ECLI:CZ:US:2007:1.US.703.07.1
sp. zn. I. ÚS 703/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. B. F., zastoupeného Mgr. J. Č., proti rozhodnutí Městského úřadu Prostějov ze dne 13. 11. 2003, čj. 5801/2000, rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 22. 1. 2004, čj. OSV-10159/03/SD-303/KR, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, čj. 38 Cad 11/2004 - 44, a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2006, čj. 4 Ads 115/2006 - 75, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozhodnutí Městského úřadu Prostějov ze dne 13. 11. 2003, čj. 5801/2000, kterým bylo rozhodnuto o snížení dávky sociální péče pro stěžovatele, zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje ze dne 22. 1. 2004, čj. OSV-10159/03/SD-303/KR, kterým bylo odvolání stěžovatele zamítnuto. Dále navrhl zrušení rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 8. 2005, čj. 38 Cad 11/2004 - 44, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 12. 2006, čj. 4 Ads 115/2006 - 75, kterým kasační stížnost stěžovatele odmítl.
Stěžovatel tvrdí, že uvedenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva podle čl. 30, čl. 36 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), protože nemají, po hmotně právní stránce, oporu v zákoně. Zpochybnil oprávněnost rozhodnutí o snížení dávek sociální péče. Byl tak uvržen do hmotné nouze, protože nebylo přihlédnuto k tomu, že žije na venkově, vznikají mu vyšší náklady oproti osobám žijícím ve městě, neboť v místě jeho bydliště není žádná nabídka pracovních míst. Snížením dávky mu byla ztížena možnost komunikovat s okolním světem. K porušení jeho základního práva na spravedlivý proces došlo tím, že mu dosud nebyl doručen rozsudek krajského soudu. To mělo za následek, že proti němu nemohl podat včas kasační stížnost. Ze způsobu, jakým s ním shora uvedené orgány veřejné moci jednaly, dovodil porušení čl. 2 Listiny. Uvedené instituce využívaly svého silového postavení ve vztahu ke stěžovateli, který žije na venkově, nemá dostatek finančních prostředků a může jen omezeně cestovat do vzdálených měst, ve kterých bylo řízení vedeno a kde by mohl využít i služeb advokáta.
Z obsahu rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel navrhl, Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím Městského úřadu Prostějov byla stěžovateli snížena dávka sociální péče od 1. 11. 2003. Městský úřad vyšel ze skutečnosti, že stěžovateli byla zvýšena výplata příspěvku na bydlení. Tím došlo ke zvýšení jeho příjmů, tedy ke změnám, rozhodným pro nárok na výplatu dávky, která se podle §96 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. vyplácí v nižší částce. Krajský úřad Olomouckého kraje odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Městského úřadu Prostějov zamítl. Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatele proti rozhodnutí Krajského úřadu Olomouckého kraje zamítl po zjištění, že orgán prvního stupně vydal předmětné rozhodnutí v souladu s právními předpisy, vyšel ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu věci a jeho rozhodnutí obsahuje předepsané náležitosti.
Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatele odmítl proto, že byla podána opožděně. Ze spisu zjistil, že rozsudek odvolacího soudu byl prostřednictvím krajského soudu doručován na stěžovatelovu adresu I. Protože stěžovatel, jak bylo zjištěno z doručenky, nebyl při pokusu o doručení zásilky dne 21. 9. 2005 na uvedené adrese zastižen, byla zásilka téhož dne uložena na poště a stěžovateli byla zanechána výzva, aby si ji vyzvedl. Stěžovatel si uvedenou zásilku v úložné době nevyzvedl, proto byla vrácena zpět krajskému soudu dne 10. 10. 2005. Nejvyšší správní soud poukázal na ustanovení §42 odst. 5 SŘS, podle něhož se pro doručování použijí předpisy platné v občanskému soudním řízení. Vyšel z ustanovení §46 OSŘ a za použití §50c odst. 4 OSŘ a §40 odst. 1 SŘS dospěl k závěru, že za den doručení napadeného rozsudku stěžovateli je třeba považovat desátý, tj. poslední den lhůty, počítaný od uložení zásilky na poště. Protože v konkrétním případě desátý den připadl na sobotu, byl za den doručení zmíněného rozsudku považován nejbližší pracovní den, jímž bylo pondělí 3. října 2005. Nelze tedy přisvědčit stěžovateli, že mu rozsudek doručen nebyl. Lhůta k podání kasační stížnosti počala běžet dnem 4. 10. 2005 a skončila v pondělí dne 17. 10. 2005. První podání stěžovatele, které by bylo možno hodnotit jako kasační stížnost, bylo podání ze dne 13. 11. 2005, doručené Krajskému soudu v Ostravě, pobočka v Olomouci, dne 15. 11. 2005. Kasační stížnost byla tedy stěžovatelem podána opožděně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Její podstatou je jednak nesouhlas stěžovatele s rozhodnutími správních orgánů po stránce věcné, jednak tvrzení, že mu vůbec rozsudek krajského soudu doručen nebyl.
Jak Ústavní soud již mnohokrát judikoval, jeho posláním je poskytovat ochranu základních práv a svobod. Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu zejména s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
V daném případě se odmítavé kasační rozhodnutí Nejvyššího správního soudu opírá o příslušná ustanovení Soudního řádu správního a občanského soudního řádu. Důvody rozhodnutí jsou v jeho odůvodnění zcela jasně a přesvědčivě vyjádřeny. Nelze souhlasit s tvrzením stěžovatele, že mu rozsudek odvolacího soudu nebyl doručen. Ve správním spise existují zcela nepopiratelné důkazy o tom, že stěžovateli rozhodnutí doručováno bylo. Protože nebyl v místě bydliště zastižen a zásilku si v úložné době nevyzvedl, byla použita tzv. fikce doručení. K těmto jednoznačným závěrům Nejvyššího správního soudu se stěžovatel ve své ústavní stížnosti jednoznačně nevyjádřil ani neuvedl nic na svoji obranu.
Na základě uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ani rozhodnutími správních orgánů a obecných soudů, ani v řízení, které jim předcházelo, nedošlo k porušení žádných základních práv stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel dostatečně nedbal o přebírání poštovních zásilek zasílaných na jeho adresu, nemůže vydávat za pochybení orgánů veřejné moci. Vede-li občan soudní spor, musí přijmout taková opatření, aby mu mohly být soudní zásilky řádně doručovány.
Senát Ústavního soudu shledal ve věci naplnění podmínek ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. května 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu