ECLI:CZ:US:2007:1.US.735.06.1
sp. zn. I. ÚS 735/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavních stížnostech navrhovatelů W. S.-L., H. S.-L., M.-L. S.-L. a W. S.-L., zast. JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou, sídlem Markétská 1, Praha 6, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, č.j. 28 Cdo 1994/2006-511, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 300/2005-462, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 5 C 246/99-430, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1992/2006-418, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 297/2005-368, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 4 C 170/99-335, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1995/2006-583, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 298/2005-534, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 8 C 33/2000-501, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1993/2006-559, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 296/2005-510, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 5 C 245/99-477, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1996/2006-463, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 299/2005-413, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 8 C 41/2000-375, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1997/2006-582, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 295/2005-532, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 6 C 269/99-496, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové, Okresního soudu v Náchodě, jako účastníků řízení, města Náchod, sídlem nám. T.G.Masaryka 40, Náchod, zast. JUDr. Blankou Štěpánovou, advokátkou, sídlem Kramolna 61, Náchod, České republiky - Národního památkového ústavu, sídlem Valdštejnské nám. 3, Praha 1, zast. JUDr. Marcelou Kislingerovou, advokátkou, sídlem Sladkovského 767, Pardubice, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnosti se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 9.11.2006 napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31.8.2006, č.j. 28 Cdo 1994/2006-511, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 300/2005-462, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 5 C 246/99-430, jimiž bylo rozhodnuto o jejich žalobě na určení, že v žalobě uvedený majetek náleží k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědicům. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. I. ÚS 735/06.
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18.12.2006 stěžovatelé napadli usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1992/2006-418, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 297/2005-368, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 4 C 170/99-335, jimiž bylo rozhodnuto o jejich další žalobě na určení, že v žalobě uvedený majetek náleží k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědicům. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II. ÚS 818/06.
V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 21.12.2006 stěžovatelé brojili proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1995/2006-583, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 298/2005-534, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 8 C 33/2000-501, jimiž bylo rozhodnuto o jejich další žalobě na určení, že v žalobě uvedený majetek náleží k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědicům. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II. ÚS 826/06.
Téhož dne byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost, v níž stěžovatelé napadali usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1993/2006-559, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 296/2005-510, a rozsudek Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 5 C 245/99-477, jimiž bylo rozhodnuto o jejich další žalobě na určení, že v žalobě uvedený majetek náleží k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědicům. Tato ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II. ÚS 827/06.
Stejného dne byla Ústavnímu soudu doručena ještě jedna ústavní stížnost stěžovatelů, a to proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1996/2006-463, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 299/2005-413, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 8 C 41/2000-375, jimiž bylo rozhodnuto o jejich další žalobě na určení, že v žalobě uvedený majetek náleží k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědicům. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. I. ÚS 828/06.
Dne 10.1.2007 obdržel Ústavní soud další ústavní stížnost těchže stěžovatelů, a to proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.9.2006, č.j. 28 Cdo 1997/2006-582, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28.2.2006, č.j. 17 Co 295/2005-532, a proti rozsudku Okresního soudu v Náchodě ze dne 19.4.2005, č.j. 6 C 269/99-496, jimiž bylo rozhodnuto o jejich další žalobě na určení, že v žalobě uvedený majetek náleží k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť nedošlo k odevzdání pozůstalosti dědicům. Ústavní stížnost byla vedena pod sp.zn. II. ÚS 93/07.
Protože uvedenými ústavními stížnostmi napadají titíž stěžovatelé usnesení a rozsudky obecných soudů, jimiž byly zamítnuty jejich žaloby, kterými se domáhali určení, že do ležící pozůstalosti po B. S.-L. patří individualizované movité a nemovité věci, nyní ve vlastnictví různých subjektů, přičemž použitá argumentace vůči rozhodnutím obecných soudů je totožná, též obsah napadených rozhodnutí je shodný a navazuje na stanovisko Ústavního soudu sp.zn. Pl.ÚS-st. 21/05, Ústavní soud řízení o těchto ústavních stížnostech usnesením ze dne 20.3.1997, č.j. I. ÚS 735/06-31, spojil a rozhodl, že všechny ústavní stížnosti budou nadále vedeny pod sp.zn. I. ÚS 735/06.
Ve všech ústavních stížnostech stěžovatelé uvádějí, že jako potomci Ch. S.-L. a vnuci B. S.-L. zahájili řízení o dodatečné projednání dědictví po B. S.-L. podáním ze dne 9.12.1996 (řízení je vedené u Okresního soudu v Náchodě pod č.j. D 202/97, dosud není pravomocně skončeno a nepokračuje). Za tohoto stavu podali stěžovatelé žaloby na určení, že v žalobách uvedený majetek náleží v souladu s právem platným v okamžiku úmrtí zůstavitele k tzv. ležící pozůstalosti po B. S.-L., neboť k odevzdání pozůstalosti dědicům nedošlo. Tyto žaloby byly výše uvedenými rozsudky Okresního soudu v Náchodě zamítnuty v celém rozsahu, stěžovatelé proti nim podali odvolání, Krajský soud v Hradci Králové rozsudky soudu I. stupně potvrdil. Proti těmto potvrzujícím rozsudkům odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání a rozsudky (správně má být "usneseními") Nejvyššího soudu byla odvolání stěžovatelů odmítnuta.
Všechna výše citovaná rozhodnutí napadají stěžovatelé obsahově shodnými ústavními stížnostmi založenými na tvrzení, že jimi bylo dotčeno jejich právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ve vztahu k čl. 90 Ústavy ČR (dále jen "Ústava"). Poukazují na fakt, že tato rozhodnutí vycházejí z výkladového stanoviska, že majetkové nároky osob, domáhajících se ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, ke kterým došlo mimo časové období vymezení restitučními předpisy jsou "a priori" vyloučeny. Toto výkladové stanovisko, podle jejich názoru, nepřípustným způsobem omezuje jejich právo vlastníka, dané obecnými předpisy, které není vyloučeno zvláštním předpisem. Mají zato, že pouze tam, kde speciální úprava buď výslovně vylučuje ve speciálních případech použití úpravy dle obecný předpisů, nebo tam, kde to sice ve speciální úpravě výslovně vyjádřeno není, avšak z povahy speciální úpravy jednoznačně vyplývá, že obecná úprava se v dotčeném rozsahu nemůže aplikovat, pak pouze v těchto případech je nutno postupovat jen dle speciálního zákona a nelze aplikovat právní úpravu obecnou. Spatřují základní logický rozpor v právním závěru přijatému obecnými soudy, že pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, není možné se na základě soukromoprávních předpisů s úspěchem domáhat soudního přezkumu takového faktického přechodu majetku na stát, ke kterému došlo přede dnem 25.2.1948 na základě veřejnoprávních předpisů, protože buď došlo k přechodu na základě veřejnoprávních předpisů nebo došlo k faktickému přechodu na stát, protože postup podle veřejnoprávních předpisů nebyl dodržen, za tohoto stavu není přezkum podle soukromoprávních předpisů vyloučen. Stěžovatelé vycházejí z toho, že stát převzal sporný majetek jejich právního předchůdce bez právního důvodu a že se tak stalo proto, že zákonný postup podle veřejnoprávních předpisů nebyl dodržen, a tedy že na základě veřejnoprávních předpisů k přechodu vlastnictví nedošlo. Nedomáhají se přezkumu rozhodnutí vydaného ve správních řízení, ale zjištění soudu, že takové rozhodnutí je nicotným právním aktem, a tedy bez právních účinků. Stěžovatelé vycházejíce z názoru, že soudy jsou zásadně oprávněny, mimo rámec správního řízení, ve kterém byl takový správní akt vydán, zkoumat, zda se jedná o akty nicotné (nulitní nebo pakty), tedy o akty, u kterých se neuplatňuje presumpce jejich správnosti, domáhají se v nerestitučním řízení, přede dnem 25.2.1945 (pozn. s obsahu plyne, že mělo být uvedeno datum 25.2.1948, stejné pochybení se objevuje na třetích stranách všech ústavních stížnosti 2x), postupem podle obecných předpisů posouzení svého tvrzení, že pro nicotnost vydaného správního aktu nebyl účinně završen přechod vlastnického práva jejich právního předchůdce na jiný subjekt. Posouzení existence vlastnictví považují za nezpochybnitelné právo soudů při řešení sporu o existenci vlastnictví s ohledem na princip nepromlčitelnosti vlastnického práva.
V dalších částech všech ústavních stížností polemizují se závěry obecných soudů o povaze a významu rozhodnutí správního orgánu podle §1 odst. 4 dekretu č. 108/1945 Sb. a sami považují tzv. konfiskační výměry za nicotné, protože řízení o jejich vydání bylo vedeno proti neurčitému okruhu osob a tedy že v řízení nevystupovala strana za podmínek §14 zák. č. 8/1928 Sb. (pozn. správně má být "vládní nařízení"), a tím nebyl určen subjekt správního řízení, přitom však tento subjekt byl znám.
Z postupu soudů dovozují, že "v řízení před obecnými soudy a jejich rozhodnutími, došlo k pochybení, kterým došlo z hlediska ústavně zaručených práv a svobod, k zásahu do práva stěžovatele dovolat se práva na ochranu soudní ochranu čl. 36 a tím i k porušení ust. 11 odst. 1) a odst. 4) Listiny základních práv a svobod, v němž se zakotvuje právo vlastníků na spravedlivou ochranu majetku". Mají za to, že konfiskační výměry jsou právními akty nicotnými a právní účinky konfiskace žalobou dotčeného majetku ex lege nenastaly a jde důvod předvídaný už v návrhu na odbytí pozůstalosti.
Na základě uvedených tvrzení se domáhají, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.
Znění příslušných článků Listiny, jejichž porušení stěžovatelé namítají, je následující:¨
Čl. 11 odst. 1:
Každý má právo vlastnit majetek. Vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu. Dědění se zaručuje.
Čl. 11 odst. 4:
4) Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.
5) Daně a poplatky lze ukládat jen na základě zákona.
Čl. 36:
1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
3) Každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.
Podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků a vedlejších účastníků k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření zdůraznil, že vycházel z právních závěrů rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11.9.2003, sp.zn. 31 Cdo (22 Cdo) 1222/2001, a především ze zásadního stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl. ÚS - st. 21/05, proto je přesvědčen, že ústavní stížnosti stěžovatelů nejsou opodstatněny, nicméně návrh na rozhodnutí o nich neuvedl.
Krajský soud v Hradci Králové jen lakonicky odkázal na odůvodnění svých rozsudků, návrh na rozhodnutí o ústavních stížnostech neformuloval.
Podle Okresního soudu v Náchodě nejsou ústavní stížnosti důvodné, námitky v nich obsažené představují pouze rozvedení námitek, které stěžovatelé uplatňují v průběhu celého řízení. Z uvedeného důvodu pouze odkázal na odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně. Zvláště se ohradil proti tvrzení, že nebyly hodnoceny důkazy a skutkový stav. Okresní soud se domnívá, že rozhodnutí jsou po stránce skutkové odůvodněna až nadbytečně, protože skutkové hodnocení představuje toliko podpůrnou argumentaci, přičemž hlavní důvod zamítnutí žalob leží v rovině právní. V této rovině se pak jeho rozhodnutí nesou v intencích ustálené judikatury obecných soudů i Ústavního soudu. Návrh na rozhodnutí o ústavních stížnostech také neformuloval.
Česká republika - Národní památkový ústav se vyjádřil ke třem ústavním stížnostem, které napadají rozsudky ve věcech, v nichž vystupoval v postavení žalovaného. Zdůraznil, že těžiště právní argumentace stěžovatelů spočívá v tvrzení, že nemovitosti a movité věci nepřešly na stát ex lege konfiskací podle dekretu prezidenta republiky č. 108/1945 Sb., protože rozhodnutí, kterými byl majetek jejich právního předchůdce zkonfiskován, jsou nicotným právním aktem. V této souvislosti vedlejší účastník poukazuje na rozhodnutí pléna Ústavního soud ze dne 1.11.2005, sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05, a konstatuje, že obecné soudy vycházejí ze stejného právního hodnocení. Též připomenul (s odkazy na dobovou i současnou judikaturu), že konfiskace podle zmíněného dekretu nastávala ze zákona již jeho účinností, vydávání správního rozhodnutí bylo nutné jen v případě výjimky z konfiskace nebo v případě, kdy otázka, zda konkrétní majetek je předmětem konfiskace, vyvstala jako sporná. Vedlejší účastník proto navrhl, aby ústavní stížnosti ve věcech, v nichž vystupoval jako žalovaný, Ústavní soud zamítl.
Město Náchod považuje rozsudky soudů všech tří stupňů (ve věci, v níž bylo žalováno) za správné, odkazuje na jejich odůvodnění, která jsou natolik vyčerpávající, že k nim není co dodat. Zastává názor, že obecné soudy postupovaly v souladu se zákonem a že stěžovatelé nebyli nijak kráceni na svých ústavně zaručených právech a svobodách, proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost jako nedůvodnou zcela zamítl.
Další vedlejší účastníci M. R. a PhDr. J. R., ač řádně vyzváni, se k ústavní stížnosti nevyjádřili. Královéhradecký kraj se postavení vedlejšího účastníka vzdal.
Vzhledem k tomu, že vyjádření účastníků a vedlejších účastníků neobsahují žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, nebylo třeba je zasílat stěžovatelům k případné replice.
Ze spisů Okresního soudu v Náchodě sp.zn. 5 C 246/99, sp.zn. 4 C 170/99, sp.zn. 8 C 33/2000, sp.zn. 5 C 245/99, sp.zn. 8 C 41/2000 a sp.zn. 6 C 269/99 Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelé vůči vedlejším účastníkům (příp. jejich právním předchůdcům) a Kralovéhradeckému kraji, který se postavení vedlejšího účastníka vzdal, domáhali určení, že do ležící pozůstalosti po B. S.-L. náležel ke dni podání návrhu na odbytí pozůstalosti dne 13.5.1948 individualizovaný nemovitý a movitý majetek s tvrzením, že nejsou splněny podmínky přechodu vlastnického práva na Československý stát dle dekretů prezidenta republiky č. 12/45 Sb. a č. 108/45 Sb. Okresní soud žaloby zamítl, protože zaujal právní názor, že nemovitosti i movité věci přešly ještě za života B. S.-L. do vlastnictví Československého státu, nemohly být součástí ležící pozůstalosti ke dne 13.5.1948. Na základě odvolání krajský soud zrušil prvostupňové rozsudky ze shodných procesních důvodů (nedostatky v právním zastoupení žalobců), v další fázi okresní soud napadenými rozsudky opět žaloby zamítl, s podrobným zdůvodněním, že majetek přešel na soud k 30.10.1945 do vlastnictví Československé republiky. Také tyto rozsudky napadli stěžovatelé odvoláním, krajský soud, zejména s odkazem na závěry stanoviska ústavního soudu formulované v Pl. ÚS-st. 21/05, rozsudky soudu I. stupně potvrdil. Následná dovolání stěžovatelů do rozsudků krajského soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustná.
Po seznámení s listinnými podklady Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatelů je zjevně neopodstatněný. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 91 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaného porušení jejich základních práv a konstatuje, že žádné porušení nebylo zjištěno.
K prvotně namítanému porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k takovému následku dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelů domáhat se žalobou ve smyslu §80 písm. c) obč. soudního řádu určení tvrzeného vlastnického práva k nemovitému a movitému majetku, je však notorietou, že úspěšnost takové žaloby je závislá - kromě jiného - na existenci naléhavého právního zájmu a na unesení důkazního břemene žalobcem, především ohledně tvrzení, že je vlastníkem, resp. že vlastnické právo svědčilo jeho předchůdci.
Odborné veřejnosti, a nepochybně též právní zástupkyni stěžovatelů, je známo, že plénum Ústavního soudu dne 1.11.2005 přijalo stanovisko sp.zn. Pl. ÚS-st. 21/05 (publikováno pod č. 477/2005 Sb.), podle něhož tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) obč. soudního řádu, a není tedy dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání. V tomto stanovisku Ústavní soud též zdůraznil, že žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství, nelze se účinně domáhat, podle obecných předpisů, ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo před 25.2.1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy. Závěrů tohoto stanoviska bylo využito obecnými soudy při posuzování všech předmětných žalob stěžovatelů a je jím vázán též I. senát Ústavního soudu při svém rozhodování, jinými slovy: závaznost stanoviska se vztahuje na všechny soudce při rozhodování o ústavních stížnostech, včetně těch, kteří pro uvedené stanovisko nehlasovali a nebo dokonce vyjádřili svůj odlišný názor v separátním vótu.
Ústavní soud ve své judikatuře zdůraznil pojmový rozdíl mezi ochranou vlastnického práva, v situacích jeho bezprostředního a aktuálního ohrožení, před uvedením do nejistoty v existujících a zpravidla i vykonávaných vlastnických vztazích na straně jedné, a zneužitím procesního prostředku k takové ochraně, určeného pro to, aby bylo dosaženo obnovení vlastnického práva již zaniklého, zpochybněním skutečností, za nichž k zániku došlo. Zatímco v prvním případě je dána aktivní legitimace na takovém určení, ve druhém ji dovodit nelze. Nejsou tedy splněny ani podmínky pro projednání takové žaloby (blíže viz nález ve věci sp.zn. II. ÚS 14/04). Stěžovatelé ve svých ústavních stížnostech napadají proceduru přechodu majetku jejich právního předchůdce na stát, jejich námitky jsou založeny na tvrzení o tom, že byly vydány "akty nicotné (nulitní nebo pakty)", u kterých se neuplatňuje presumpce jejich správnosti. Na tomto základě se domáhají v nerestitučním řízení, podle obecných předpisů, posouzení svého tvrzení, že pro nicotnost vydaného správního aktu nebyl účinně završen přechod vlastnického práva jejich právního předchůdce na jiný subjekt (str. 3 ústavních stížností). Je přitom zřejmé, že stěžovatelé jednak nerozlišují rozdílnosti mezi nicotnými a neplatnými akty, jednak nerespektují, že i na tyto případy je aplikovatelné výše zmíněné stanovisko (pozn. kromě výše uvedených závěrů lze poukázat též na myšlenku, podle níž "Česká republika je povinna hájit právní zájmy osob, které podléhají její jurisdikci - tedy především zájem na tom, aby současný právní stav nebyl zpochybňován a nevznikala nejistota z hlediska vlastnictví, eventuálně platnosti dalších majetkových převodů"). Ve smyslu těchto zjištění proto nemohlo dojít v řízení před obecnými soudy k zásahu do práva stěžovatelů na ochranu jejich majetku (ve smyslu čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny).
Pokud stěžovatelé napadají příslušná usnesení (opakovaně označovaná nesprávně jako "rozsudky") Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, dlužno dodat, že neuvádějí žádné argumenty k základu těchto rozhodnutí, tj. ke zjištění nepřípustnosti dovolání. Ústavní soud přesto upozorňuje, že podle vlastní judikatury nemůže svým právním názorem nahradit právní závěr Nejvyššího soudu o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o rozhodnutí zásadního právního významu, tedy, zda je na tomto základě dovolání přípustné. V tomto směru Ústavní soud odkazuje na svoji konstantní judikaturu, podle které: "zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu, není oprávněn přezkoumávat, z čehož se současně podává, že předmětem ústavní stížnosti za těchto okolností může být toliko denegatio iustitiae" (srov. nález ve věci sp.zn. III. ÚS 40/93, usnesení ve věci sp.zn. III. ÚS 116/94, usnesení ve věci sp.zn. III. ÚS 280/03 a mnohé další).
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byly jejich ústavní stížnosti, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuty jako návrhy zjevně neopodstatněné podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. října 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu