ECLI:CZ:US:2007:1.US.689.07.1
sp. zn. I. ÚS 689/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele E. S., zastoupeného JUDr. J. S., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 11. 1. 2006, čj. 12 To 447/2005 - 2177, a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, čj. 1 T 67/2005 - 2052, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností E. S. (dále jen "stěžovatel") navrhl zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále též "odvolací soud") a rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel, pod bodem I. výroku o vině, uznán vinným trestným činem podvodu, podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona (dále jen "TrZ"), spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ, pod bodem II. trestným činem poškozování cizích práv, podle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) TrZ, spáchaného ve spolupachatelství podle ustanovení §9 odst. 2 TrZ a pod bodem V. trestným činem poškozování cizích práv, podle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) TrZ. Za trestný čin pod bodem I. výroku o vině byl stěžovatel odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř let a šesti měsíců za současného uložení peněžitého trestu ve výměře 100 000,-- Kč, se stanoveným náhradním trestem v trvání deseti měsíců a uložení zákazu činnosti ve výměře pěti let. Za trestné činy pod body II. a V. byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců. K výkonu obou trestů odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou.
Odvolací soud odvolání stěžovatele zamítl, ale z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek soudu prvního stupně zrušil ve všech výrocích o trestech a při nezměněném výroku o vině pod bodem I. uložil stěžovateli souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti let, za současného uložení peněžitého trestu 100 000,-- Kč, s náhradním trestem v trvání deseti měsíců, a trestu zákazu činnosti ve výměře pěti let. Při nezměněném výroku o vině pod body II. a V. uložil stěžovateli úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců. Pro výkon obou trestů odnětí svobody byl zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud ČR, usnesením ze dne 24. 11. 2006, sp. zn. 11 Tdo 962/2006, odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdil, že obecné soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy a dospěly k chybným právním závěrům, neboť stěžovatel nejednal v úmyslu obohatit se ke škodě cizího majetku tím, že by uvedl někoho v omyl. Nespáchal ani jeden ze dvou trestných činů poškozování cizích práv, když na prvém skutku se vůbec nepodílel a u druhého nebyla prokázána subjektivní stránka.
Ústavní soud po přezkoumání věci dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti podána osobou zjevně neoprávněnou a ve zbývající části zjevně neopodstatněná.
Pokud stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí obecných soudů v celém rozsahu, tj. i výroků, které se týkaly pouze spoluobviněného P. F., je nutno hodnotit ústavní stížnost v této části jako návrh podaný osobou neoprávněnou. Stěžovatel totiž není oprávněn k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutí, resp. proti výrokům, kterými (již z logiky věci) nebylo a ani nemohlo být zasaženo do jeho ústavně zaručených práv [§43 odst. 1 písm. c) ve spojení s §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")].
Stěžovatel obecným soudům vytkl nesprávné hodnocení provedených důkazů, nesprávnost skutkových závěrů a tím i nesprávné právní závěry, zejména neprokázání subjektivní stránky u trestných činů podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ a poškozování cizích práv podle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) TrZ (bod I. a V. výroku o vině), kdy jednání pod bodem I. výroku o vině mělo být, pokud vůbec, kvalifikováno jako trestný čin zpronevěry podle ustanovení §248 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, a nikoli jako trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) trZ.
Tvrzení stěžovatele v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového a ani ji neposunují do ústavně právní roviny. Stěžovatel opakuje argumentaci, kterou již uplatnil v průběhu trestního řízení v rámci obhajoby a v opravných prostředcích, zejména v dovolání. V podstatě se domáhal změny skutkových zjištění ve svůj prospěch a z předkládané změny skutkových zjištění dovodil nesprávné hmotně právní posouzení svého jednání. Po Ústavním soudu tak požadoval, aby přehodnotil skutková a z nich vyplývající právní zjištění, k nimž tyto soudy dospěly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu ovšem nepřísluší.
V daném případě nezbývá než konstatovat, že s argumentací stěžovatele se obecné soudy zcela vypořádaly. V odůvodnění svých rozhodnutí vyložily, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily, včetně podrobného rozboru právní kvalifikace posuzovaného jednání stěžovatele a podstaty stíhaných trestných činů (viz str. 23 - 25 rozsudku soudu prvního stupně, str. 11 rozsudku odvolacího soudu a str. 13 - 15 usnesení Nejvyššího soudu ČR). V tomto směru Nejvyšší soud ČR doplnil závěr odvolacího soudu (str. 11 rozsudku), že obecné soudy nepochybily, pokud jednání stěžovatele pod bodem I. výroku o vině kvalifikovaly jako trestný čin podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 3 písm. b) TrZ, neboť stěžovatel získal peněžní částky prodejem bytů na úkor poškozených na základě předem připraveného podvodného jednání a tato okolnost je znakem skutkové podstaty trestného činu podvodu, podle ustanovení §250 TrZ, a nikoliv zpronevěry podle ustanovení §248 TrZ (str. 14 - 15 usnesení).
Ve vztahu ke stěžovatelem tvrzené absenci subjektivní stránky u trestného činu poškozování cizích práv, podle ustanovení §209 odst. 1 písm. a) TrZ, Nejvyšší soud ČR, s odkazem na rozsudek soudu prvního stupně (str. 26) a rozsudek odvolacího soudu (str. 10), uvedl, že i v tomto případě byla existence subjektivní stránky prokázána bez důvodných pochybností a byla vyjádřena i ve skutkové větě. Stěžovatel uzavřel s poškozeným J. Ch. podnájemní smlouvu, v níž se zavázal nepředat byt bez souhlasu pronajímatele (J. Ch.) jiné osobě. Následně však smlouvu upravil tak, že do kolonky podnájemce vepsal osobní data R. K., tuto jí dal podepsat a do předmětného bytu ji přestěhoval, ačkoli věděl, že R. K. v předchozím bydlišti nehradila nájem. Tím, že bez souhlasu pronajímatele nastěhoval do jeho bytu jinou osobu, způsobil mu vážnou újmu na právech spojených s rozhodováním o bytu (komu byt pronajme). Navíc J. Ch. vznikly tímto jednáním stěžovatele i faktické problémy, neboť mu nebylo placeno nájemné.
Ohledně skutku popsaného v bodě II. výroku o vině a tvrzení stěžovatele, že nevykonal žádné aktivní jednání, ale pouze, na žádost spoluobviněného P. F., měl vystavený cestovní doklad vyzvednout, soud prvního stupně uvedl, že na základě provedeného dokazování bylo zjištěno, že stěžovatel věděl o počínání spoluobviněného P. F., který požadoval vyhotovení cestovního dokladu na nepravou identitu, neboť mu vyhotovení tohoto dokladu zprostředkovával. Rovněž věděl o tom, že s takto padělaným dokladem chce P. F. podvodně vylákat v autobazaru motorové vozidlo a předtím byl s P. F. tento autobazar navštívit. Stěžovatel byl usvědčován nejen výpovědí spoluobviněného P. F., ale také svědkyní M. Š. (str. 25 rozsudku). Odvolací soud na těchto skutkových zjištěních a právních závěrech setrval (str. 12 rozsudku).
Obecné soudy se rovněž zabývaly skutkovou námitkou stěžovatele ohledně předávání peněz z prodeje bytů poškozeným, k níž uvedly, že peníze při všech transakcích přebíral právě stěžovatel, z něhož nelze sejmout odpovědnost za částky získané z prodaných bytů, neboť byly předány jemu a náležely poškozeným (R. K. a E. F.). Je nerozhodné, u koho z obou spoluobviněných peníze nakonec skončily, neboť nelze pominout, že stěžovatel a P. F. postupovali společně jako spolupachatelé, se stejným cílem, a to získat na úkor jiných osob peněžní prostředky. Za tím účelem se stěžovatel vydával za zmocněnce Správy nemovitostí, uzavřel smlouvu o zprostředkování se spoluobviněným P. F. a oba dva uváděli poškozeným nepravdivé údaje. Zejména jim zatajili, že za prodej bytů získali značné finanční prostředky a poškozeným neopatřili náhradní byty, jak slibovali (str. 24 - 25 rozsudku soudu prvního stupně a str. 10 rozsudku odvolacího soudu).
Ústavní soud nepovažuje za nezbytné podrobnou argumentaci obecných soudů podrobně opakovat a zcela na ni odkazuje.
Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces a dostály i ústavním požadavkům kladeným na dokazování v trestním řízení. Úvahy soudů, vztahující se k důkaznímu řízení, se zakládají na racionální argumentaci a jsou v souladu s principem nezávislého soudního rozhodování ve smyslu čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR. Odůvodnění napadených rozhodnutí soudů je v souladu s ustanoveními §125 odst. 1 a §134 odst. 2 TrŘ a argumentace v nich uvedená je logická, přesvědčivá a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.
Za takových okolností nelze učinit závěr o tom, že postup obecných soudů nezajistil spravedlivý výsledek a porušil stěžovatelem tvrzené právo na spravedlivý proces, garantovaný čl. 36 odst. 1 Listiny. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které soudy vyvodily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do ústavně zaručeného základního práva.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl podle §43 odst. 1 písm. c), odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu