ECLI:CZ:US:2007:1.US.702.06
sp. zn. I. ÚS 702/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera, soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti K. S., J. S., J. J., a P. J., zast. Mgr. Petrem Pleštilem, advokátem, sídlem Ovčí hájek 2172/42, Praha 5, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 25.5.2006, č.j. 19 Co 157/2006-218, 19 Co 158/2006, za účasti Krajského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obce Vodochody, sídlem Vodochody, Hlavní č. 2, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé podanou ústavní stížnosti napadli v záhlaví uvedené usnesení Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), přitom z obsahu stížnosti plyne, že brojí proti výrokům II. a III. tohoto usnesení, a to i přes formulaci petitu, jímž požadují zrušení celého napadeného usnesení. K tomu uvedli, že krajský soud výrokem II. změnil náhradově nákladový doplňující rozsudek Okresního soudu pro Prahu-východ (dále jen "okresní soud"), ze dne 29.5.2005, č.j. 3 C 190/2004-166, ve znění opravného usnesení ze dne 6.9.2005, č.j. 3 C 190/2004-179, týkající se určení výše nákladů řízení stěžovatelů v řízení před soudem prvního stupně vůči obci Vodochody, a dále výrokem III. ve stejném duchu rozhodl o jejich nákladech v odvolacím řízení. Stěžovatelé považují za nepodložený, nesprávný a svévolný závěr krajského soudu, že odměnu za zastupování advokátem nelze přiznat podle §5 písm. b) vyhlášky č. 484/2000 Sb. jednotlivě ve vztahu ke čtyřem nemovitostem. Upozorňují, že vedlejší účastník učinil předmětem řízení čtyři nemovitosti a kogentní znění vyhlášky neumožňuje krajskému soudu svévolný výklad právní normy. Podle jejich názoru krajský soud svévolným výkladem jednoduchého procesního práva porušil čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR (dále jen "Ústava") a zároveň neposkytl ochranu jejich základnímu právu na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V dalším textu poukazují na fakt, že uvedená vyhláška, na rozdíl od zák. č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, nestanovila, že se za nemovitost pokládají všechny nemovitosti zapsané v katastru nemovitostí na jednom listu vlastnictví. Dále namítají, že krajský soud nesprávně aplikoval kogentní ustanovení §13 odst. 1 advokátního tarifu ohledně počtu režijních paušálů. Stěžovatelé se dovolávají dosavadní, blíže neidentifikované, judikatury Ústavního soudu, podle níž i otázka náhrady nákladů řízení nabývá ústavněprávní dimenzi v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což nastává v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole či nerespektování kogentní právní normy. Tím, že krajský soud neuznal stěžovatelům zákonný nárok mající majetkovou povahu (v důsledku svévolné interpretaci jednoduchého práva při rozhodování o výši nákladů řízení), zasáhl také do jejich základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku, které spadá pod ochranu čl. 1 Dodatkového protokolu (sc. Dodatkový protokol k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod).
Relevantní znění příslušných ustanovení Ústavy, Listiny a Dodatkového protokolu upravujících základní práva, jejichž porušení stěžovatel namítá, je následující:
Čl. 95 odst. 1 Ústavy:
Soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou.
Čl. 36 odst. 1 Listiny:
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 1 Dodatkového protokolu
Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
Z předloženého usnesení krajského soudu Ústavní soud zjistil, že okresní soud zamítl žalobu žalobců (R. K. a vedlejšího účastníka) na určení, že první dva stěžovatelé mají ve společném jmění celkem 4 nemovitosti v kat. úz. Vodochody, protože shledal návrh žalobců nedůvodným pro nedostatek aktivní věcné legitimace (žalobci nebyli účastníky smlouvy o převodu předmětných nemovitostí, jejichž neplatnost namítali). O nákladech řízení bylo rozhodnuto tak, že žalobci společně a nerozdílně zaplatí všem žalovaným, tj. všem stěžovatelům, náhradu nákladů řízení v celkové výši 57 984,- Kč, když soud vycházel z toho, že žalovaným náleží náklady právního zastoupení spočívající v odměně advokáta za zastupování o určení vlastnického práva ke čtyřem nemovitostem podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb., zvýšená dle §17 odst. 2 o 20% a kromě toho náhrada hotových výdajů u čtyřech žalovaných za osm úkonů a prokázaných dalších věcných nákladů ve výši 150,- Kč a odpovídající část daně z přidané hodnoty. Oba žalobci napadli prvostupňový rozsudek odvoláním, vedlejší účastník v průběhu odvolacího řízení (ještě před zahájením odvolacího jednání) vzal odvolání v plném rozsahu zpět. Z tohoto důvodu krajský soud ve výroku I. napadeného usnesení řízení ve vztahu mezi vedlejším účastníkem a stěžovateli zastavil a přiznal stěžovatelům právo na náhradu nákladů řízení; neztotožnil se s požadavkem právního zástupce stěžovatelů, když zaujal právní názor, že odměnu podle §5 písm. b) vyhl. č. 484/2000 Sb. nelze přiznat jednotlivě ve vztahu ke čtyřem nemovitostem, protože jde o posouzení právního vztahu k nemovitostem nacházejícím se na jednom listu vlastnictví, tvořící jeden souvislý soubor - funkční celek, který jako celek byl předmět řízení v jednom stupni, tudíž změnil výrok prvostupňového soudu o výši nákladů řízení (výrok II.); podle stejné myšlenkové konstrukce přiznal krajský soud stěžovatelům náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.) a ve vztahu mezi R.Kvasničkou a stěžovateli rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok IV.)
Na základě těchto zjištění Ústavní soud konstatuje, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že v průběhu řízení před obecnými soudy nebylo porušeno právo stěžovatelů na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci jde o interpretaci a aplikaci ustanovení obč. soudního řádu o náhradě nákladů řízení (§142 - 150), tedy ustanovení ohledně tzv. jednoduchého práva, které je z přezkumu v řízení o ústavní stížnosti samo o sobě vyloučeno. Na základě rekapitulace své judikatury Ústavní soud v nedávné době uzavřel, že "je zásadně výlučnou doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a podle toho také rozhodovaly o nákladech řízení. Ústavní soud není oprávněn v detailech přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo v rozhodnutí obecného soudu k procesnímu excesu, který by neměl toliko povahu běžného porušení jednoduchého práva, jehož náprava není úkolem Ústavního soudu, nýbrž by naopak měl charakter extrémního rozporu s principy spravedlnosti" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 607/04). O takové porušení se v posuzovaném případě nejedná (viz výše formulovaná zjištění). Jak vyplývá z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu, soud se podrobně zabýval posouzením předpokladů pro rozhodnutí o nákladech řízení (str. 3 dole a str. 4 nahoře) a logicky akcentoval koncentraci čtyř nemovitostí do jediného předmětu kupní smlouvy, tedy právního úkonu, jehož absolutní neplatnost žalobci namítali. Takový přístup koresponduje i ústavnímu principu proporcionality aplikovatelného v konstrukci paušální sazby výše odměny advokáta ve sporu týkajícího se právního vztahu nebo práva k nemovitostem, není-li vynaložené úsilí závislé na počtu nemovitostí.
Ústavní soud připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavní soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v §43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění případných pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení, event. spis či jinou dokumentaci týkající se napadeného rozhodnutí. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, je třeba, aby Ústavní soud vyzval stěžovatele k formulaci jeho případné repliky ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení meritorního.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. ledna 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu