ECLI:CZ:US:2007:1.US.730.07.1
sp. zn. I. ÚS 730/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky J. A., zastoupené Mgr. L. S., proti usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 8 Tdo 1343/2006, a Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice, ze dne 15. 2. 2006, čj. 14 To 21/2006 - 134, a rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 8. 12. 2005, čj. 4 T 179/2005 - 120, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností J. A. (dále jen "stěžovatelka") navrhla zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočka Pardubice (dále též "odvolací soud"), a rozsudku Okresního soudu v Ústí na Orlicí (dále též "soud prvního stupně") pro porušení čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Uvedeným usnesením Nejvyšší soud ČR odmítl jako zjevně neopodstatněné dovolání stěžovatelky proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Tímto rozsudkem byla stěžovatelka uznána vinnou pokračujícím trestným činem podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 trestního zákona (dále jen "TrZ"). Skutek spáchala v období od dubna roku 2005 do 24. 5. 2005 šesti dílčími útoky tím, že v bodě 1) si půjčila od poškozené M. H. (dále jen "poškozená") finanční hotovost ve výši 6 000,-- Kč s tím, že ji potřebuje na ošetření svého syna, přestože věděla, že to není pravda, přičemž uvedenou částku do současné doby nevrátila; v bodě 2) zprostředkovala pro poškozenou uzavření finanční půjčky ve výši 15 000,-- Kč, z níž si vypůjčila částku ve výši 14 000,-- Kč s tím, že ji poškozené zaplatí z prodeje automobilu, což rovněž neučinila; v bodě 3) - 5) vždy zprostředkovala pro poškozenou spotřebitelský úvěr s různými společnostmi na nákup televize, mobilního telefonu, hifi věže a DVD - VHS přehrávače s tím, že pravidelné měsíční splátky bude za poškozenou platit, avšak předepsané splátky ke škodě poškozené neplatila a v bodě 6) pod smyšlenou záminkou půjčky peněz na ošetření svého syna opětovně od poškozené vylákala finanční hotovost ve výši 8 000,-- Kč, kterou rovněž do současné doby nevrátila. Svým jednáním způsobila poškozené škodu ve výši 58 311,-- Kč. Za to byla odsouzena k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání šestnácti měsíců se zařazením do věznice s dozorem. Současně bylo rozhodnuto o nárocích poškozené na náhradu škody.
Stěžovatelka poukázala na ustanovení §177 písm. c) trestního řádu (dále jen "TrŘ") a §120 odst. 3 téhož zákona a namítla, že popis skutku neobsahuje všechny zákonné znaky podvodu. Absentuje v něm skutečnost, z níž by byl zřejmý její úmysl "uvést někoho v omyl a ke škodě cizího majetku obohatit jiného". Tato skutečnost nevyplývá ani z provedeného dokazování. V této souvislosti argumentovala i rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 182/04, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je třeba považovat za zjevně neopodstatněnou, neboť nic nenasvědčuje eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Ústavní soud v souladu se svou ustálenou judikaturou konstatuje, že není součástí soustavy obecných soudů. Vázán hranicemi svých pravomocí, ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, se nepouští do hodnocení zákonnosti řízení před obecnými soudy a přezkoumává pouze ústavnost tohoto řízení. Vyhodnocování důkazní situace a rozhodování v intencích práva na zákonné úrovni je ve výlučné pravomoci obecných soudů, do níž je oprávněn zasáhnout pouze v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných a posléze použitých v rozporu s procesními předpisy a svévolného hodnocení důkazů. Žádná z popsaných situací však v přezkoumávané věci nenastala.
Otázka popisu všech znaků trestného činu podvodu ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně, zejména popis subjektivní stránky, byla již předmětem dovolacího řízení. Nejvyšší soud ČR dovolání stěžovatelky vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Všemi námitkami, zejména týkajícími se naplnění a popisu všech znaků předmětného trestného činu ve skutkové větě, se velmi detailně a více než dostatečným způsobem zabýval a ústavně konformním způsobem vypořádal a vyhověl tak judikatuře Ústavního soudu. V odůvodnění svého rozhodnutí mj. uvedl, že je potřebné vycházet z obsahu všech skutkových zjištění, popsaných v rámci celého skutku a nelze dílčí skutky, resp. popisy vytrhávat bez všech souvislostí, za nichž bylo spácháno pokračující jednání jako celek. V rámci takto zjištěného skutku je totiž dostatek podkladů, z nichž úmysl stěžovatelky, že ve všech případech jednala se záměrem věci nebo peníze od poškozené podvodně vylákat, nepochybně a prokazatelně vyplývá. V této souvislosti odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 7, nikoli 6, jak mylně uvedl), který po vyhodnocení provedených důkazů dospěl k odůvodněnému závěru, že stěžovatelka, pod nepravdivými záminkami (ošetření svého syna), vylákala od poškozené půjčky v celkové výši 29 000,-- Kč, převzala od ní věci nakoupené ze spotřebitelských úvěrů, slíbila jí, že půjčky vrátí a úvěry bude platit, což od počátku neměla v úmyslu. Tím uvedla poškozenou v omyl, způsobila na jejím majetku škodu ve výši 58 311,-- Kč a o tuto částku se sama obohatila.
V rámci dokazování byl nepochybně prokázán úmysl stěžovatelky - uvést poškozenou v omyl, způsobit jí tak škodu a sebe obohatit - při naplnění všech znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu, podle ustanovení §250 odst. 1, 2 TrZ, kdy stěžovatelka následek nejen způsobila, ale také ho zavinila. Soud prvního stupně, v souladu s ustanovením §2 odst. 6 TrŘ, odpovídajícím způsobem vyložil, na základě jakých důkazních prostředků má za prokázanou vědomost stěžovatelky o skutkových okolnostech, z nichž bylo možné dovodit, že svým jednáním vědomě naplnila všechny znaky trestného činu podvodu podle ustanovení §250 odst. 1, 2 TrZ.
Z uvedeného vyplývá, že se obecné soudy zabývaly otázkou naplnění všech znaků skutkové podstaty stíhaného trestného činu a jejich popisu ve skutkové větě. Argumentace stěžovatelky rozhodnutím Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 182/04, a rozhodnutím Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 7 Tdo 1383/2005, není namístě, protože nelze vyvozovat stejné závěry z uvedených rozhodnutí pro jinou skutkovou a právní situaci než je ta, která byla předmětem rozhodování v její věci. Stěžovatelka pomíjí, že v případě rozhodnutí Ústavního soudu šlo o posuzování postupu Nejvyššího soudu ČR, kterému bylo vytknuto, že dovolání měl meritorně projednat, neboť námitka odvolatele, týkající se nesouladu mezi skutkovou větou a právním posouzením ve vztahu k subjektivní stránce, je otázkou hmotně právního posouzení. V případě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR šlo o trestný čin, který obsahuje zavinění coby součást skutkové podstaty [trestný čin poškození a zneužití záznamu na nosiči informací podle ustanovení §257a odst. 1 písm. b) TrZ, resp. pokus trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §8 odst. 1 k §222 odst. 1 TrZ a trestný čin výtržnictví podle ustanovení §202 odst. 1 TrZ], tedy nikoliv coby obecnou náležitost trestného činu (§3 odst. 3 TrZ), jako tomu je v posuzovaném případě (§250 odst. 1 a 2 TrZ). Aniž by na své stávající judikatuře hodlal Ústavní soud cokoliv měnit, považuje postup obecných soudů za ústavně souladný.
V dané věci obecné soudy postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Stěžovatelka byla stíhána za jednání definované (trestním) zákonem jako trestný čin, za jehož spáchání jí byl uložen trest stanovený (trestním) zákonem (čl. 39 Listiny). Věc byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, v přítomnosti stěžovatelky, která měla zajištěn přístup k soudu, bylo zaručeno její právo na obhajobu, mohla podávat důkazní prostředky, vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a obecné soudy svá rozhodnutí náležitě odůvodnily (čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy). Právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, které odpovídá představám stěžovatelky.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu