ECLI:CZ:US:2007:1.US.737.06.1
sp. zn. I. ÚS 737/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele A. B., zastoupeného JUDr. Vladimírem Ježkem, advokátem v Ostravě, Dvořákova 26, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 227/2006-74 ze dne 25. 8. 2006, a o návrhu na zrušení ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě č.j. 42 Co 227/2006-74 ze dne 25. 8. 2006, jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě č.j. 35 C 149/2005-51 ze dne 26. 1. 2006, kterým bylo odmítnuto jeho odvolání jako opožděné, a rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení. Dále stěžovatel navrhl zrušení ustanovení §50c odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o.s.ř."). Napadeným rozhodnutím byly podle názoru stěžovatele porušeny čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Napadeným usnesením bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 35 C 149/2005, jímž bylo jeho odvolání proti předchozímu rozsudku téhož soudu sp. zn. 35 C 149/2005 ze dne 14. 11. 2005 odmítnuto jako opožděné, protože podle jeho zjištění bylo písemné vyhotovení rozsudku doručeno stěžovateli tzv. fikcí doručení dne 19. 12. 2005 a stěžovatel podal odvolání dne 5. 1. 2006, tedy 2 dny po uplynutí 15 denní lhůty k odvolání. Stěžovatel v odvolání proti usnesení soudu I. stupně namítal, že v místě, kde byl podniknut pokus o doručení, tj. na adrese Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16, se nezdržoval a účinky doručení písemnosti tak nemohly nastat. Stěžovatel uvedl, že Krajský soud v Ostravě z výslechu svědků vzal za prokázáno, že se na adrese Ostrava-Hrabůvka nezdržoval ani v době pokusu o doručení a v následujících 10 dnech, ani nikdy jindy. Jde totiž o byt matky jeho manželky, kde pouze po určitou dobu bylo na schránce v domě uvedeno jméno jeho manželky. Odvolací soud však věc posoudil tak, že rozsudek byl stěžovateli doručován na adresu, kterou soudu sdělil, a že tedy bylo nutné, aby prokázal, že se v době od 8. 12. 2005 do 18. 12. 2005 na této adrese nezdržoval, tedy že zde existovaly vážné důvody, které mu bránily v tom, aby si písemnost na dané adrese vyzvedl.
Stěžovatel namítá, že postupem Krajského soudu v Ostravě, který nesprávně a nepřiměřeně extenzivně vyložil ustanovení o.s.ř. o doručování, mu byl odepřen přístup k soudu II. stupně, neboť soud odvoláním napadený rozsudek odmítl po věcné stránce přezkoumat. Stěžovatel tvrdí, že ustanovení o náhradním doručení musí být interpretována restriktivně, protože jde o předpis upravující mimořádný postupu, který podstatně omezuje možnosti účastníka řízení a jeho přístup k soudu. Poukazuje v této souvislosti na ustanovení §46 odst. 6 o.s.ř., jímž je účastníkovi dána možnost prosadit neúčinnost náhradního doručení, pokud soudu prokáže, že se na adrese, kam bylo doručováno, v rozhodné době nezdržoval.
Stěžovatel namítal rovněž protiústavnost ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř., které upravuje fikci doručení v režimu tzv. náhradního doručení. Tvrdí, že zákonné lhůty v tomto ustanovení (3 nebo 10 dnů) jsou nepřiměřeně krátké, zejména doba 10 dnů, protože ta se týká rozhodnutí ve věci samé. Uvedená lhůta nepokrývá ani standardní dovolenou a oproti předchozí úpravě se nevyžadují dva pokusy o doručení, ale pouze pokus jediný. Dále namítá, že doba uložení zásilky na poště (15 dnů) neodpovídá uvedeným zákonným lhůtám; adresát si může zásilku vyzvednout i po jejich uplynutí, a to stále v rámci lhůty, o níž ho pošta uvědomila a v doručovaném rozhodnutí je poučen o lhůtě k podání opravného prostředku, která počíná běžet od doručení. Takové poučení je nepravdivé a matoucí a adresát, který se jím řídí, často podá opravný prostředek opožděně. Navrhl proto, aby bylo toto ustanovení jako protiústavní zrušeno.
II.
Krajský soud v Ostravě ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se při projednávání odvolání stěžovatele nedopustil žádného procesního pochybení, které by ve svém důsledku znamenalo porušení Listiny. V podrobnostech pak odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že v tomto vyjádření nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadeného rozhodnutí, Ústavní soud k němu ve svém rozhodnutí nepřihlížel a ani ho stěžovateli nezasílal k event. replice.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 35 C 149/2005 vedený u Okresního soudu v Ostravě. Ze spisu - vzhledem k předmětu ústavní stížnosti - zjistil, že stěžovatel měl v řízení před obecnými soudy postavení žalovaného, proti němuž - jako jednomu ze žalovaných - byla podána žaloba o přivolení k výpovědi z nájmu bytu a o vyklizení předmětného bytu. Stěžovatel byl v žalobě specifikován bytem - Ostrava-Poruba, Slavíkova 4406 (byt, o němž se jednalo ve výpovědi z nájmu a který měl být vyklizen) s poznámkou "k zastižení na adrese Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16. Ze spisu bylo zjištěno (č.l. 19 revers), že stěžovateli bylo doručováno usnesení spolu se žalobou na adresu v žalobě označenou "k zastižení Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16, a to úspěšně, zásilka byla stěžovatelem převzata. Stěžovatel v souladu s doručovaným usnesením podal k žalobě vyjádření. K vyjádření stěžovatel sám přiložil navrhované listinné důkazy, z nichž vyplývá (č.l. 26), že již pro korespondenci se žalobcem před podáním žaloby uvedl adresu pro doručování Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16. Dále ze spisu plyne, že stěžovateli bylo na uvedenou adresu doručováno předvolání k ústnímu jednání (č.l. 33), které si však nevyzvedl a zásilka byla vrácena zpět s poznámkou "nezastižen, oznámeno". Při ústním jednání dne 14. 11. 2005, jehož se stěžovatel osobně účastnil, uvedl výslovně, že žádá, aby mu soud zasílal písemnosti na adresu Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16 (č.l. 36). Na tutéž adresu byl stěžovateli zaslán rozsudek, který - jak je uvedeno v ústavní stížnosti - byl uložen, protože adresát nebyl zastižen, a stěžovatel písemnost převzal dne 20. 12. 2005 (č.l. 38 revers). Dne 5. 1. 2006 podal stěžovatel telefaxové odvolání, které bylo následně doplněno písemným odvoláním. Okresní soud v Ostravě usnesením č.j. 35 C 149/2005-51 ze dne 26. 1. 2006 odvolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že rozsudek byl stěžovateli doručován na adresu, kterou sám pro doručování uvedl. Při doručování dne 8. 12. 2005 nebyl zastižen; zásilka byla uložena v souladu s ustanovením §46 odst. 5 o.s.ř. na poště a desátým dnem po uložení se považuje za doručenou, neboť se jedná o zásilku, která je určena do vlastních rukou adresáta. Rozsudek tak byl doručen v pondělí dne 19. 12. 2005. Dnem následujícím (t.j. 20. 12. 2005) počala běžet 15 denní lhůta k odvolání, která skončila dne 3. 1. 2006. Odvolání bylo telefaxem podáno dne 5. 1. 2006.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ale Krajský soud v Ostravě napadeným usnesením č.j. 42 Co 227/2006-74 ze dne 25. 8. 2006 usnesení soudu I. stupně potvrdil. Krajský soud uvedl, že z provedeného dokazování zjistil, že se stěžovatel na adrese, na kterou mu bylo doručováno (Ostrava - Hrabůvka, Krakovská 1079/16), nikdy fakticky nezdržoval, přesto mu na tuto adresu byly doručovány písemnosti, které mu vyzvedávala jeho manželka G. B. Ze spisu pak vyplývá, že však sám stěžovatel o doručování na tuto adresu požádal. Soud dovodil, že v daném případě bylo tedy stěžovateli doručováno na adresu, kterou soudu sdělil a požádal o doručování na ni; bylo proto na něm, aby prokázal, že se v době od 8. 12. 2005 do 18. 12. 2005 na této adrese nezdržoval, tedy, že zde existovaly vážné důvody, které mu bránily v tom, aby si písemnost na této adrese vyzvedl. Vzhledem k tomu, že se jednalo o adresu, na které se stěžovatel prokazatelně fakticky nikdy nezdržoval, a přesto požadoval doručování na ni, je zřejmé, že se zde neuplatní předpoklad faktického zdržování se tak, jak stěžovatel namítal v odvolání. Dále odvolací soud uvedl, že na tuto adresu byly stěžovateli doručovány písemnosti do vlastních rukou soudem i v předchozí době žalobcem. Podle závěru soudu by bylo doručení v takovém případě neúčinné pouze tehdy, pokud by se stěžovateli podařilo prokázat nikoliv jeho tvrzení, že se na této adrese v rozhodné době fakticky nezdržoval, což bylo nesporné, ale tvrzení, že zde existovaly prokazatelně důvody, které mu bránily v tom, aby si v rozhodné době písemnost na této adrese vyzvedl (nemoc, hospitalizace a pod.). Tuto skutečnost se však stěžovateli prokázat nepodařilo.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud z tohoto hlediska napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním závěrem odvolacího soudu při posouzení otázky, zda při doručování rozsudku soudu I. stupně nastala fikce doručení, anebo zda doručení bylo neúčinné. Základní námitka stěžovatele spočívala v tom, že se na adrese, na kterou mu bylo doručováno, nikdy fakticky nezdržoval, a proto se nemohla ve věci fikce doručení uplatnit. Ústavní soud této námitce nepřisvědčil. V řízení bylo sice zjištěno, že se stěžovatel opravdu nikdy na adrese, na níž mu bylo doručováno, fakticky nezdržoval. Tato skutečnost je nesporná a odvolací soud se jejím zjišťování podrobně zabýval. Současně je však také nesporné, že stěžovatel tuto adresu dlouhodobě používal k doručování důležitých písemností, což je vyplývá z výše uvedené rekapitulace soudního spisu. Na uvedenou adresu mu byly doručeny písemnosti soudní i jiné a on sám výslovně tuto adresu jako adresu pro doručování uvedl; to jak vůči žalobci v době předcházející soudnímu řízení, tak i písemně vůči soudu a osobně při prvním ústním jednání. Za uvedené situace je závěr odvolacího soudu správný a nelze v něm spatřovat porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces. Krajský soud v Ostravě svým výkladem příslušných ustanovení o.s.ř. aplikoval pouze podústavní právo a jeho výklad provedl ústavně konformním způsobem. Jeho rozhodnutí je logické, přesvědčivé, nemá charakter svévole a je tedy i z hlediska ústavnosti plně přijatelné.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím k porušení práva na spravedlivý proces, jehož se stěžovatel dovolává, zjevně nedošlo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Stěžovatel současně navrhl zrušení ustanovení §50c odst. 4 o.s.ř. s odůvodněním, že lhůta, která je zde dána pro fikci doručení, je příliš krátká a neposkytuje adresátovi zásilky dostatečný prostor k vyzvednutí zásilky; rovněž poukázal na to, že se tato lhůta neshoduje se lhůtou, kterou oznamuje pošta a v níž je možno zásilku vyzvednout. K návrhu na zrušení tohoto ustanovení Ústavní soud konstatuje, že byla-li ústavní stížnost odmítnuta [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu], musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 tohoto zákona. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 citovaného zákona) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. prosince 2007
Vojen Güttler
předseda senátu