ECLI:CZ:US:2007:1.US.694.06.1
sp. zn. I. ÚS 694/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. Irenou Bohatou, advokátkou se sídlem Plzeň, Náměstí Republiky 29, proti průtahům v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 323/2002, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včasnou ústavní stížností, splňující i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu podáním ze dne 2. 12. 2006, stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud uložil Obvodnímu soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") nepokračovat v průtazích v řízení vedeném pod sp. zn. 10 C 323/2002.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na skutečnost, že obvodní soud vydal, dne 28. 2. 2005, zamítavý rozsudek, ale od té doby věc nebyla ještě pravomocně skončena. S odkazem na judikaturu Ústavního soudu, zabývající se průtahy v řízení, uvedl, že vzhledem k značné délce řízení měly obecné soudy činit jednotlivé úkony v kratším sledu. Obecné soudy tak nezajistily stěžovateli dostatečnou ochranu základního práva, aby jeho věc byla projednána bez zbytečných průtahů a v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Ze spisu obvodního soudu, sp. zn. 10 C 323/2002, bylo zjištěno, že dne 2. 11. 2000 stěžovatel podal ke Krajskému soudu v Plzni žalobu proti České republice, kterou se domáhal zaplacení částky 73 524 706,-- Kč jako škody způsobené mu nesprávným úředním postupem. Usnesením ze dne 10. 10. 2002, čj. Ncp 2463/2002 - 19, rozhodl Vrchní soud v Praze, že k projednání a rozhodnutí věci je v prvním stupni věcně příslušný okresní soud. V průběhu řízení vzal stěžovatel žalobu v části zpět. Rozsudkem obvodního soudu ze dne 28. 2. 2005, čj. 10 C 323/2002 - 104, byla žaloba stěžovatele o zaplacení 38 700 000,-- Kč zamítnuta. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 9. 5. 2007, čj. 35 Co 153/2007 - 194, odvolání stěžovatele odmítl, protože jej shledal nezpůsobilým věcného projednání pro nesrozumitelnost a absenci odvolacích důvodů. Rozsudek obvodního soudu změnil jen v části určující výši náhrady nákladů.
III.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů (příp. dalších orgánů veřejné moci) pouze za situace, kdy tyto orgány svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině práva podústavního.
Ze spisu obvodního soudu vyplývá, že řízení před obecnými soudy již skončilo pravomocným rozhodnutím. Je tedy zřejmé, že zásah veřejné moci, proti němuž ústavní stížnost směřuje, již není zásahem aktuálním a trvajícím. Z konstantní judikatury Ústavního soudu (viz nález sp. zn. II. ÚS 284/04 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 269]; nález sp. zn. II. ÚS 7/03 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 34, str. 239]; nebo nález sp. zn. IV. ÚS 202/02 [Sbírka nálezů a usnesení, sv. 27, str. 325]) i nauky (srov. Filip, Holländer, Šimíček: Zákon o Ústavním soudu, komentář, C. H. Beck, I. vydání 2001, str. 296 a násl.), vyplývá, že ústavní stížnost může být úspěšně uplatňována pouze proti aktuálnímu a trvajícímu zásahu orgánu veřejné moci. Ve skončeném řízení Ústavní soud nemůže uložit orgánu veřejné moci, aby ve věci konal. Z níže uvedených důvodů není ani možné, aby Ústavní soud vydal rozhodnutí, v němž by pouze deklaroval, že v řízení před orgánem veřejné moci došlo ke zbytečným průtahům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny. V daném případě tedy nezbývá než odmítnout ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný.
Nabytím účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, bylo legální definicí (§13 odst. 1 věta třetí, §22 odst. 1 věta třetí citovaného zákona) stanoveno, že nesprávným úředním postupem, za který stát či územní samosprávné celky nesou odpovědnost, je i porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Týmž zákonem byla do právního řádu České republiky vnesena možnost, v případech neodůvodněných průtahů v řízení, nárokovat, kromě náhrady škody, i poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (§31a citovaného zákona). Procesními prostředky k ochraně práva narušeného neodůvodněnými průtahy v již skončeném právním řízení jsou tedy prostředky, které přinesl shora citovaný zákon.
Pokud by Ústavní soud ještě předtím, než by v eventuálním řízení bylo zjišťováno, zda k namítaným neodůvodněným průtahům došlo a zda v důsledku jejich existence je dán nárok na náhradu škody či na poskytnutí zadostiučinění, sám autoritativně existenci neodůvodněných průtahů konstatoval, nebo naopak jejich existenci vyloučil, závazně by prejudikoval závěr o základním předpokladu oprávněnosti nároku, uplatňovaného ať už v předběžném projednání u příslušného úřadu nebo v řízení soudním.
Vzhledem ke shora uvedenému odmítl Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. října 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu