ECLI:CZ:US:2007:1.US.700.06
sp. zn. I. ÚS 700/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti Pragner s. r. o., se sídlem Praha 4, Pod Lesem 2147/23, zastoupené Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 39/51, proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2006, čj. 20 Cdo 591/2006 - 38, Krajského soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, ze dne 28. 7. 2005, čj. 40 Co 824/2005 -20, a Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 6. 2005, čj. 24 Nc 2290/2005 - 14, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatelka požaduje zrušení shora označených rozhodnutí. Usnesením ze dne 28. 7. 2005 Krajský soud v Ostravě potvrdil usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 8. 6. 2005, jímž byl zamítnut stěžovatelčin návrh na nařízení exekuce. Dovolání stěžovatelky bylo následně odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 6. 2006, touto ústavní stížnosti rovněž napadeným. Rozhodnutí obecných soudů jsou založena na závěru, že exekuci nelze nařídit, pokud podpisy na smlouvách o postoupení pohledávek, jimiž oprávněná prokazuje svou aktivní legitimaci, ve smyslu §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), nejsou úředně ověřeny. Stěžovatelka s tímto výkladem polemizuje a tvrdí, že rozhodnutími obecných soudů byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
K výzvě Ústavního soudu o vyjádření, Krajský soud v Ostravě, jako účastník řízení, důvody ústavní stížnosti odmítl. Okresní soud v Přerově ve svém vyjádření uvedl, že požadavek ověření podpisů je "odůvodněn zvláštní povahou exekučního řízení, neboť soud při nařízení exekuce vychází toliko z tvrzení oprávněného a zákon pro tento případ požaduje předložení takovýchto listin ve formalizované podobě, která však není podmínkou její hmotněprávní platnosti." Nejvyšší soud ČR odmítl důvody ústavní stížnosti a odkázal na svou judikaturu a právní literaturu.
V replice k těmto vyjádřením stěžovatelka rozvíjí svou polemiku s výkladem podústavního práva obecnými soudy a tvrdí, že tento výklad je příkladem přepjatého formalismu.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání rozhodnutí, napadených ústavní stížností. Nejvyšší soud se v usnesení, kterým odmítl dovolání stěžovatelky, ústavně konformně vypořádal s dovoláním stěžovatelky, odkázal na svou judikaturu a dovodil, že dovolání není přípustné, protože nepředložilo otázku zásadního právního významu. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžnou třetí či dokonce čtvrtou instancí v systému všeobecného soudnictví. Závěr obecných soudů, že podpisy na smlouvě o postoupení pohledávky, jíž je prokazován přechod práva z exekučního titulu podle §36 odst. 4 zákona č. 120/2001 Sb., musí být úředně ověřeny, je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (viz judikatura v rozhodnutí Nejvyššího soudu citovaná), je v souladu se závěry právní doktríny (viz Bureš, Drápal, Mazanec, Občanský soudní řád - komentář, C.H.Beck, 6. vydání, str. 1180) a je i v souladu s teleologickým výkladem relevantních ustanovení exekučního řádu. Takovýto výklad nijak výrazně nezatěžuje postupníky ani postupitele, ani nemění hmotně právní dopady právních úkonů. Pokud stěžovatelka namítá údajnou nejednotnou praxi nižších obecných soudů, je třeba zdůraznit, že je na Nejvyšším soudě tuto judikaturu nižších soudů sjednotit. Vyslovení protiústavnosti právního závěru stěžovatelkou zpochybněného proto není na místě.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění nejasností si může Ústavní soud vyžádat eventuálně vyjádření účastníků řízení, případně relevantní stanoviska státních orgánů. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.
Na základě shora uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Proto ji odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu