ECLI:CZ:US:2007:1.US.714.06.1
sp. zn. I. ÚS 714/06
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. P. O., 2) Ing. J. O., právně zastoupených JUDr. Romanem Jelínkem, Ph.D., advokátem se sídlem Revoluční 1, Praha 1, proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 3. 2004, č.j. 7 C 14/2004-92, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č.j. 20 Co 343/2004-126, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2005, č.j. 20 Co 343/2004-176 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, č.j. 22 Cdo 973/2005-180, za účasti Okresního soudu v Příbrami, Krajského soudu v Praze a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení a 1) Z. Š., 2) J. K. a 3) V. P., jako vedlejších účastníků řízení, právně zastoupených JUDr. Jaroslavem Sýkorou, advokátem, Zahradnická 74, Příbram III, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatelé proti rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 18. 3. 2004, č.j. 7 C 14/2004-92 (dále jen "rozsudek okresního soudu"), rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. 9. 2004, č.j. 20 Co 343/2004-126 (dále jen "rozsudek krajského soudu"), ve znění opravného usnesení ze dne 1. 4. 2005, č.j. 20 Co 343/2004-176 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, č.j. 22 Cdo 973/2005-180 (dále jen "rozsudek Nejvyššího soudu").
Stěžovatelé uvádí, že dne 27. 3 1996 uzavřeli vlastníci pozemku č.p. 1229/7 v k.ú. Jince s původním vlastníkem pozemku č.p. 1229/8 v k.ú. Jince (dále jen "povinný pozemek") smlouvu o bezúplatném zřízení věcného břemene práva chůze a jízdy působícího in rem. Věcné břemeno bylo vymezeno takto:
"Účastníci této kupní smlouvy se dále dohodli na smlouvě o zřízení věcného břemene, a to právo chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoliv dobu bez časového omezení, nejkratším směrem přes parcelu č. 1998/8 v k.ú. Jince". Stěžovatelé následně povinný pozemek od původního vlastníka koupili.
Osoby, které v řízení o ústavní stížnosti mají postavení vedlejších účastníků, byly postupně od roku 1993 zaměstnanci vlastníků panující nemovitosti, z čehož odvozují své oprávnění ke vstupu a jízdě přes povinný pozemek. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že tak, jak bylo vymezeno věcné břemeno práva chůze a jízdy, neopravňuje vlastníky panující nemovitosti k užívání povinného pozemku k podnikatelské činnosti a tedy k užívání povinného pozemku zaměstnanci vlastníků panující nemovitosti.
Z tohoto důvodu se stěžovatelé domáhali žalobou podanou k Okresnímu soudu v Příbrami proti uvedeným zaměstnancům vlastníků panující nemovitosti uložení povinnosti zdržet se vstupu či vjezdu na jejich pozemek č. p. 1229/8 v k.ú. Jince. Rozsudkem okresního soudu byla jejich žaloba zamítnuta. Rozsudkem krajského soudu byl rozsudek okresního soudu k odvolání stěžovatelů potvrzen. Následné dovolání stěžovatelů bylo v této části Nejvyšším soudem odmítnuto.
Stěžovatelé sice obecně souhlasí s názorem, který v dané věci zastával Nejvyšší soud, a to, že pokud panující nemovitost slouží k podnikání, pak může být zatížený pozemek užíván k chůzi a jízdě i zaměstnancem vlastníka panující nemovitosti, ovšem jen v souvislosti s tím druhem podnikání, ke kterému by mohl věcné břemeno využívat oprávněný (vlastník panující nemovitosti). Tento přístup však nelze podle stěžovatelů aplikovat na daný případ, neboť nebylo prokázáno, že oprávněná nemovitost byla zkolaudována jako dílna a truhlárna, ani že by v uvedených nemovitostech jejich vlastníci provozovali truhlářskou či dílenskou podnikatelskou činnost. Stěžovatelé též nesouhlasí výkladem smlouvy o zřízení věcného břemene provedeným Nejvyšším soudem, podle kterého může hospodářská budova sloužit i podnikání v silniční automobilové dopravě. Mají za to, že tímto výkladem smlouvy o zřízení věcného břemene zasáhly obecné soudy do jejich vlastnického práva chráněného čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně tvrdí, že bylo postupem obecných soudů zasaženo do práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny .
Znění dotčených ustanovení je následující:
Čl. 11 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
(2) Zákon stanoví, který majetek nezbytný k zabezpečování potřeb celé společnosti, rozvoje národního hospodářství a veřejného zájmu smí být jen ve vlastnictví státu, obce nebo určených právnických osob; zákon může také stanovit, že určité věci mohou být pouze ve vlastnictví občanů nebo právnických osob se sídlem v České a Slovenské Federativní Republice.
(3) Vlastnictví zavazuje. Nesmí být zneužito na újmu práv druhých anebo v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy. Jeho výkon nesmí poškozovat lidské zdraví, přírodu a životní prostředí nad míru stanovenou zákonem.
(4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
(5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36 Listiny základních práv a svobod zní:
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
(3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
(4) Podmínky a podrobnosti upravuje zákon.
II.
Ústavní soud po prozkoumání ústavní stížnosti, přiložených soudních rozhodnutí, která stěžovatel napadá, a vyžádaného spisu okresního soudu vzal za prokázané, že rozsudkem okresního soudu byly zamítnuty žaloby stěžovatelů proti Z. Š., J. K. a V. P., kterými se domáhali, aby soud vyslovil jejich povinnost zdržet se vstupu či vjezdu na pozemek stěžovatelů. Okresní soud zdůvodnil své rozhodnutí tak, že žalovaní užívali pozemek na základě věcného břemene, které svědčilo jejich zaměstnavateli F. S. spolu s jeho manželkou k podnikání. Z tohoto práva odpovídajícího věcnému břemeni podle soudu nelze než teleologickým výkladem odvodit, že se vztahuje i na osoby, které podnikají s vlastníky panující nemovitosti ve sdružení, a též na zaměstnance vlastníků panující nemovitosti. Opačným výkladem by totiž bylo naprosto znemožněno vlastníkům panující nemovitosti, která je jednoznačně užívána k jejich podnikatelské činnosti, provozovat tuto činnost v podobě autodopravy. To je možné ve větším rozsahu pouze s pomocí buď dalších osob podnikajících, anebo zaměstnanců v řádném pracovním poměru. Okresní soud zdůraznil, že panující nemovitosti mohou sloužit jen k podnikání, čehož si stěžovatelé byli při koupi zatížených pozemků plně vědomi.
Tento rozsudek byl k odvolání stěžovatelů potvrzen rozsudkem krajského soudu. I tento soud uvedl, že pokud právo průchodu a průjezdu svědčí vlastníkovi nemovitosti, mohou ho využívat i jiné osoby než tento vlastník. V případě, že nemovitosti slouží k podnikání, jsou to zejména zaměstnanci, zákazníci, popř. další osoby, jejichž průchod a průjezd je nezbytný k provozování podnikání vlastníka nemovitosti. Tyto osoby nemají právo průchodu a průjezdu z titulu věcného břemene, ale odvozují své právo od oprávněného z věcného břemene. Vlastník zatíženého pozemku je povinen trpět přecházení a přejíždění přes zatížený pozemek nejenom vlastníkovi pozemku, v jehož prospěch bylo věcné břemeno zřízeno, ale i těmto osobám. Tím se nerozšiřuje věcné břemeno pro tyto osoby, pouze se vymezuje rozsah povinností vlastníka zatíženého pozemku.
Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem dovolání v části, ve které stěžovatelé brojili proti výroku krajského soudu ve věci samé, zamítl. Nejvyšší soud považoval rozsudek odvolacího soudu za rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, a to pro posouzení otázky, zda zaměstnanec vlastníka panující nemovitosti sloužící k podnikání je oprávněn užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě z titulu práva odvozeného od jeho zaměstnavatele, tj. osoby z věcného břemene spočívajícího v právu chůze a jízdy po tomto pozemku přímo oprávněné. Dospěl přitom ke shodného závěru jako okresní a krajský soud, tedy, že v případě, kdy panující nemovitost slouží k podnikání, pak může být zatížený pozemek užíván k chůzi a jízdě i zaměstnancem vlastníka této panující nemovitosti, ovšem jen v souvislosti s tím druhem podnikání, ke kterému by mohl věcné břemeno využívat oprávněný (vlastník panující nemovitosti). Dále soud interpretoval smlouvu o zřízení věcného břemene ze dne 27. 3. 1996. Při interpretaci této smlouvy dospěl k závěru, že pod hospodářskou činnost, které může budova dílny a truhlárny (panující nemovitost) sloužit, lze podřadit i podnikání v silniční automobilové dopravě. Nejvyšší soud výslovně zdůraznil, že v dané věci nebyl předmětem posuzování rozsah věcného břemene, ale že byla řešena jen otázka, zda žalovaní jako zaměstnanci osoby oprávněné z věcného břemene mohou vůbec z titulu odvozeného práva přes zatíženou nemovitost přecházet či přejíždět. Proto Nejvyšší soud neřešil otázku, zda dochází k rozšiřování věcného břemene, a to jak ohledně druhu a počtu nákladních vozů nebo zda je pozemek užíván jako cesta k dalším přikoupeným nemovitostem osoby oprávněné z věcného břemene. Negatorní žalobou proti rozšiřování věcného břemene se může vlastník domáhat ochrany jen proti vlastníku panující nemovitosti.
Ústavní soud vyzval v souladu s §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejší účastníky řízení k vyjádření k ústavní stížnosti. Tohoto práva využil Okresní soud v Příbrami, který podotkl, že trvá na svých právních a skutkových závěrech a že se ztotožňuje se závěry obou soudů vyšších stupňů a plně odkazuje na jejich argumentaci. Vyjádřili se též vedlejší účastníci, kteří ve společném vyjádření uvedli, že ústavní stížnost směřuje toliko do oblasti přehodnocování dokazování provedeného v předchozím řízení, což Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší. V podrobnostech pak odkázali na skutkové a právní závěry obecných soudů, se kterými se plně ztotožňují. Jelikož tato vyjádření nepřinášela žádné nové právní ani skutkové argumenty, Ústavní soud je nezasílal ostatním účastníkům ani vedlejším účastníkům řízení k replice.
III.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti, oproti svému postoji v žalobě, odvolání i v dovolání, již nebrojí proti názoru, který zaujal ve svém rozsudku i Nejvyšší soud, že zatížený pozemek může být užíván k chůzi a jízdě i zaměstnanci vlastníka panující nemovitosti, pokud tato slouží k podnikání. Namítají však, že aby panující nemovitost mohla být užívána k podnikání, musí tomu odpovídat i její kolaudační stav. Dále jejich námitky směřují proti tomu, jak Nejvyšší soud interpretoval obsah smlouvy o zřízení věcného břemene.
Požadují-li stěžovatelé po Ústavním soudu přezkum interpretace předmětné smlouvy o zřízení věcného břemene, staví tím Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Nejvyšší soud svůj interpretační výsledek zdůvodnil racionálními argumenty. Při interpretaci smlouvy nevycházel jen ze slovního znění předmětné smlouvy, nýbrž bral zřetel i na ostatní okolnosti, za kterých byl tento projev vůle učiněn, zejména, že nastávající vlastníci panující nemovitosti již provozovali autodopravu, což bylo všem zúčastněným subjektům známo (k zohlednění tzv. situačního kontextu při interpretaci právních úkonů srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2005, sp.zn. I. ÚS 572/04, veřejně přístupný např. na www.judikatura.cz). Nejvyšší soud se tak pohyboval v rámci, který mu poskytuje ústavní pořádek pro interpretaci právních úkonů. Ústavnímu soudu již nepřísluší zkoumat, zda v daném případě existuje jiný, poněkud vhodnější výklad konkrétní smlouvy. Výklad, který provedl Nejvyšší soud je tak legitimním projevem jeho oprávnění k interpretaci právních úkonů, přičemž Ústavní soud nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mohl z tohoto důvodu označit napadený rozsudek Nejvyššího soudu za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhnout do nezávislého soudního rozhodování. Ústavní stížnost je proto ve vztahu k této námitce zjevně neopodstatněná.
Ve vztahu k námitce, že za nemovitost sloužící k podnikání je možné považovat pouze tu, která je 1) příslušným rozhodnutím stavebního úřadu určena k podnikání a 2) je v ní provozována ta podnikatelská činnost, ke které byla zkolaudována, a že tyto skutečnosti nebyly v řízení prokázány, upozorňuje Ústavní soud na zásadu subsidiarity, uplatňovanou v řízení před Ústavním soudem. Ústavní soud ve své konstantní judikatuře interpretuje podmínku subsidiarity pro podání ústavní stížnosti v materiálním smyslu, tj. pro její naplnění nepostačuje pouhé uplatnění procesního prostředku k ochraně práva ze strany stěžovatele, nýbrž i nezbytnost namítnout v něm porušení základního práva a svobody, jež je předmětem ústavní stížnosti, a to buď přímým poukazem na příslušné základní právo nebo svobodu, nebo námitkou porušení jednoduchého práva, v němž se dané základní právo nebo svoboda promítá. Uvedenou námitku však stěžovatelé uplatnili až v řízení o ústavní stížnosti, ačkoli ji mohl uplatnit již v řízení před obecnými soudy. V této části je proto ústavní stížnost ve smyslu §75 zákona o Ústavním soudu nepřípustná.
Byť je ústavní stížnost v této části nepřípustná a Ústavní soud se tedy nemůže věcně zabývat uvedenou námitkou stěžovatele, považuje za nutné poznamenat, že kritérium určení nemovitosti k podnikání je kritériem, které vypracovala soudní judikatura pro zdůvodnění práva užívat zatíženou nemovitost jako práva odvozeného z práva odpovídajícímu věcnému břemeni. Nejvyšší soud přitom vycházel z účelového určení, které panující nemovitosti připisovali účastníci smlouvy z 27. 3. 1996. Nejvyšší soud též vycházel ze skutkových zjištění, podle kterých bylo zřejmé, že zatížený pozemek bude využíván k provozování autodopravy. Kolaudační určení nemovitosti, jako výsledek aplikace veřejného práva, naproti tomu nemá zpravidla přímý vliv na obsah soukromoprávních úkonů. Kolaudace staveb má za účel zejména ochranu veřejných zájmů dotčených při užívání těchto staveb. Proti užívání stavby v rozporu s kolaudačním určením proto nelze brojit cestou soukromoprávní, nýbrž podnětem k příslušnému stavebnímu úřadu. Nejvyššímu soudu proto ani v tomto případě nelze vytknout, že překročil meze ústavnosti, když vycházel z účelového určení, které panující nemovitosti přiřadili strany smlouvy o zřízení věcného břemene, a z jejího faktického užívání.
IV.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v části, ve které brojí proti výkladu smlouvy o zřízení věcného břemene provedeným obecnými soudy, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod, a v části, ve které stěžovatelé uplatňují nové námitky odmítnout jako nepřípustnou ve smyslu §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. června 2007
Vojen Gűttler, v.r.
předseda senátu