ECLI:CZ:US:2007:1.US.693.07.1
sp. zn. I. ÚS 693/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M. K., zastoupené Mgr. et Mgr. V. S., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 4 T 1/2005, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 29/2006, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1146/2006, za účasti Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2007, stěžovatelka napadla rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 19. 1. 2006, sp. zn. 4 T 1/2005 (dále jen "rozsudek městského soudu") a rozsudek Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 5 To 29/2006 (dále jen "rozsudek vrchního soudu"), kterým byl v celé odsuzující části zrušen rozsudek městského soudu a bylo nově rozhodnuto tak, že byla uznána vinnou trestným činem podvodu dle §250 odst. 1, 4 zákona č. 140/1961 Sb. trestního zákona (dále jen "trestní zákon") a byl jí, za užití mimořádného snížení podle §40 odst. 1 trestního zákona, vyměřen trest odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců. Rovněž napadla usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2006, sp. zn. 3 Tdo 1146/2006 (dále jen "usnesení"), kterým bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku vrchního soudu.
Trestná činnost stěžovatelky spočívala, stručně shrnuto, v podvodném lákání finančních prostředků za účelem jejich investování, při kterém používala řadu nepravdivých tvrzení (např. předstírala, že je spolupracovnicí makléřské společnosti).
Svým jednáním poškozené připravila nejméně o 8 278 959 Kč.
Stěžovatelka své námitky zaměřuje proti skutkovým zjištěním obecných soudů. Uvádí, že orgány činné v trestním řízení v souvislosti s osobami, které označila jako účastníky příslušných jednání, neučinily při prověřování jí udaných telefonních čísel potřebné kroky při zjišťování jejich uživatelů. Závěr, že existence těchto osob byla vyvrácena, není dostatečně podložen. Zpochybňuje též prokázání naplnění subjektivní stránky trestného činu, kdy poukazuje na to, že řadě investorů finanční prostředky proplácela zpět. Pokud snad došlo k omylu poškozených, bylo to pouze proto, že sama byla uvedena v omyl třetími osobami.
Má za to, že došlo k porušení jejích práv ústavně garantovaných čl. 2, odst. 1, 2 a 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Proto navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud vyzval účastníky a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti.
Městský soud pouze odkázal na napadená rozhodnutí.
Stejně tak na ně odkázalo Městské státní zastupitelství v Praze a to s tím, že se s nimi ztotožňuje a ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Obdobně se vyjádřil i vrchní soud a navrhl ústavní stížnost odmítnout, popřípadě zamítnout.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Nejvyšší státní zastupitelství se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že dovolací soud není obecnou třetí instancí, naopak těžiště dokazování leží před soudem prvého stupně. Pouze v případě extrémního nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními (včetně jejich úplné absence) by mohlo jít o situaci podřaditelnou pod příslušný dovolací důvod. V posuzované věci však o takovýto případ nešlo. Nejvyšší soud má za to, že k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky nedošlo.
Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelce k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které již nebyly obsaženy v napadených rozhodnutích.
III.
Pro posouzení, zda v daném případě došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, které by bylo důvodem pro vyhovění ústavní stížnosti, si Ústavní soud vyžádal od městského soudu předmětný spis sp. zn. 4 T 1/2005 (dále jen "spis"). Po jeho prostudování a po uvážení vznesených námitek dospěl k závěru, že ústavní stížnosti nelze vyhovět. Rozsudek městského soudu byl v odsuzující části již dříve zrušen rozsudkem vrchního soudu a vzhledem k tomu musel Ústavní soud v tomto bodě považovat ústavní stížnosti za nepřípustnou. Ve zbytku ji shledal zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud v prvé řadě připomíná, že ve svých rozhodnutích již dal mnohokrát najevo, že není další instancí v soustavě obecných soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90, 91 Ústavy). Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy), nikoliv běžné zákonnosti. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti zpochybňuje hodnocení důkazů obecnými soudy a staví Ústavní soud do role další instance, která mu zjevně nepřísluší.
Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, upravená v §2 odst. 6 trestního řádu. Obecné soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, a zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzují taktéž důvodnost návrhů na doplnění dokazování. Zásada volného hodnocení důkazů znamená, že zákon nestanoví žádná pravidla, pokud jde o míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti a váhu jednotlivých důkazů. Jejich význam se vyjeví až při konečném zhodnocení důkazního materiálu. Při něm nemůže soud postupovat libovolně. Jeho vnitřní přesvědčení o správnosti určité okolnosti musí být založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Vnitřní přesvědčení soudce tak musí být odůvodněno objektivními skutečnostmi, které soud zjistí, a musí být jejich logickým důsledkem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že pokud obecné soudy při svém rozhodování stanovené zásady pro hodnocení důkazů respektují - jak se v posuzované věci stalo - nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů jimi provedené.
Ústavní soud již opakovaně judikoval, za jakých podmínek přistoupí k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Je tomu tak pouze za situace, kdy lze usuzovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu, jinými slovy, kdy rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Takový stav však Ústavní soud v posuzované věci neshledal. Pouhá polemika stěžovatelky se skutkovými závěry zastávanými obecnými soudy nemůže sama o sobě znamenat porušení jejích základních práv. V dané věci soudy ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlily, na základě kterých důkazů dospěly ke svým skutkovým zjištěním, a tento svůj postup také logicky zdůvodnily. Odůvodnění napadených rozhodnutí podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se dopustily libovůle v rozhodování.
S námitkami stěžovatelky se již obecné soudy řádně vypořádaly v rámci trestního řízení a na odůvodnění jejich rozhodnutí lze pro stručnost plně odkázat (k problematice subjektivní stránky srovnej zejména str. 12-13 rozsudku vrchního soudu). Přitom se důsledně řídily i zásadou in dubio pro reo, kdy části její obhajoby, které se nepodařilo beze vší pochybností vyvrátit, vykládaly v její prospěch, a to včetně jí tvrzené existence určitých osob (včetně nikdy neztotožněného "P. K.", kterému měla dle své obhajoby peníze od poškozených bez jakéhokoliv potvrzení v restauračních zařízeních předávat - srovnej str. 7-8 usnesení Nejvyššího soudu).
Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, jež by nasvědčovaly tomu, že obecné soudy nedodržely normativní obsah zásady volného hodnocení důkazů. Obecné soudy provedly potřebné důkazy významné pro objasnění skutkového stavu věci. Vzájemně je dostatečně konfrontovaly a vyhodnotily. Popsaly úvahy, jimiž se při jejich hodnocení řídily. Zabývaly se i obhajobou stěžovatelky a vyložily, proč ji považovaly za vyvrácenou. Rovněž právní závěry vyplývající ze zjištěného skutkového stavu odůvodnily dostatečným způsobem.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnosti, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením odmítl podle §43 odst. 1 písm. e) a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh z části nepřípustný a z části zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu