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele J. J., zastoupeného JUDr. I. K., proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 1505/2006-114 ze dne 24. 7. 2006 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 135/2002-85 ze dne 1. 9. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 1505/2006-114 ze dne 24. 7. 2006, jímž bylo zamítnuto jeho dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně č.j. 19 Co 135/2002-85 ze dne 1. 9. 2004, kterým byl změněn rozsudek Městského soudu v Brně č.j. 30 C 151/97-69 ze dne 12. 2. 2002 tak, že žalobě Statutárního města Brna o určení vlastnictví k nemovitostem bylo vyhověno. Rozsudkem soudu I. stupně byla žaloba o určení vlastnictví proti stěžovateli zamítnuta. Napadenými rozhodnutími byly podle názoru stěžovatele porušeny čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel kritizuje právní názor, který přijaly odvolací soud a dovolací soud, že při převodu vlastnictví nemovitosti na stát nebyla v jeho případě potřebná registrace smlouvy tehdejším státním notářstvím, protože se vycházelo z "automatické" presumpce správnosti jednání státu jako účastníka smlouvy - nabyvatele. Skutečnost, že výjimka z povinnosti registrace smlouvy byla stanovena v tzv. registrační směrnice, obecné soudy rovněž nepovažovaly za porušení ústavnosti při postupu státu při převodu vlastnictví.
Porušení práva na ochranu vlastnictví pak stěžovatel spatřuje v tom, že zbavit vlastníka jeho práv nebo je omezit lze pouze na základě zákona. Instrukce ministra spravedlnosti č. 8/1964 neměla dostatečnou právní sílu k tomu, aby představovala výjimku z tehdy platného ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku o povinnosti registrace. Instrukce není obecně závazným právním předpisem a právní norma nižší právní síly nesmí odporovat právní normě vyšší právní síly.
Stěžovatel konečně namítal, že požadavkem vyplývajícím z práva na spravedlivý proces je i řádné a vyčerpávající zdůvodnění rozhodnutí orgánu veřejné moci. Odůvodnění rozhodnutí dovolací soudu tomuto požadavku podle jeho názoru neodpovídá.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud obě napadená rozhodnutí zrušil.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 30 C 151/97 vedený u Městského soudu v Brně. Ze spisu zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž žalobce - Statutární město Brno podalo žalobu na určení, že je vlastníkem ideální jedné poloviny označených nemovitostí. Městský soud v Brně rozsudkem č.j. 30 C 151/97-69 ze dne 12. 2. 2002 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že podle ustanovení §134 odst. 2 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 1983 platilo, že ke smlouvě o převodu nemovitostí je třeba její registrace státním notářstvím a vlastnictví přechází registrací smlouvy. Soud I. stupně se neztotožnil s právním názorem žalobce, že při převodu nemovitostí do socialistického vlastnictví registrace státním notářstvím nutná nebyla. Dále uvedl, že pozemky nemohly přejít na žalobce ani v důsledku ustanovení §507a odst. 1 občanského zákoníku ve znění zákona č. 131/1982 Sb., tj. na základě přechodných ustanovení zákona pro úpravy účinné od 1. 4. 1983, který říká, že pokud dále není uvedeno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní vztahy vzniklé v době od 1. 4. 1964 do 1. 4. 1983. Toto ustanovení nelze podle názoru soudu I. stupně vykládat tak, že by nedostatek registrace požadovaný dřívější právní úpravou byl odstraněn novelizací občanského zákoníku. V takovém případě by se jednalo o pravou retroaktivitu, která je nepřípustná.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně rozsudkem č.j. 19 Co 135/2002-85 ze dne 1. 9. 2004 změnil rozsudek soudu I. stupně tak, že žalobě vyhověl a určil, že žalobce je vlastníkem ideální jedné poloviny ve výroku uvedených nemovitostí. V odůvodnění uvedl, že k účinnosti smluv o převodu nemovitostí do vlastnictví státu se registrace státním notářstvím nevyžadovala. Podle přechodného ustanovení §507a ve znění novely zákona č. 131/1982 Sb. se právní úpravou obsaženou v novele řídily i právní vztahy vzniklé od 1. 4. 1964 do dne účinnosti novely (t.j. do 1. 4. 1983). Na základě této zpětné působnosti novely bylo třeba použít její ustanovení - podle názoru odvolacího soudu - i na právní vztahy vzniklé před její účinností, pokud ke dni účinnosti novely trvaly. Ustanovení novely tedy dopadlo i na spornou smlouvu o převodu pozemků (smlouva byla uzavřena v roce 1977 stěžovatelem a jeho otcem na jedné straně a právním předchůdcem žalobce na straně druhé) a na vlastnické vztahy jí založené. Odvolací soud proto dovodil, že k účinnosti smlouvy nebyla potřebná její registrace státním notářstvím a smlouva je nejen platná, ale i účinná, takže vlastníkem pozemků je žalobce. Odvolací soud poukázal i na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, vztahující se k této otázce.
Dovolání stěžovatele bylo rozsudkem Nejvyššího soudu č.j. 28 Cdo 1505/2006-114 ze dne 24. 7. 2006 zamítnuto. V odůvodnění dovolací soud uvedl, že odvolací soud správně a podrobně posoudil platnost sporných smluv o převodu nemovitostí. Vymezil dále podstatnou otázku dovolacího přezkumu, tj. právní úpravu registrace smluv státním notářství v případě převodů nemovitostí fyzickými osobami do tehdejšího socialistického (státního) vlastnictví. Pravidlo, že tyto převody nepodléhají registraci, bylo do znění občanského zákoníku (§134 odst. 2) výslovně vtěleno až zákonem č. 134/1982 Sb. s účinností od 1. 4. 1983. Nicméně - uvedl dovolací soud - tato skutečnost nebránila platnosti převodu předmětných pozemků na stát bez registrace již v roce 1977, neboť registrace tu nebyla uváděným ustanovením výslovně požadována. Závěry odvolacího soudu jsou i zde správné a přesvědčivé, včetně subsidiárního odkazu na ustanovení §507a o.z., podle něhož nemohla mít pozdější právní úprava vliv na práva již dříve nabytá. Dále dovolací soud uvedl, že důvodem pro akceptaci převodu na stát bez požadavku registrace notářstvím byla (pozn.: v té době) jak "automatická" presumpce správnosti právního jednání státu jako účastníka smlouvy, tak i sama skutečnost, že stát byl nabyvatelem. Tento přístup byl reflektován i právními předpisy upravujícími řízení před státním notářstvím (viz tzv. registrační směrnice) a v neposlední řadě zcela konstantní judikaturou a literaturou.
III.
K ústavní stížnosti se vyjádřil Nejvyšší soud, leč obsah jeho vyjádření je stejný jako odůvodnění napadeného rozsudku. Proto je Ústavní soud nezaslal stěžovateli k replice, neboť by to bylo nadbytečné.
Městský soud v Brně a Krajský soud v Brně se k ústavní stížnosti nevyjádřily.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právními závěry obecných soudů (soudu odvolacího a dovolacího). Ústavní soud po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení jim předcházejících dospěl k závěru, že obecné soudy při výkladu právní úpravy platné v době uzavírání předmětných smluv (rok 1977) postupovaly v souladu s obecnými interpretačními pravidly. Ani Ústavní soud - ve shodě s nimi - se neztotožnil s názorem stěžovatele, že k platnosti převodu nemovitého majetku fyzickou osobou na stát, tj. do státního vlastnictví, bylo zapotřebí registrace smlouvy státním notářstvím. V tomto směru se lze opřít o odůvodnění obou napadených rozsudků, která jsou logická, přesvědčivá a srozumitelná, nevykazují znaky svévole a mezi skutkovým zjištěním a právními názory krajského soudu a Nejvyššího soudu nelze shledat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury.
K argumentaci obsažené v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu i dovolacího soudu lze připojit i pohled založený na systematice tehdejšího občanského zákoníku; sporný §134 odst. 2 byl zařazen v části nazvané "Osobní vlastnictví" a upravoval způsoby nabývání nemovitostí do osobního vlastnictví, kde pro účinnost smlouvy o převodu nemovitosti stanovil podmínku registrace státním notářstvím. Pokud se jednalo o tehdejší socialistické vlastnictví, nelze v příslušné právní úpravě takovou podmínku nalézt.
Ústavní soud reflektuje i to, že obecné soudy poukázaly na instrukci ministra spravedlnosti č. 8/1964, která registraci smluv o převodu nemovitostí do vlastnictví státu nevyžadovala a státní notářství také v tomto směru postupovala. Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že registrační výjimka obsažená v instrukci ministra spravedlnosti je porušením zásady, že povinnosti lze ukládat jen zákonem. V předmětné věci se totiž nejednalo o uložení žádné nové povinnosti, naopak, v instrukci je pouze důsledně promítnuta právní úprava, která stanovila podmínku registrace smluv o převodu nemovitostí jen u převodu do osobního vlastnictví. Ústavní soud proto v právním názoru vysloveném odvolacím a dovolacím soudem porušení práva na spravedlivý proces nespatřuje.
K námitce, že odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu neodpovídá požadavkům vyplývajícím z práva na spravedlivý proces, Ústavní soud uvádí, že toto rozhodnutí je sice stručné, avšak je jasné, srozumitelné a plně vystihuje podstatu dovolání. Je v něm definována právní otázka, kterou se dovolací soud zabýval, je v něm obsažena podstata jeho právního názoru a odvolání se na svou ustálenou rozhodovací praxi i na právní názory obsažené v dobové odborné literatuře. Jeho rozhodnutí je tak dostatečně přehledně a srozumitelně odůvodněno. Ústavní soud proto ani v něm porušení práva na spravedlivý proces nespatřuje.
Pokud jde o námitku stěžovatele týkající se porušení jeho práva na ochranu vlastnictví, spočívající v tom, že vlastníka lze zbavit jeho práv nebo je omezit jen na základě zákona, Ústavní soud jí nemohl přisvědčit, protože v předmětné věci se nejednalo o vyvlastnění či obdobné jednostranné odnětí vlastnických práv, neboť sám stěžovatel spolu se svým otcem příslušné smlouvy o převodu nemovitostí uzavřeli. Napadenými rozhodnutími proto nemohlo dojít ani k porušení čl. 11 Listiny.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu