ECLI:CZ:US:2007:1.US.690.06.2
sp. zn. I. ÚS 690/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti I. P., zast. JUDr. S. P., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25.9.2006, č.j. 24 Co 216/2006-68, a proti rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 10.11.2005, č.j. 6 C 162/2004-35, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a D. B., jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou (dále jen "okresní soud"). K tomu uvedla, že rozsudkem krajského soudu bylo zamítnuto její odvolání ve sporu, v němž se domáhala toho, aby vedlejší účastnici bylo uloženo zaplatit částku ve výši 367 500 Kč a náklady řízení, jako vrácení kupní ceny ze zrušené kupní smlouvy či půjčky ze smlouvy o půjčce (zároveň byly vedlejší účastnici přiznány náklady řízení). Tím nabyl právní moci rozsudek okresního soudu, kterým byla žaloba zamítnuta a stěžovatelce bylo uloženo uhradit náklady řízení. Obecné soudy dospěly k závěru, že mezi stranami byly uzavřeny dvě smlouvy, a to smlouva o půjčce dne 20.12.2000, kterou si vedlejší účastnice půjčila částku 300 000 Kč a měla 21.3.2000 (pozn. správně má být "21.3.2001") vrátit i s úroky částku 367 500 Kč a kupní smlouva na nemovitost ve vlastnictví vedlejší účastnice, kterou byla půjčka převedena na kupní cenu a za tuto koupena nemovitost dlužnice a převedeno vlastnické právo na stěžovatelku. Protože kupní smlouva byla shledána jako absolutně neplatná, oba soudy konstatovaly, že stěžovatelka vlastnictví nemovitosti nezískala, tedy nemůže zpět obdržet kupní cenu a půjčku nemůže dostat proto, že vedlejší účastnice namítla promlčení. V další části zdůraznila, že okresní soud zamítl žalobní návrh po provedeném dokazování, které navazovalo na předchozí jednání ve věci vyklizení nemovitosti vedlejší účastnicí a určení vlastnictví. Okresní soud rozsudkem ze dne 10.11.2004, č.j. 6 C 49/2004-45 určil, že vlastníkem budovy je vedlejší účastnice a vyloučil spor o vrácení kupní ceny z neplatné smlouvy k samostatnému řízení. Dospěl k závěru, že stěžovatelka neprokázala, že byla uhrazena kupní cena, tedy ji nemůže být vrácena a nárok z titulu uzavřené půjčky je promlčen. K tomu stěžovatelka namítá, že za půjčené peníze obdržela nemovitost a že právo na vrácení půjčky mohla uplatit poprvé až po vydání rozsudku, kterým bylo její vlastnictví nemovitosti zrušeno. Následně znovu stěžovatelka uvedla údaje ohledně poskytnutí půjčky a dodala, že k zajištění půjčky sepsaly strany smlouvu o zřízení zástavního práva k nemovitosti, dále dlužnice podepsala bezprotestní směnky a kupní smlouvy na uvedenou nemovitost. Vedlejší účastnice vystavila stěžovatelce plnou moc, aby v případě nedodržení smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva provedla převod nemovitosti na svoji osobu. Tyto úkony učinila ze své svobodné vůle, bez nátlaku, při absenci jakékoliv výhody pro stěžovatelky, tedy při vědomí, že pokud neuhradí dlužnou částku, obdrží místo toho stěžovatelka nemovitosti a půjčená částka se stane kupní cenou. Posléze uvedla vlastní právní hodnocení problematiky, v jehož rámci polemizovala s právními závěry obecných soudů, zejména ohledně posouzení promlčení se zřetelem na počátek běhu promlčecí doby. V této souvislosti zaujala stanovisko, že nebyl aplikován §107 odst. 3 obč. zákoníku, ani §107 odst. 2 téhož kodexu. Též namítla, že počátek promlčecí doby mohl nastat až v okamžiku, kdy stěžovatelka zjistila, že ztrácí své faktické vlastnické právo, příp. od právní moci rozsudku, jímž byla zamítnuta žaloba na vyklizení nemovitosti. V této souvislosti se dovolává judikatury Ústavního soudu ohledně hodnocení námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy. Podle jejího názoru se v řízení u obecných soudů vyskytly vady takového charakteru, že zakládají porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 3, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), přičemž se koncentruje na námitky proti porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny, a z tohoto důvodu požaduje zrušení napadených rozsudků a současně žádá, aby Ústavní soud odložil jejich vykonatelnost.
Znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 3:
Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
Čl. 36 odst. 1:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 3:
Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Čl. 37 odst. 3:
Všichni účastníci jsou si v řízení rovni.
Čl. 38 odst. 2:
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejší účastnice.
Krajský soud ve stručném vyjádření uvedl, že ústavní stížnost nepokládá za opodstatněnou a k jejím opakujícím se námitkám zásadně odkázal na odůvodnění písemného vyhotovení jeho rozsudku. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neuvedl.
Také okresní soud jen lapidárně odkázal na podrobné odůvodnění jeho rozsudku; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Vedlejší účastnice, ač řádně vyzvána, se k ústavní stížnosti nevyjádřila.
Ze spisu okresního soudu sp.zn. 6 C 162/2004 (včetně přílohových spisů) Ústavní soud zjistil, že žalobou doručenou soudu dne 8.10.2001 se stěžovatelka vůči vedlejší účastnici domáhala vyklizení nemovitostí zapsaných na LV č. 99 pro kat. úz. R. Dokládala, že je jejich vlastnicí na základě kupní smlouvy ze dne 19.12.2000. V průběhu řízení bylo zjištěno, že účelem této kupní smlouvy bylo, aby pohledávka stěžovatelky ze smlouvy o půjčce uzavřené téhož dne byla uspokojená v krajním případě tím, že na ni přejde vlastnictví k předmětným nemovitostem - byť pohledávka z půjčky byla zajištěna i dalšími způsoby, požadovala stěžovatelka i uzavření kupní smlouvy ohledně těchto nemovitostí, a to za cenu stanovenou ve výši dluhu z půjčky a odměny za půjčení peněz, tj. výrazně pod jejich hodnotou. Tento účel shledal soud z textu kupní smlouvy, zástavní smlouvy a smlouvy o půjčce, proto ji považoval za neplatnou podle §39 obč. zákoníku. Z těchto důvodů okresní soud rozsudkem ze dne 26.9.2003, č.j. 5 C 180/2001-93, žalobu zamítl. Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolání, které posléze vzala zpět; rozsudek tak nabyl právní moci 1.1.2004. V řízení vedeném u okresního soudu pod sp.zn. 6 C 49/2004 se vedlejší účastnice domáhala určení, že je výlučnou vlastnictví předmětných nemovitostí, rozsudkem ze dne 10.11.2004, č.j. 6 C 49/2004-45, bylo žalobě vyhověno. V průběhu tohoto řízení podala stěžovatelka návrh na zaplacení dlužné částky, který byl usnesením ze dne 10.11.2004 vyloučen k samostatnému projednání a spor byl nadále veden pod sp.zn. 6 C 162/2004. Rozsudkem ze dne 10.11.2005, č.j. 6 C 162/2004-35, okresní soud její návrh zamítl, přičemž výrok založil zejména na těchto zjištěních:
- Podle smlouvy o půjčce a zřízení zástavního práva, včetně smlouvy o obstarání prodeje zastavené nemovitosti uzavřené dne 19.12.2000 půjčila stěžovatelka vedlejší účastnici 300 000 Kč na dobu maximálně tří měsíců. Úplata za poskytnutí půjčky byla sjednána ve výši 7,5% z půjčené částky za každý měsíc, tj. celkem 367 500,- Kč.
- Dále si účastnice ujednaly podpis bezprotestní směnky a kupní smlouvu na zastavenou nemovitost, která vstupuje v platnost v případě propadu zástavního práva nevyrovnáním půjčky.
- Pro neplatnost kupní smlouvy bylo určeno, že vlastnicí nemovitostí je vedlejší účastnice.
- Stěžovatelka se nemůže domáhat vrácení žalované částky z titulu bezdůvodného obohacení pro neplatnost kupní smlouvy, protože částka, která měla být ve smlouvě označena jako kupní cena byla vedlejší účastnici poskytnuta na základě smlouvy o půjčce.
- Právo stěžovatelky na zaplacení žalované částky z titulu nevrácení peněž ze smlouvy o půjčce je promlčeno, protože tříletá promlčecí doba počala běžet splatností půjčky (20.3.2001), právo bylo uplatněno 8.9.2004.
Stěžovatelka proti prvostupňovému rozsudku podala obsáhlé odvolání, v němž namítala, že okresní soud na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním a věc nesprávně právně posoudil.Především v něm upozorňovala, že vlastnické právo ztratila až na základě rozsudku okresního soudu ze dne 10.11.2004, č.j. 6 C 49/2004-45, tudíž do té doby nemohla u soudu uplatnit právo na vrácení půjčkou poskytnutých peněz. Podrobně rozváděla svůj právní názor na počátek běhu promlčecí doby, na její přerušení a též na rozpor námitky promlčení s dobrými mravy. Krajský soud shledal, že odvolání není opodstatněné a prvostupňový rozsudkem svým rozsudkem ze dne 25.9.2006, č.j. 24 Co 216/2006-68, potvrdil. Jako správný označil závěr okresního soudu o kvalifikaci právního vztahu mezi účastnicemi jako vztahu ze smlouvy o půjčce (nikoliv z bezdůvodného obohacení), proto na posuzovaný případ nedopadá §107 odst. 3 obč. zákoníku, a právo na vrácení bylo promlčeno. Výslovně zdůraznil, že stěžovatelce nic nebránilo, aby právo na vrácení peněz uplatnila v průběhu promlčecí doby, byť byla zapsána jako vlastnice (např. z rozsudku okresního soudu ze dne 26.9.2003, č.j. 5 C 180/2001-93 mohla seznat, že vlastnicí nemovitostí není), a zdůvodnil, proč v tomto případě nelze hodnotit vznesení námitky promlčení jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy.
Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a s obsahem spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jejích základních práv a konstatuje, že k žádnému porušení nedošlo. Základem ústavní stížnosti je stěžovatelčina polemika s právními závěry obecných soudů o posouzení důvodnosti její žaloby, přitom v ní uplatňuje námitky shodné s námitkami odvolacími, shodně jako v odvolání se snahou o akcentaci jejich ústavní roviny (srov. str. 6 odvolání a str. 8 ústavní stížnosti). Pouhé tvrzení o porušení některých ustanovení Listiny však ještě nezakládá opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud shledal, že veškeré stěžovatelčiny námitky byly v řízení před obecnými soudy posouzeny ve shodě s hmotným právem a že nedošlo ani k porušení předepsaných procesních postupů. Je to sama stěžovatelka, kterou postihují následky vlastních neplatných úkonů souvisejících s poskytnutím půjčky (v této souvislosti ještě Ústavní soud upozorňuje na výši úroku, která má lichevní podobu), jež byly učiněny v době (v roce 2000), kdy již byla v právní praxi jednoznačně uplatňovaná neplatnost kupních smluv uzavíraných jako "zajišťovací" instrument. Je-li totiž kupní smlouva uzavřena v době poskytnutí půjčky, nelze ji hodnotit jako smlouvu o záměně plnění (tj. nejde ani o datio in solutum ani o datio solutionis causa). V posuzovaném případě byla neplatnost kupní smlouvy evidentní i právnímu laikovi minimálně od doby, kdy okresní soud zamítl žalobu na vyklizení (viz str. 5 odůvodnění rozsudku ze dne 26.9.2003, č.j. 5 C 180/2001-93).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, včetně návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vojen Güttler,
předseda senátu