ECLI:CZ:US:2007:1.US.722.05.2
sp. zn. I. ÚS 722/05
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Jiřího Nykodýma - ze dne 7. března 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 ve věci ústavní stížnosti Ing. arch. Jiří S., Ing. arch. M. L. a Ing. arch. Z. H. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. 13 Nc 80/2005, jímž bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Dušan Schinzel není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 24/2003.
I. Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. 13 Nc 80/2005 došlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. 13 Nc 80/2005 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatelé s odvoláním na tvrzené porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 12. 2005 sp. zn. 13 Nc 80/2005, kterým bylo rozhodnuto, že soudce JUDr. Dušan Schinzel není vyloučen z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 24/2003.
V uvedené věci se jedná o spor mezi stěžovateli jako žalovanými a žalobcem Ing. arch. Janem S., CSc., o ochranu osobnosti. Stěžovatelé podáním Městskému soudu v Brně ze dne 21. 11. 2005 vznesli vůči soudci JUDr. Dušanu Schinzelovi námitku podjatosti. Poukázali na skutečnost, že jmenovaný soudce poskytl týdeníku Respekt č. 46, ročník XVI, týden 14. - 20. 11. 2005 v kontextu s publikovaným článkem "Neuzavřená revoluce" s podtitulkem "Skutečně Jan S. před šestnácti lety prohrál", rozhovor, uvedený pod titulkem "Dušan Schinzel, soudce Městského soudu v Brně", z jehož obsahu a okolností, za kterých byl poskytnut, dovozovali, že soudce se jeví jako podjatý.
Krajský soud v Brně v odůvodnění napadeného usnesení zejména uvedl, že z vyjádření soudce JUDr. Dušana Schinzela, o jehož pravdivosti nemá důvodu pochybovat, vyplývá, že soudce publikovanými odpověďmi na otázky novináře vysvětloval důvody, které jej vedly k vydání posléze z procesních důvodů zrušeného rozsudku ze dne 3. 6. 2004. V tomto rozsahu ostatně žalovaní ani obsah vyjádření jmenovaného soudce nijak nezpochybňovali. Vytýkali mu skutečnost, že rozhovor poskytl a že se v něm "propůjčil" k úvahám, které provázely jeho předchozí rozhodnutí a vyvolávají obavu, že se jimi bude i nadále při rozhodování řídit, čímž vzbuzuje důvodné pochybnosti o své nestrannosti. Úvaha žalovaných, že jmenovaný soudce bude při svém dalším projednávání a rozhodování této věci bez dalšího ignorovat právní názory obsažené v rozhodnutích Ústavního soudu, potažmo krajského soudu, je podle krajského soudu zcela nepřijatelná. Presumuje totiž takový postup soudce, který by byl v rozporu se základními zásadami občanského soudního řízení. Z dosavadního postupu soudce JUDr. Dušana Schinzela v této věci však prý nelze dovodit, že by se měl dopustit pochybení toho druhu, jehož se žalovaní obávají, jestliže navíc nerespektování zásady vázanosti právním názorem odvolacího soudu, a per analogiam podle §226 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") také Ústavního soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 2. 1996 sp. zn. II. ÚS 156/95; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 5, nález č. 9), by bylo důvodem kasace rozhodnutí vydaného posléze v řízení trpícím takovou vadou.
Postup soudce Schinzela v řízení v této věci, obsah inkriminovaného rozhovoru, jehož poskytnutí odůvodnil soudce poukazem na právo na informace zaručené čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ani jeho vyjádření k vznesené námitce podjatosti nezakládají tedy podle mínění Krajského soudu v Brně důvod k úvaze, že by se v dalším rozhodování hodlal zpronevěřit své ústavní a morální povinnosti rozhodovat nezávisle, nestranně a spravedlivě.
II.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti úvodem doslova ocitovali publikovaný článek, resp. rozhovor soudce Schinzela s redaktorem týdeníku Respekt, který je celý rovněž přetištěn:
"Člověk v pozici předsedy komunistické buňky na pracovišti si osoboval právo rozhodovat o ostatních lidech. Není to samo o sobě projev arogance ?"
"To by byla spekulativní otázka, nic takového jsme neřešili. Navíc žalobce se stal předsedou ZO KSČ pouhé tři týdny před revolucí. Je tedy otázka, jestli stihl o někom rozhodovat."
"Není člověk, který se stane předsedou ZO KSČ, kariérista?"
"Bez dalšího dokazování rozhodně ne. Někdo se mohl stát předsedou z přesvědčení."
"Proč u soudu nemluvil soudní znalec?"
"Mohl by podat jen obecnou charakteristiku, jak to obecně bývávalo, ale já potřebuji jedinečnou charakteristiku žalobce, a to by mi soudní znalec nemohl podat, pokud ho nezná."
"Je ale možné, aby za diktatury někdo budoval stranickou kariéru, nikoli profesní, v pozitivním slova smyslu ?"
"To já nevím, ale rozhodně si myslím, že to na sto procent nejde vyloučit. I Ústavní soud, když rozhodoval o protiprávnosti komunistického režimu, mluvil o režimu jako takovém, a nikoli o konkrétních osobách. Nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jeden z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk."
Stěžovatelé uvedli, že soudce Dušan Schinzel poskytl tento rozhovor za situace, kdy nařídil na dny 11. a 12. 1. 2006 jednání ve věci poté, co byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 4. 3. 2005 sp. zn. 13 Co 386/2004 rozsudek soudu prvního stupně (rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 3. 6. 2004 sp. zn. 17 C 24/2006) zrušen a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, a to se zřetelem na nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 187).
Stěžovatelé konstatovali, že námitkou podjatosti vyjadřovali legitimní pochybnost o tom, zda soudce Dušan Schinzel disponuje nikoliv nezaujatým vztahem k věci. Je tomu podle nich tak proto, že předmětná právní záležitost je ve stadiu nalézání práva a jediné "zatížení" pro soud prvního stupně může spočívat výlučně v závazném právním názoru citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Brně a zejména pak v zobecňujících názorech Ústavního soudu. Vzdor tomu se však soudce, který věc bude rozhodovat, propůjčuje v citovaném rozhovoru k úvahám, které provázely jeho rozhodnutí a implikují obavu, že se jimi i nadále bude při rozhodování řídit. Tímto vyvolává důvodné pochybnosti o své nestrannosti. Zákonná koncepce ustanovení §14 o. s. ř., pojednávající o důvodech vyloučení soudce, vychází z pouhé existence pochybnosti o nepodjatosti soudce. Pochybnost o nepodjatosti soudce může vyvolat i nepřípadné vystupování ve vztahu ke sdělovacím prostředkům, a to v souvislosti s projednávanou věcí. Právo poskytovat přiměřené informace, kterého se soudce dovolává, podle názoru stěžovatelů neznamená, že bude zneužito k tomu, aby soudce obhajoval své dosavadní rozhodování, obzvláště za situace, kdy je povinen rozhodovat od samého počátku, neboť v předchozím řízení bylo porušeno právo na spravedlivý proces.
Publikované úvahy soudce Schinzela jsou podle stěžovatelů v příkrém rozporu se smyslem závazného názoru Ústavního soudu (vyjádřeného v nálezu citovaném výše), a to právě ve vztahu k zobecňujícím otázkám. Za situace, kdy má jmenovaný soudce znovu věc projednat a rozhodnout, by se neměl propůjčovat k předmětnému komentáři vlastního rozhodnutí, protože právě tím vyvolává obavu, že si za svým názorem stojí a že projednávání věci a rozhodnutí zatíží publikovanými názory, obzvláště, pokud nebere na zřetel právní konsekvence zmíněného nálezu Ústavního soudu.
Prezentovat in concreto názor, že "nikdo nemůže popřít to, že z desetitisíců členů KSČ nemohl alespoň jediný z nich budovat kariéru z přesvědčení. A mně zajímá tento jediný člověk.", poté, co se jmenovanému soudci dostalo "osvěty" v podobě nálezu Ústavního soudu, je podle stěžovatelů stěží udržitelný postoj, který by nemohl obstát ve světle výkonu práva na informace, jehož se soudce dovolává. Samostatnou kapitolou zůstává i to, že abstraktní a teoretické úvahy soudce přímo odporují provedenému listinnému důkazu osobním dotazníkem žalobce, který se přímo hemží politickou angažovaností v kolonce "odborné znalosti a dovednosti" uvedeno "předseda CŠV SSM na VUT v Brně, člen předsednictva JmKVR SSM, člen komise vnitrosvazového života ČÚV SČSP, člen komise CŠV KSČ na VUT v Brně, čestné uznání rektora VUT, čestné uznání ČUV SSM, stříbrná medaile za soc. výchovu Jm KV SSM a další.".
Žalovaní stěžovatelé se prý právem obávají, že soudce JUDr. Dušan Schinzel "nepřekročí svůj stín", jestliže je schopen si takto neobratně počínat a upřednostnit apologetiku svého dosavadního rozhodování před prezentací skutečné nezávislosti a nestrannosti, která v čase jeho mediálního vystoupení měla být prosta jakýchkoli projevů vztahujících se k věci samé, nota bene před vlastním rozhodovacím procesem. Etický a zákonu odpovídající postoj soudce - s přihlédnutím ke všem okolnostem případu - by podle stěžovatelů ve vztahu k médiím znamenal, že se soudce omezí pouze na to, že se k předmětným otázkám nemůže vyjádřit, neboť ve věci dále rozhoduje, což implikuje předpoklad, že je "jakkoliv nezatížený".
Podle stěžovatelů je evidentní, že rozhodnutí Krajského soudu v Brně, který jmenovaného soudce nevyloučil z rozhodování ve věci, upřednostňuje tzv. subjektivní stránku nestrannosti, propůjčujíc se víře v prohlášení soudce JUDr. Dušana Schinzela, že není podjatý a že se nezpronevěří při svém dalším rozhodování zákonné a morální povinnosti rozhodovat nezávisle, aniž by jakkoliv následně podřadilo toto subjektivní posouzení přísnějšímu posouzení objektivnímu, založenému na zákonném předpokladu pouhé existence pochybností.
Stěžovatelé se dovolávají rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Piersack z roku 1982, A-53, ve kterém se akcentuje právě priorita objektivní stránky nestrannosti, jež představuje existenci důvodných pochybností toho druhu, "že dochází k nepřípustnému ohrožení důvěry, kterou soudy musí požívat v demokratické společnosti". Judikatura Evropského soudu v souvislosti s tzv. principem nestranností tribunálu rozlišuje dvojí přístup při posuzování této právní maximy: jednak subjektivní nestrannost, tj. zda jeho členové nejsou osobně zaujati, jednak objektivní nestrannost, tj. zda objektivně existuje dostatečná formální nestrannost, anebo zda jsou záruky nestrannosti v dané situaci schopny vyloučit jakoukoliv odůvodněnou pochybnost v této otázce (de Cubber). Pokud jde o prvý přístup, platí presumpce osobní nestrannosti členů tribunálu, dokud se neprokáže opak (Le Compte, Van Leuven a de Meyere). Pokud jde o druhý přístup, soud do určité míry vychází ze zásady, že spravedlnost musí být nejen vykonána, ale musí být i vidět, že byla vykonána (justice must not only be done, it must also be seen to be done). Soudy musí být nestranné v očích veřejnosti, zvláště v očích obviněného v trestním řízení, a proto se soudce musí vzdát rozhodování ve věci, pokud ve vztahu k němu existuje "legitimní důvod na vznik pochybnosti a jeho nestrannosti" (Delcourt, Piersack, De Cubber).
Stěžovatelé rovněž poukázali na judikát Nejvyššího soudu Rt 14/2000, podle kterého "Uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém se soudce odvolacího soudu před rozhodnutím o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně vyjadřuje v tom smyslu, zda takový rozsudek je či není správný, je způsobilé vyvolat pochybnost o jeho objektivitě a nestrannosti. Jestliže soudce skutečně poskytl novináři takový rozhovor, jde o pochybnost, jež je důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho vztah k věci (§30 odst. 1 trestního řádu) bez ohledu na to, zda publikovaná citace odpovídá skutečnému vyjádření soudce, jak je učinil při rozhovoru s autorem článku.".
Podstatou předmětné záležitosti je podle stěžovatelů to, že soudce tím, že před rozhodováním věci, "které představuje rozhodovací proces zahrnující celou řadu aspektů, počínaje rozsahem dokazování, hodnocením důkazů podle zásad §132 o. s. ř. a vlastním meritorním rozhodnutím konče, obhajoval mediálně své dosavadní názory, vyjádřené v rozhodnutí zrušeném krajským soudem a tak zatížil poměr k věci svým osobním zájmovým rozměrem". Je tomu tak proto, že si musel být vědom toho, že bude věc znovu projednávat a rozhodovat a že musí tedy nejenom konat, ale i vystupovat zcela nezatížen svým dosavadním právním názorem, který je prý v příkrém rozporu s právním názorem vyjádřeným v nálezu Ústavního soudu, jímž je vázán. Právě zatíženost postoje JUDr. Schinzela je doložena jeho nepřípadnou úvahou o možné existenci předsedy ZO KSČ jako idealisty, odhlédnuto od celé řady důkazů, zejména pak kariérního dotazníku žalobce.
Pokud se tedy JUDr. Schinzel za dané situace propůjčil k medializaci svého rozhodnutí, maje znovu nestranně v téže věci rozhodovat, provázejí stěžovatele po 14letém procesním martyriu legitimní obavy, že nebude v jeho osobě naplněno jejich právo na spravedlivý proces, jehož imanentním předpokladem je pochopitelně i proces nestranný. Podle stěžovatelů na tom nic nemění skutečnost, že jejich záležitost nebyla spravedlivě projednána v přiměřené lhůtě, jak již rozhodl Evropský soud pro lidská práva, ani (prý) poněkud absurdní ujištění krajského soudu, že pokud by soud prvního stupně nerespektoval při svém rozhodování jeho závazný názor, resp. názor Ústavního soudu, byl by to důvod pro kasaci takového rozsudku.
III.
V souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníka řízení i vedlejších účastníků řízení.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti v zásadě odkázal na odůvodnění napadeného usnesení a doplnil, že navrhuje, aby ústavní stížnost byla zamítnuta. Podotkl, že nelze vycházet ze subjektivních pochybností účastníků, ale z hlediska objektivního; z obsahu spisu a z postupu soudce neplyne, že by měl tento soudce jakýkoli poměr k věci či k účastníkům řízení. Krajský soud uzavřel, že v obsahu rozhovoru soudce pro týdeník Respekt nelze spatřovat zneužití práva poskytnout přiměřené informace k obhajobě jeho předchozího rozhodnutí.
Městský soud v Brně se ve svém vyjádření, podepsaném předsedou senátu JUDr. Dušanem Schinzelem, odvolal v obecném smyslu na čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zaručující právo na informace, resp. právo veřejnosti na informace. Uvedl, že být podjatý znamená mít takový poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům, že je tu důvod pochybovat o nepodjatosti. Z odpovědí soudce v předmětném rozhovoru prý nevyplývá, že se bude v příštím rozhodování řídit úvahami uvedenými v jeho odpovědích (redakci časopisu). V týdeníku Respekt byl prý uveřejněn pouze výňatek poskytnutého rozhovoru a proto z něj nevyplývá to, co podle uvedeného soudce několikrát zaznělo v úvodu rozhovoru, tedy že jde o vyjádření, vztahující se k původnímu rozsudku v této věci ze dne 3. 6. 2004. Odpovědi jsou prý ve své podstatě jen parafrází odůvodnění tohoto rozsudku.
Vysoké učení technické v Brně jako vedlejší účastník řízení uvedlo, že se vzhledem k provázanosti práv a zájmů stěžovatelů a Vysokého učení technického v Brně naprosto ztotožňuje s předmětnou ústavní stížností a navrhuje, aby Ústavní soud stížnosti zcela vyhověl.
Ing. arch. J. S., CSc., jako vedlejší účastník řízení, resp. jeho právní zástupce se k obsahu ústavní stížnosti nevyjádřil.
IV.
Při ústním jednání 4. 10. 2006 vznesl vedlejší účastník Ing. arch. Jan S. námitku podjatosti člena I. senátu Ústavního soudu Františka Duchoně. O této námitce rozhodl II. senát Ústavního soudu usnesením ze dne 31. 1. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 tak, že soudce František Duchoň není vyloučen z projednávání a rozhodování o ústavní stížnosti, vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I. ÚS 722/05.
V.
Ústavní stížnost je důvodná.
Po přezkoumání a zvážení všech relevantních okolností řešeného případu se Ústavní soud přiklonil k názoru, že podmínky §14 odst. 1 o. s. ř. byly v daném případě splněny. Citované ustanovení zakládá vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci nikoli pouze pro jeho skutečně prokázanou podjatost, ale již tehdy, jestliže "je tu důvod o jeho nepodjatosti pochybovat". Ve věci se tedy primárně nejednalo pouze a jen o úzce pojaté hodnocení subjektivního pocitu soudce, zda se cítí nebo necítí být podjatý anebo o hodnocení jeho osobního vztahu k účastníkům řízení nebo k jejich zástupcům, ale pokud možno o co nejvíce objektivní úvahu, zda - s ohledem na veškeré okolnosti případu - lze mít za to, že by soudce podjatý být mohl.
Z obecného hlediska je vhodné znovu připomenout, co Ústavní soud zdůraznil např. v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 26, nález č. 78, vyhlášen pod č. 349/2002 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 11/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 89, vyhlášen pod č. 220/2005 Sb.). Nezávislost a nestrannost jsou neodmyslitelnými atributy pojmu soud. Jeho nestrannost a nezávislost jsou hodnotou, jež prospívá všem, neboť je jednou ze záruk rovnosti a právní jistoty v demokratické společnosti. Pouze nestranný soud je způsobilý poskytovat skutečnou spravedlnost vždy a všem. Nezávislost a nestrannost však představují ideální typy, které nikdy nelze naplnit absolutně a je možné se k nim pouze přibližovat, což je dáno jejich sociální povahou. Nezávislostí se rozumí vyloučení možnosti účinně působit na svobodnou tvorbu vůle soudců, nestrannost (nezávislost na stranách) představuje neexistenci vztahu soudu k jedné ze stran řízení, kdy pojem strana řízení lze chápat jak v obecné, tak i v konkrétní rovině. Dlouhodobý právní a politický vývoj liberálních demokracií generoval ze zkušeností indikátory nezávislosti a nestrannosti, z nichž lze utvářet objektivizovaná kritéria umožňující posoudit naplnění znaků nezávislosti a nestrannosti, protože v subjektivní poloze psychického (vědomého či nevědomého) stavu rozhodujícího subjektu je právními nástroji nelze uchopit.
Při posuzování nestrannosti a nezávislosti soudce proto nelze zcela odhlédnout ani od jevové stránky věci, kdy je za validní kritérium považováno i tzv. zdání nezávislosti a nestrannosti pro třetí osoby, neboť i tento aspekt je důležitý pro zaručení důvěry v soudní rozhodování vůbec. I toto kritérium reflektuje sociální povahu soudního rozhodování, z níž vyplývá, že i když třeba reálný důvod k pochybnostem o nestrannosti a nezávislosti ve skutečnosti neexistuje - jak v subjektivní, tak dokonce i v objektivní poloze - nelze přehlížet ani existenci možného přesvědčení, že takový důvod dán je.
Jak rovněž vyslovil Ústavní soud - jinými slovy - zejména v nálezu sp. zn. I. ÚS 371/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 34, nález č. 121) integrální součástí práva na spravedlivý proces tak, jak je vymezeno v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je garance, aby ve věci rozhodoval skutečně nezávislý a nestranný soudce. Nestrannost a nezaujatost soudce je jedním z hlavních předpokladů spravedlivého rozhodování a jednou z hlavních premis důvěry občanů a jiných subjektů práva v právo a demokratický právní stát (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky).
Je třeba přihlédnout i k tomu, že princip nezávislého, nestranného a spravedlivého rozhodování je zásadním principem fungování soudní moci vůbec; je zákonnou, resp. ústavní, jakož i morální povinností soudců tento princip ctít. Nestrannost soudce je přitom především subjektivní psychickou kategorií, vyjadřující vnitřní psychický vztah soudce k projednávané věci v širším smyslu (zahrnuje vztah k předmětu řízení, účastníkům řízení, jejich právním zástupcům atd.), o níž je schopen relativně přesně referovat toliko soudce sám. Pouze takto úzce pojímaná kategorie nestrannosti soudce by však v praxi nalezla stěží uplatnění vzhledem k obtížné objektivní přezkoumatelnosti jeho vnitřního rozpoložení. Kategorii nestrannosti je proto třeba vnímat šíře, také v rovině objektivní. Za objektivní ovšem nelze považovat to, jak se nestrannost soudce pouze subjektivně jeví vnějšímu pozorovateli (účastníkovi řízení), nýbrž i to, zda reálně existují objektivní okolnosti, které by mohly vést k legitimním pochybnostem o tom, že soudce určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci disponuje.
Ústavní soud k tomu již v minulosti judikoval na straně jedné, že vyloučení soudce z projednávání a rozhodování věci má být založeno nikoliv na skutečně prokázané podjatosti, ale již tehdy, jestliže lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti (srov. nález sp. zn. I. ÚS 167/94; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, nález č. 127), na straně druhé vyslovil, že subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti může být podnětem k jejímu zkoumání, rozhodování o této otázce se však musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že otázka podjatosti nemůže být postavena nikdy zcela najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou (srov. nález sp. zn. II. ÚS 105/01; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98).
Rovněž judikatura Evropského soudu pro lidská práva vychází z dvojího testu nestrannosti soudce: subjektivní test je založen na základě osobního přesvědčení soudce v dané věci (personal conviction of a particular judge), objektivní test sleduje existenci dostatečných záruk, že je možno v tomto ohledu vyloučit jakoukoliv legitimní pochybnost (guarantees sufficient to exclude any legitimate doubt in this respect; srov. rozhodnutí ve věcech Saraiva de Carvalho vs. Portugalsko, 1994, Gautrin a další vs. Francie, 1998).
Z ústavněprávního pohledu posuzoval Ústavní soud i otázku ústavní konformity interpretace a aplikace §14 odst. 1 o. s. ř. ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud se k interpretaci základního práva na zákonného soudce vyjádřil mj. v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 200/98 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, nález č. 155). Konstatoval, že kromě procesních pravidel určování příslušnosti soudů a jejich obsazení jako garancí proti možné svévoli, je součástí základního práva na zákonného soudce i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel, obsažených v rozvrhu práce soudů. Do rámce základního práva na zákonného soudce dále podřadil právě i požadavek vyloučení soudců z projednávání a rozhodování věci z důvodu jejich podjatosti (§14 o. s. ř.), jakož i požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tj. předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu, včetně zastupování soudců, pro účastníky řízení.
K vyloučení soudce z projednávání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti je důvodné pochybovat, zda bude moci nezávisle a nestranně rozhodovat. Nepochybně se jedná o případy, kdy je soudce současně na straně účastníka řízení či svědka, resp. kdyby mohl být v řízení dotčen na svých právech; shodně to platí, má-li soudce k účastníkům řízení příbuzenský, přátelský nebo zjevně nepřátelský vztah, příp. vztah ekonomické závislosti (viz Nejvyšší soud 2 Cdon 828/96, Soudní judikatura 3/2000, str. 113; shodně Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M., Občanský soudní řád - Komentář, 5. vydání, str. 56). Pokud jde o vztah zjevně nepřátelský, zabýval se Ústavní soud touto otázkou v již citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 167/94; v něm uvedl, že v daném případě šlo o takový konflikt mezi rozhodující soudkyní a právní zástupkyní navrhovatelky, který svou povahou a intenzitou - označení rozhodnutí soudkyně za "právní zmetek" a následná soudní dohra - byl nepochybně dostatečným důvodem k tomu, aby v zájmu soudkyně samé o věci rozhodovala jiná osoba.
Pro zkoumaný případ však byly zásadní skutečnosti jiné. Podstatou ústavní stížnosti je totiž polemika stěžovatelů s názorem Krajského soudu v Brně, který z projednávání jejich věci nevyloučil soudce, jenž se krátce před svým rozhodováním vyjádřil v celostátním periodiku k meritu daného případu shora popsaným způsobem. V projednávané věci tedy jde o posouzení nestrannosti soudce v situaci, kterou svými výroky vztahujícími se k podstatě případu v novinovém rozhovoru sám navodil.
Nelze samozřejmě bez dalšího dospět k závěru o podjatosti soudce na základě pouhého faktu, že poskytne novinám rozhovor týkající se případu, který rozhodoval a který byl mimo jiné hojně medializován. Jak Ústavní soud uvedl obdobně např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 105/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 23, nález č. 98), soudce jako reprezentant veřejné moci může být objektem i neoprávněné kritiky ve sdělovacích prostředcích; současně je však třeba u něj přepokládat a požadovat vyšší stupeň tolerance a nadhledu, než tomu je u jednotlivých občanů. Např. různé stížnosti či názory na jím řešené případy sice mohou vzbudit u dotčeného soudce určitou nelibost, avšak s ohledem na to, že tyto skutečnosti jsou běžnou součástí práce soudců, nelze jim zpravidla přičítat založení dostatečně intenzivního negativního vztahu k účastníkům řízení, příp. k jejich zástupcům.
Ústavní soud však na druhé straně zdůrazňuje, že není možné vyloučit úsudek o soudcově nepodjatosti, pokud je důvod o ní pochybovat vzhledem jeho konkrétním vyjádřením, veřejně vysloveným v době, kdy má ve věci opětovně rozhodovat, navíc za situace, kdy jeho dřívější právní názory a závěry byly jednou ze stran poměrně ostře napadeny a i ve sdělovacích prostředcích kritizovány. Za takových okolností lze pochybovat o tom, že soudce vůbec není dotčen takovým úsudkem o výkonu své rozhodovací pravomoci, o čemž právě svědčí i jeho výroky v inkriminovaném rozhovoru.
Za tohoto stavu tedy mohou vzniknout důvodné pochybnosti o objektivitě a nestrannosti soudce ve vztahu k projednávané věci, bez ohledu na to, jak to soudce ve svém výroku myslel, co chtěl skutečně říci, či případně, co nebylo nikoliv jeho vinou v článku obsaženo. Stranou lze na tomto místě ponechat i otázku možnosti následného dementování a vysvětlování věci, pokud snad - podle vyjádření soudce Schinzela - vyzněl článek zkresleně, či otázku odpovědnosti samotného periodika za objektivní obsah všeho toho, co v rozhovoru skutečně zaznělo (pozn.: tisk má nejen povinnost šířit informace a myšlenky týkající se činnosti justice, musí však respektovat i zvláštní postavení, které má justice jako garant hodnot právního státu; srov. např. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva, Prager a Oberschlich proti Rakousku, 1995), jelikož podstatným se jeví právě jeho celkové vyznění s dopadem na objektivní úsudek účastníků řízení, jakož i veřejnosti, ve vztahu k očekávanému výsledku řízení.
Podle mínění Ústavního soudu je dále třeba vyjít z požadavku, zdůrazňovaného i Evropským soudem pro lidská práva, podle kterého je nezbytně důležité, aby soudy v demokratické společnosti vzbuzovaly u občanů důvěru. Pokud jde o objektivní hodnocení nestrannosti soudců, je třeba se zabývat zejména otázkou, zda - i nezávisle na chování soudce - existují jisté ověřitelné skutečnosti, které mohou jeho nestrannost zpochybňovat, přičemž v této oblasti mohou mít význam i pouhá zdání. Při zkoumání, zda v určité věci existují legitimní důvody svědčící o nedostatku nestrannosti soudce, je mj. možné vzít v úvahu i hledisko obžalovaného nebo šíře vzato jedné ze stran sporu. Určujícím prvkem je to, zda lze považovat obavy dotčené osoby či osob za objektivně ospravedlnitelné (obdobně Chmelíř proti České republice, 2005, Ferrantelli a Santangelo proti Itálii, 1996).
Soudce Schinzel poukázal - podle napadeného usnesení krajského soudu - na čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, resp. na celý čl. 17 zaručující právo veřejnosti na informace. Ústavní soud však usuzuje - ve světle shora řečeného - že soudce svými výroky (vyslovenými krátce před vlastním projednáváním a rozhodováním zkoumaného případu) překročil hranici toho, co lze považovat za přiměřený způsob poskytování informací o své činnosti. Jedním z obecně uznávaných důvodů omezení práva na informace je ostatně - kromě ochrany obecného zájmu a ochrany pověsti nebo práv jiných - právě zajištění autority a nestrannosti soudní moci (čl. 10 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod). O to právě jde i v souzené věci. V tomto směru lze souhlasit se stěžovateli, kteří připomněli obecnou zásadu, mnohdy zdůrazňovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva, podle které spravedlnost musí být nejen konána, ale musí být i vidět, že konána je (justice must not only be done, it must also be seen to be done).
Ústavní soud je tedy toho názoru, že Krajský soud v Brně pochybil, jestliže v daném případě v podstatě upřednostnil stanovisko soudce, a tedy subjektivní princip před principem objektivním, a řádně se nezabýval dalšími faktory, které mohou zakládat důvod pochybností o nepodjatosti či nestrannosti soudce, jak je v projednávaném případě nastínili stěžovatelé a jak se rovněž - po jejich zvážení - jeví i Ústavnímu soudu. Ústavní soud v této souvislosti znovu připomíná (jako již učinil v nálezu sp. zn. I. ÚS 553/03; Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 187), že se v konkrétní věci jedná se o spor na ochranu osobnosti, a že sporům tohoto typu bývá vlastní i jejich morální dimenze, často přecházející do roviny práva - jako je tomu i ve zkoumaném případě - od které nelze abstrahovat.
Navíc, bez povšimnutí nemůže zůstat ani skutečnost, že sám Parlament považoval za nutné v zákoně č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, právně charakterizovat povahu minulého totalitního systému, kterým bylo ovládáno i prostředí univerzit, jež bylo třeba - za aktivní účasti studentů a nového vedení vysokých škol -zásadně a urychleně změnit. K tomu lze doplnit, že na věc samotnou tedy nelze nahlížet čistě soukromoprávně jako na naprosto klasický spor na ochranu osobnosti, jak v podstatě vyznívá z názorů dotčeného soudce, obsažených v uvedeném rozhovoru a zcela přitom odhlížet od shora naznačených úvah, týkajících se stěžejních otázek ústavněprávního vývoje našeho státu (vykazujícího výraznou diskontinuitu s minulým komunistickým režimem) i samotné společnosti po listopadových událostech roku 1989. V tomto kontextu je ostatně spor - v zásadě správně - veřejností a sdělovacími prostředky i vnímán.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je třeba veškeré výše uvedené okolnosti považovat za objektivní důvody, které jsou způsobilé vyvolávat pochybnost o nepodjatosti konkrétního soudce z hlediska smyslu a účelu ustanovení §14 odst. 1 o. s. ř.
Při ústním jednání dne 7. 3. 2007 poukázal právní zástupce vedlejšího účastníka S. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. I. ÚS 553/03, podle něhož nebyla vyloučena z rozhodování (srovnatelné věci) soudkyně JUDr. Eliška Wagnerová. Tuto námitku však Ústavní soud nesdílí, neboť nejde o věc srovnatelnou, jak je patrno z odůvodnění citovaného rozhodnutí Ústavního soudu i z obsahu prohlášení právního zástupce JUDr. Kubáta ze dne 4. 4. 2004, jímž podjatost Dr. Wagnerové namítl.
Po zhodnocení okolností daného případu a ve světle shora řečeného tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že vztah soudce JUDr. Schinzela k projednávané věci nabyl takové povahy a intenzity, že objektivně může vyvolávat pochybnosti o jeho nepodjatosti. Krajský soud jej však v ústavní stížností napadeném usnesení z projednávání a rozhodování věci nevyloučil, což ve svém důsledku vedlo k porušení základního práva stěžovatelů na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Proto Ústavní soud ústavní stížnosti stěžovatelů vyhověl a podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadené usnesení Krajského soudu v Brně zrušil. Důvod ke svému zásahu shledal i v přesvědčení, že jím přispěje k urychlenému vyřešení zmíněného mimořádně dlouho trvajícího sporu účastníků.