ECLI:CZ:US:2007:1.US.715.07.1
sp. zn. I. ÚS 715/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 2. dubna 2007 soudkyní zpravodajkou Eliškou Wagnerovou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, ve věci ústavní stížnosti L. T., zastoupené Mgr. V. P., směřující proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 22. 12. 2006, sp. zn. 24 Co 544/2006, a proti usnesení Okresního soudu Praha - východ ze dne 25. 8. 2006. č. j. 30 Nc 333/2004-319, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka v ústavní stížnosti podané dne 16. 3. 2007 namítala porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod, dále "Listina" a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále "Úmluva"), práva na ochranu rodinného života (čl. 10 odst. 2 a čl. 32 Listiny, čl. 8 Úmluvy) a práva vychovávat děti (čl. 32 odst. 4 Listiny). K těmto porušením základních práv mělo dojít vydáním v záhlaví citovaných rozhodnutí, jimiž byl v rozvodovém řízení jeden z jejích dvou synů nově svěřen do péče manžela stěžovatelky, aby mohl začít navštěvovat školu v místě bydliště otce. Stěžovatelka uvedla, že takovým rozhodnutím je fakticky předjímáno meritorní rozhodnutí ve věci samé, avšak znalecky byla potvrzena silná vazba synů k sobě navzájem a k matce. Stěžovatelka konkrétně namítla, že rozhodnutí okresního soudu nebylo odůvodněno, neumožňovalo stěžovatelčinu obranu a krajský soud jej neměl jak přezkoumat. (Stěžovatelka uvedla, že ve vztahu k dětem mohlo dojít vedle porušení čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny i k porušení článku 9 Úmluvy o právech dítěte, které umožňuje oddělení dítěte od rodičů jen v zájmu dítěte, avšak takový návrh může v souvislosti s rozvodovým řízením podat jen dítě samotné, zastoupené kolizním opatrovníkem.)
Před věcným posouzením ústavní stížnosti musel Ústavní soud zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje zákonem o Ústavním soudu požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínky plynoucí z ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, která vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR představuje pouze subsidiární prostředek ochrany základních práv jednotlivce, který lze uplatnit jen v situaci, kdy v právním řádu neexistují jiné prostředky ochrany práva nebo kdy případný zásah do práv nelze odčinit jiným způsobem. Jinými slovy musí nastat situace, kdy se stěžovatel nemůže domáhat ochrany svých základních práv či svobod jiným zákonným způsobem. Zpravidla lze podat ústavní stížnost až po skončení věci samé. Dílčí procesní postupy jsou napadnutelné ústavní stížností v zásadě jen tehdy, pokud nepřípustně a nezhojitelně (v dalším řízení) zasahují do základního práva stěžovatele.
Z ústavní stížnosti, jakož i z napadených rozhodnutí vyplývá, že opatrovnické řízení ještě neskončilo.Stěžovatelka může své věcné námitky plně uplatnit v tomto řízení. Občanský soudní řád tedy nabízí stěžovatelce procesní prostředky, v rámci nichž může uplatnit ty námitky, které uplatnila v ústavní stížnosti. Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, že napadený postup obecných soudů nelze považovat za postup, jenž by nepřípustně a nezhojitelně (viz výše) zasahoval do práv stěžovatelky.
Tento závěr je však podmíněn celkovou délkou řízení, respektive délkou doby od vydání napadených rozhodnutí (jež mají předběžnou povahu), do skončení věci. Aby se zásah nestal nepřípustným a nezhojitelným, musí obecné soudy zabránit situaci, v níž by rozhodnutí, které musí v tomto řízení vydat, bylo zcela zbytečné, a fakticita by tak převládla nad právem. Ostatně i délka opatrovnického řízení (dle tvrzení stěžovatelky zahájeného jejím návrhem z října 2004) se s postupem času bude jevit jako nepřiměřená, ať už by byla její příčina jakákoli. Proto musí soud využívat všech dostupných prostředků, aby řízení postupovalo vpřed (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. I. ÚS 315/03, in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 33, str. 559). Rozhodnutí, jejichž povaha je předběžná nesmí v právní státě (čl. 1 odst. 1 Ústavy ČR) via facti získávat větší relevanci než rozhodnutí konečná, jimiž je rozhodováno ve věci samé.
Výše uvedené vede nicméně k nezvratnému závěru, že stěžovatelka má ve své dispozici jiné procesní prostředky k ochraně svých práv, než je ústavní stížnost, a proto je nyní podaná ústavní stížnost nepřípustná.
Vzhledem k výše uvedenému, aniž by se Ústavní soud mohl zabývat meritem věci, soudce zpravodaj mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný (§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 2. dubna 2007
Eliška Wagnerová
soudkyně zpravodajka