ECLI:CZ:US:2007:1.US.732.07.1
sp. zn. I. ÚS 732/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele B. D., zastoupeného JUDr. M. M., proti usnesení policejního orgánu Okresní ředitelství Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování v Olomouci, ze dne 5.2.2007, č.j. ČTS: OROL-2254/HK-237-2004, a proti usnesení státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15.2.2007, č.j. 1 ZT 44/2007-8, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení orgánů činných v trestním řízení pro porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i jeho práva na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 Listiny a práva být stíhán jen z důvodů a způsobem, který stanoví zákon (čl. 8 odst. 2 Listiny).
Napadeným usnesením policejního orgánu - Okresního ředitelství Policie České republiky, Služby kriminální policie a vyšetřování v Olomouci, ze dne 5.2.2007, č.j. ČTS: OROL-2254/HK-237-2004, bylo vůči stěžovateli podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu dle ust. §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona.
Napadeným usnesením státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 15.2.2007, č.j. 1 ZT 44/2007-8, byla dle ust. §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítnuta jako nedůvodná stěžovatelova stížnost proti uvedenému usnesení policejního orgánu.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě namítá, že se okresní státní zastupitelství nevypořádalo dostatečně s otázkou, v čem mělo spočívat úmyslné podvodné jednání k tíži poškozených, neboť popis a odůvodnění subjektivní stránky tvrzeného trestného činu v usnesení o zahájení trestního stíhání prakticky chybí. Podle ust. §160 odst. 1 věta poslední trestního řádu je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestného stíhání. V odůvodnění rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve vztahu k dílčím útokům pod body 2. až 17. části A prý zcela chybí skutkové odůvodnění k objektivní i subjektivní trestněprávní stránce jednání stěžovatele vůči těmto poškozeným. Proto stěžovatel z usnesení o zahájení trestního stíhání "neví", co je mu vlastně ve vztahu právě k poškozeným pod body 2. až 17 kladeno za vinu, a nemůže se tak obhajovat.
II.
1) Již v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 62/95 (uveřejněném pod č. 78 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996, str. 243 a násl.) Ústavní soud vyslovil, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Konstatoval, že řízení před soudem je zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Prakticky neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze při vlastním rozhodování o meritu věci v těchto souvislostech i soudnímu přezkumu co do jeho zákonnosti (ústavnosti).
Ústavní soud ve své rozhodovací praxi rovněž opakovaně zdůraznil, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou zcela mimořádné situace, za zásadně nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (sp. zn. I. ÚS 486/01, sp. zn. IV. ÚS 213/03). Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat přísně restriktivním způsobem. Tato kasační intervence má své místo zásadně jen v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nijak odstranit.
Uvedený postoj, pokud se zahájení trestního stíhání týče, překonal Ústavní soud - v podstatě toliko s poukazem na zcela mimořádnou situaci, spočívající ve zjevné libovůli v rozhodování - v nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 511/02 (uveřejněném pod č. 105 in: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 30, Vydání 1., Praha, C. H. Beck 2003, str. 471 násl.), v němž podrobil ústavněprávnímu přezkumu usnesení okresního státního zastupitelství vydané ke stížnosti směřující do usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání. I zde však Ústavní soud prohlásil, že mu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (ust. §160 odst. 1 trestního řádu) po věcné (meritorní) stránce a vyjadřovat se k jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení.
V uvedené věci sp. zn. III. ÚS 511/02 shledal Ústavní soud odůvodnění rozhodnutí státního zástupce (reagující na stížnost vůči usnesení o zahájení trestního stíhání), jehož rozhodovací důvody byly konstruovány jen obecným a povšechným způsobem, z hlediska ústavně zaručených kautel, tj. z pohledu postulátu "stanoveného postupu" (čl. 36 odst. 1 Listiny ve spojení s §134 odst. 2 trestního řádu), jako nedostatečné, a tudíž nepřezkoumatelné; na konkretizované a nikoli bezvýznamné námitky stěžovatele totiž reagovalo okresní státní zastupitelství apodiktickým a v podstatě nic neříkajícím závěrem, dle něhož stěžovatelem napadený postup byl "shledán zcela oprávněným", aniž by bylo možno na rozhodovací důvody, které k takovému rozhodnutí okresní státní zastupitelství vedly, alespoň usoudit.
Takto odepřením spravedlnosti zatížené rozhodnutí, jež spočívalo v naprosté neseznatelnosti rozhodovacích důvodů, proto Ústavní soud zrušil. Lze tedy říci, že právě v důsledku naprosto (prima facie) nedostatečného odůvodnění tehdy napadeného rozhodnutí se Ústavní soud odchýlil od své dosavadní judikatury a ingeroval do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení kasací rozhodnutí státního zástupce o stížnosti do usnesení o zahájení trestního stíhání. Vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání však Ústavní soud svému přezkumu ani v uvedeném případě nepodrobil.
Citovaný nález ovšem nelze, a to i s ohledem na shora uvedené momenty z dosavadní rozhodovací praxe Ústavního soudu plynoucí, interpretovat nepřiměřeně extenzivním způsobem. Ústavní soud se i nadále necítí být povolán k přezkumu postupu orgánů činných v trestním řízení, pokud jde o materiální důvody zahájení trestního stíhání. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce usnesení o zahájení trestního stíhání (ust. §160 odst. 1 trestního řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu. Proto ani v tomto případě nepodrobil Ústavní soud svému přezkumu vlastní materiální hodnocení důvodnosti (opodstatněnosti) zahájení trestního stíhání.
Předmětem přezkumu Ústavním soudem mohou být tedy pouze námitky směřující proti (prima facie) nedostatečnému odůvodnění napadených usnesení, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení. Takové vady však napadená rozhodnutí nevykazují a proto Ústavní soud důvod pro výjimečný zásah do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve stadiu přípravného řízení neshledal.
2) Ústavní soud, při respektování výše popsaných mezí svého ústavněprávního přezkumu, konstatuje, že napadené usnesení o zahájení trestního stíhání obsahuje všechny náležitosti v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Podle ust. §160 odst. 1 trestního řádu "Nasvědčují-li prověřováním podle §158 zjištěné a odůvodněné skutečnosti tomu, že byl spáchán trestný čin, a je-li dostatečně odůvodněn závěr, že jej spáchala určitá osoba, rozhodne policejní orgán neprodleně o zahájení trestního stíhání této osoby jako obviněného, ... Výrok usnesení o zahájení trestního stíhání musí obsahovat popis skutku, ze kterého je tato osoba obviněna, aby nemohl být zaměněn s jiným a zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován; ... V odůvodnění usnesení je třeba přesně označit skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání".
Policejní orgán ve výroku napadeného rozhodnutí dostatečně podrobně popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán tak, aby nemohl být zaměněn s jiným; z jeho popisu jednoznačně plyne forma zavinění a stejně tak je specifikována výše škody, kterou měl stěžovatel svým jednáním poškozeným způsobit. Trestný čin, který je v tomto skutku spatřován, je náležitým způsobem označen. Napadené usnesení policejního orgánu tedy obsahuje popis všech znaků stíhaného skutku. V odůvodnění je potom uvedeno, o které skutečnosti je opíráno podezření, tedy o skutečnosti, jež odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání (srov. kupříkladu ve vztahu k dílčím útokům sub bod 1. až 17. části A/ výroku napadeného usnesení reprodukci vyjádření všech poškozených, vyplývající ze spisových materiálů zasílaných k uvedené věci postupně ke společnému řízení ze strany útvarů Policie České republiky; pro účely trestního stíhání relevantní obsah zajištěných smluv o oblastním obchodním zastoupení a vystavených plných mocí k nim, stejně jako podaného vysvětlení dle ust. §158 odst. 5 trestního řádu jednatelky společnosti L.Q.Z. Ing. B. a spolupracovnice stěžovatele S.). Z obsahu napadeného usnesení tedy vyplývá, jakého jednání se měl stěžovatel dopustit, z jakého trestného činu je obviněn a jaké skutečnosti vedly k těmto závěrům, což poskytovalo stěžovateli a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a uplatnit své případné námitky.
3) Pokud stěžovatel namítal absenci skutkového odůvodnění k subjektivní a objektivní trestněprávní stránce jednání stěžovatele k poškozeným v rámci dílčích útoků uvedených pod body 2. až 17. části A/ výroku napadeného usnesení, Ústavní soud uvádí následující. Policejní orgán v odůvodnění napadeného usnesení nejdříve individuálně konkrétním způsobem přistoupil ke skutkovému odůvodnění dílčího útoku uvedeného sub bod 1. části A/ výroku (to již jen proto, že k jeho spáchání došlo v pořadí jednotlivých útoků jako první). Je pravda, že skutkovému odůvodnění dílčích útoků uvedených pod bodem 2. až 17. části A/ výroku se již dále individuálně konkretizující cestou v části označené "Odůvodnění" nevěnoval. V této souvislosti však nelze abstrahovat od zjevného ratia policejním orgánem zvolené koncepce odůvodnění svého rozhodnutí. To bylo postaveno evidentně na tom, že všechny dílčí útoky sub bod 1. až 17. části A/ výroku napadeného usnesení byly realizovány v zásadě stejným způsobem, což našlo své zobrazení mj. právě ve výroku napadeného usnesení, kde jednotlivé dílčí útoky sub bod 1. až 17. jsou subsumovány do jedné společné množiny, označené písm. A./. To se týká všech poškozených, tedy i těch, kteří jsou uvedeni pod body 2 až 17 napadeného usnesení. Navíc je nepřesná námitka, že ve vztahu k dílčím útokům uvedených pod body 2. až 17. části A/ výroku napadeného usnesení jakékoliv skutkové odůvodnění absentuje; z obsahu odůvodnění napadeného usnesení lze totiž vyvodit, že policejní orgán tyto dílčí úkoly reflektoval, např. stručnou reprodukcí - v jednom celku - vyjádření všech poškozených uvedených pod body 1-17 části A/ výroku napadeného usnesení. S ohledem na tyto skutečnosti tedy nelze akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že neví, co je mu vlastně kladeno za vinu a že se tak nemůže obhajovat.
Současně je třeba připomenout, že na samém počátku trestního stíhání není ještě možné dosáhnout naprosté jistoty o spáchání trestného činu. K závěru o spáchání trestného činu určitou osobou postačí v této úvodní fázi trestního řízení vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že stěžovatel spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení. Z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Při rozhodování o zahájení trestního stíhání - s ohledem na důkazní situaci - není možné požadovat od orgánů činných v trestním řízení, aby v usnesení o zahájení trestního stíhání byl obsažen zcela vyčerpávající popis skutku. Trestná činnost nemusí a ani nemůže být v tomto stadiu spolehlivě prokázána a ve skutkové větě popsána v takové míře, jak je tomu např. u obžaloby nebo u odsuzujícího rozsudku. V této počáteční fázi trestního řízení, tedy u usnesení o zahájení trestního stíhání, není a nemusí být tak vysoký stupeň konkrétnosti a precizace jeho odůvodnění požadován.
Reflektuje shora uvedené, nemůže Ústavní soud dospět k závěru, že by napadené usnesení policejního orgánu bylo založeno na nedostatečném odůvodnění, které by svědčilo o libovůli v rozhodování orgánů činných v trestním řízení, což by v principu jako jediné mohlo mít za následek kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
4) Pokud jde pak o napadené usnesení stížnostního orgánu, je zřejmé, že státní zástupce v rozsahu nezbytném, dostatečně konkrétním a v dané fázi řízení akceptovatelným způsobem reagoval na námitky stěžovatelů a dospěl k odůvodněnému závěru, že byly splněny všechny zákonné předpoklady zahájení trestního stíhání. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění napadeného usnesení státního zástupce, které odpovídá zákonným požadavkům (§134 odst. 2 trestního řádu); v této souvislosti je namístě pozitivně hodnotit postup státního zástupce, který na str. 4 napadeného usnesení precizoval argumentaci ohledně subjektivní stránky daného trestného činu, neboť odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu mohlo být vskutku v tomto směru přesnější. Ani ve vztahu k napadenému usnesení státního zástupce tedy Ústavní soud nedospěl k závěru, že by bylo založeno na nedostatečném odůvodnění, které by svědčilo o libovůli v jeho rozhodování.
III.
Za tohoto stavu Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavně zaručená práva stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně porušena nebyla.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání jako zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. dubna 2007
Vojen Güttler
předseda senátu