ECLI:CZ:US:2007:1.US.7.05
sp. zn. I. ÚS 7/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. H., zastoupeného JUDr. Václavem Šebkem, advokátem se sídlem Praha 8, Libišská 1/1742, PSČ: 182 00, proti rozsudku Krajského soudu Praze ze dne 7. 9. 2004, čj. 31 Co 351, 403, 404/2002 - 157, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 6. 8. 2003, čj. 9 C 204/2003 - 43, ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne 14. 8. 2003, čj. 9 C 204/2003 - 46, a opravného usnesení ze dne 21. 8. 2003, čj. 9 C 204/2003 - 48, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou Ústavní stížností, která po odstranění vad podáním sepsaným advokátem dne 12. 5. 2005, splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl zrušení shora označeného rozsudku Okresního soudu Nymburce (dále jen "okresní soud"), ukládající žalovanému stěžovateli povinnost vyklidit označené nebytové prostory a rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), kterým byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), nepostupovaly tak, aby odstranily všechny nedostatky ve skutkových zjištěních. Nesouhlasí se závěry obecných soudů, týkajícími se neplatnosti nájemní smlouvy, na základě které užíval nebytové prostory. Odvolací soud porušil stěžovatelova práva tím, že potvrdil rozsudek okresního soudu i přes to, že okresní soud ve věci nezjistil všechny rozhodné skutečnosti a neumožnil stěžovateli osobní účast u odvolacího jednání.
Ze spisu Okresního soudu v Nymburce, sp. zn. 9 C 204/2003, zjistil Ústavní soud, že dne 6. 3. 2003 byla podána žaloba JUDr. Karla Schustera, správce konkursní podstaty společnosti ZERO s. r. o., na vyklizení nebytových prostor užívaných stěžovatelem a jeho manželkou (dále též "žalovaní"). Rozsudkem ze dne 6. 8. 2003, čj. 9 C 204/2003 - 43, okresní soud uložil žalovaným povinnost vyklidit nebytové prostory v rozsudku blíže označené. Dne 4. 9. 2003 bylo okresnímu soudu doručeno odvolání stěžovatele proti rozsudku okresního soudu, sepsané jeho tehdejším advokátem JUDr. Františkem Rytinou. Poté, dne 6. 10. 2003, došlo okresnímu soudu sdělení JUDr. Františka Rytiny, že v září 2003 vypověděl žalovaným plnou moc. Usnesením ze dne 20. 10. 2003, čj. 9 C 204/2003 - 74, okresní soud odvolací řízení zastavil pro nezaplacení soudního poplatku.
Krajský soud usnesením ze dne 31. 5. 2004, čj. 31 Co 238, 252, 254/2004 - 136 (výrok č. III), zrušil usnesení okresního soudu o zastavení řízení. Předvolání k ústnímu jednání, před krajským soudem nařízenému na 7. 9. 2004 (č. l. 154), bylo stěžovateli doručeno dne 23. 8. 2004. Rozsudkem ze dne 7. 9. 2004, čj. 31 Co 351, 403, 404/2002 - 157, krajský soud potvrdil rozsudek okresního soudu ze dne 6. 8. 2003, ve znění doplňujícího rozsudku a opravného usnesení. Dovolání proti rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2006, čj. 28 Cdo 1541/2005 - 225, jako nepřípustné.
Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Není obecným soudem dalšího stupně a není součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Úkolem Ústavního soudu je kontrola rozhodovací činnosti obecných soudů pouze za situace, kdy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv nebo svobod jednotlivce. To znamená, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů a detailně přezkoumávat v ústavní stížnosti tvrzené nesprávnosti, které svou podstatou spočívají v rovině podústavního práva. Z těchto důvodů ani skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor (resp. vyložily zákon nebo jiný právní předpis), s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, nález č. 39, str. 281). S ohledem na uvedené Ústavní soud posoudil ústavní stížnost stěžovatele a po zvážení všech okolností případu dospěl k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Podle stěžovatele došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv jednak tím, jak obecné soudy posoudily platnost jím uzavřené nájemní smlouvy na nebytové prostory a procesním postupem obecných soudů, kdy stěžovateli nebyla umožněna osobní účast na jednání krajského soudu.
Z obsahu shora označeného spisu okresního soudu vyplývá, že okresní soud založil svůj závěr o neplatnosti nájemní smlouvy na dvojí řadě argumentů - absenci předchozího souhlasu tehdejšího NV s pronájmem nebytových prostor a na nesouladu ustanovení o výši nájemného v nájemní smlouvě s požadavky zákona o nájmu a podnájmu nebytových prostor. Krajský soud sice konstatoval, že pro závěr o neplatnosti smlouvy z důvodu nedostatku souhlasu národního výboru nebyly v řízení zjištěny všechny rozhodné skutečnosti, ale nájemní smlouva byla neplatná i z jiného důvodu (viz č. l. 160). Na způsobu, jakým obecné soudy posoudily předmětnou nájemní smlouvu, nespatřuje Ústavní soud nic ústavně nesouladného, nejedná se o interpretaci extrémní či svévolnou, která by byla způsobilá zasáhnout do ústavně zaručených základních práv stěžovatele. K jednání krajského soudu, o jeho odvolání proti rozsudku okresního soudu o vyklizení nebytových prostor, byl stěžovatel osobně předvolán. Svého práva účastnit se jednání však nevyužil (viz č. l. 154) spisu.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu