ECLI:CZ:US:2007:1.US.693.06.1
sp. zn. I. ÚS 693/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti JUDr. D. K., soudní exekutorky, zast. JUDr. Janem Kuželem, advokátem, sídlem Nad Šutkou 1811/12, Praha 8-Kobylisy, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30.8.2006, č.j. 22 Co 1120/2006-32, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud"), jímž bylo rozhodnuto o jejím odvolání proti výroku o nákladech exekuce usnesení Okresního soudu v Českých Budějovicích (dále jen "okresní soud") ze dne 17.3.2006, č.j. 34 Nc 5640/2005-18. Posléze uvedeným usnesením bylo rozhodnuto o zastavení exekučního řízení podle §268 odst. 1 písm. e) obč. soudního řádu (neboť na straně povinné neexistuje prakticky žádný postižitelný majetek) a současně o tom, že povinná je povinna zaplatit stěžovatelce na nákladech exekuce částku 5 202,68 Kč (ve smyslu §87 odst. 3 exekučního řádu a §271 obč. soudního řádu). Odvolání proti tomuto výroku krajský soud neshledal důvodným a usnesení soudu I. stupně potvrdil, protože ho shledal správným. Stěžovatelka tvrdí, že usnesením krajského soudu byla porušena její ústavně zaručená základní práva a svobody, a to právo na spravedlivý proces a právo vlastnit majetek garantovaná čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Se závěry obou obecných soudů stěžovatelka nesouhlasí, myslí si, že soudy aplikovaly a vykládaly jednotlivá ustanovení exekučního řádu natolik extrémně, že vybočily z mezí hlavy páté Listiny a tak zasáhly do jejích ústavně zaručených práv. Připomíná, že stát přenesl na exekutory pravomoc vykonávat exekuční činnost, kterou jsou povinni vykonávat nezávisle, přičemž tato nezávislost je garantována také ekonomicky, tedy jejím prováděním za úplatu. Příslušná ustanovení exekučního řádu je, dle jejího názoru, nutno vykládat a aplikovat jak s ohledem na zajištění nezávislosti exekutora (neboť i faktické odepření úplaty za exekuční činnosti ohrožuje jeho nezávislost), tak s ohledem na zvláštní postavení exekutora v exekučním řízení. Zásah do práva vlastnit majetek spatřuje v tom, že povinnost nahradit náklady exekuce byla uložena povinné, ačkoliv je zjevné, že jí je povinná z důvodu nedostatku majetku neuhradí, čímž se stěžovatelčin majetek neoprávněně zmenší, protože (stručně vyjádřeno) musí z přisouzené odměny odvést daň z přidané hodnoty; z pohledávky vůči povinné musí zaplatit daň z příjmů a současně bude zvýšen její vyměřovací základ pro odvod příspěvku na nemocenské pojištění, důchodové pojištění a na státní politiku zaměstnanosti a zdravotní pojištění. V další části žádala, aby se Ústavní soud zabýval jejím argumentem ohledně uvedených odvodů, a to v návaznosti na stanovisko Pl.ÚS-st. 23/06, přičemž v této souvislosti opětovně upozornila, že její případ je odlišný od stížností jiných exekutorů, a to zejména v části týkající se vyvlastňování exekutora formou odvádění daní a plateb sociálního a zdravotního pojištění z příjmů, které jsou mu přisouzeny proti povinném, avšak které nikdy neobdrží. Konkrétně polemizovala se závěry zařazenými do bodu č. 8 a č. 9 uvedeného stanoviska, které považuje za zavádějící a nesprávné, a namítá, že rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Van der Mussele proti Belgii je nepoužitelný a že nelze čelit materiálním rizikům tím, že exekutor bude požadovat od oprávněného složení zálohy, příp. podáním návrhu soudu na zastavení exekuce, nebude-li záloha složena.
Relevantní znění příslušných článků Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelka, kromě některých další, namítá, je následující:
Čl. 11 odst. 1 Listiny:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
II.
Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala několik, obsahově shodných, ústavních stížností, většina z nich již byla pravomocně rozhodnuta. Tohoto zjištění Ústavní soud využil pro postup v posuzované věci. V této souvislosti připomíná, že pokud jde o řízení před ním, tak zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
III.
Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti opakovaně rozhodoval o ústavních stížnostech týkajících se práva exekutora na uhrazení nákladů exekuce. Např. ve věci vedené pod sp.zn. I. ÚS 290/05 dospěl k závěru, že pokud došlo v průběhu exekuce k zastavení řízení z důvodu zjištění nedostatku majetku ke krytí nákladů exekuce, nelze po exekutorovi spravedlivě požadovat, aby tíhu nákladů na zjevně bezúspěšnou exekuci nesl sám. Protože II. senát Ústavního soudu dospěl k odchylnému právnímu názoru, předložil otázku - v souladu s §23 zák. č. 182/1993 Sb. - k posouzení plénu Ústavního soudu. Plénum záležitost posoudilo a v usnesení ze dne 12.9.2006, sp.zn. Pl. ÚS-st.23/06, přijalo tento právní závěr: "Není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), přizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči povinnému." Z odůvodnění tohoto stanoviska vyplývá, že je třeba rozlišovat dvě základní situace: jednak rozhodnutí soudu, podle něhož exekutor nemá (proti žádnému účastníkovi) právo na náhradu nákladů exekuce, jednak uložení povinnosti k náhradě vůči exekutorovi povinnému, i kdyby existoval reálný předpoklad, že pro nucené vydobytí přiznaného nároku nejsou (aktuálně) příznivé podmínky, protože povinný je nemajetný. Ve druhém případě není exekutorovi náhrada nákladů exekuce odpírána, což by ve svém důsledku mohlo znamenat zmenšení majetku exekutora a porušení čl. 11 Listiny. Nemajetnost povinného takové odepření nepřestavuje a tento stav není a ani nemůže být hlediskem, komu uložit náhradu nákladů; východiskem pro rozhodování o náhradě nákladů exekučního řízení při zastavení exekuce je určení a hodnocení důvodů, pro něž k zastavení exekuce došlo. Majetkové poměry povinného by představovaly výjimku z tohoto pravidla, a to pouze za situace, kdy oprávněný nedbal náležité opatrnosti a uvážlivosti a návrh na nařízení exekuce podal, ačkoli mu byly k dispozici poznatky, z nichž se dal takový výsledek předvídat. Lze-li mu přičítat takovou účast na zastavení exekuce, nic nebrání, aby byla oprávněnému uložena povinnost nejen k náhradě nákladů povinného, nýbrž i nákladů exekuce ve prospěch soudního exekutora.
V souladu s §23 věta druhá zák. č. 182/1993 Sb. je I. senát tímto stanoviskem vázán (byť původně zastával jiný právní názor - viz sp.z. I. ÚS 290/05), a proto se stěžovatelčiným návrhem na přehodnocení stanoviska nemohl zabývat.
IV.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaného porušení jeho základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
Při rozhodování o nákladech exekučního řízení obecné soudy vycházely ze zjištění, že nelze z ničeho dovodit, že by oprávněná společnost zavinila zastavení exekuce, k čemuž Ústavní soud dodává, že to byla právě stěžovatelka, která podnět k zastavení exekuce podala, když se jí nepodařilo zjistit žádný majetek povinné. Pokud stěžovatelka namítá, že soudní exekutor ze všech zastavených exekucí s přiznaným nedobytným plněním zaplatí ze svého další částku na DPH, na dani z příjmu a pojistné na sociální a zdravotní pojištění, jde o případné důsledky jiných právních předpisů (např. zákona o dani z přidané hodnoty, zákona o daních z příjmů), které nebyly (ani nemohly být) při rozhodování obecných soudy aplikovány. Ústavní soud se proto stěžovatelčinými námitkami nemohl zabývat, stejně jako již byla poučena v usnesení Ústavního soudu ve věci sp.zn. I.ÚS 510/06, včetně odkazu na závěry Nejvyššího soudu (viz bod XVI. stanoviska Cpjn 200/2005, publ. pod Rc 31/2006 ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek), podle nichž by bylo přípustné využít zálohu na náklady exekuce poskytnuto oprávněným podle §90 odst. 3 exekučního řádu.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu