ECLI:CZ:US:2007:1.US.743.06
sp. zn. I. ÚS 743/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 19 Co 16/2006-103 ze dne 10. 9. 2006 a proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 14 C 43/2003-83 ze dne 8. 11. 2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové č.j. 19 Co 16/2006-103 ze dne 10. 9. 2006, jímž byl potvrzen v napadených výrocích rozsudek Okresního soudu v Trutnově č.j. 14 C 43/2003-83 ze dne 8. 11. 2005, jímž bylo částečně vyhověno jeho žalobě proti žalovaným J. a B. Z. co do částky 12.720,- Kč a v částce 19.680,- Kč a co do poplatku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 32.400,- Kč byla žaloba zamítnuta. Napadenými rozhodnutími došlo podle jeho názoru k porušení ustanovení čl. 4 odst. 4, čl. 11 odst. 1 a 4, čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Porušení práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví spatřuje stěžovatel v následujících skutečnostech:
Stěžovatel především namítá, že odvolací soud ve výrokové části napadeného rozsudku a následně v odůvodnění rozhodl o něčem jiném, než do čeho směřovalo odvolání. V odvolacím řízení rozhodl o odvolání do rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 14 C 143/2003-83 ze dne 8. 11. 2005, ačkoliv odvolání směřovalo do rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 14 C 43/2003-83 ze dne 8. 11. 2005.
Dále stěžovatel uvádí, že oba nalézací soudy nerozhodly o celé projednávané věci, jak jim ukládá ustanovení §152 odst. 2 o.s.ř. (stěžovatel mylně uvádí občanský zákoník), protože o žalobním petitu požadujícím z požadované částky úrok z prodlení dosud nebylo meritorně rozhodnuto. Tvrdí, že požadoval rozhodnout o petitu "žalovaní jsou povinni uhradit žalobci společně a nerozdílně 32.400,- Kč s úrokem 3,5 % od 1. 1. 2003 do zaplacení a to do 15 dnů po nabytí právní moci rozsudku, in eventum žalovaní jsou povinni uhradit žalobci společně a nerozdílně 32.400,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky denně od 1. 1. 2003 do zaplacení, a to do 15 dnů po nabytí právní moci rozsudku". Ve věci však bylo rozhodnuto jen o jistině a o navrženém petitutu in eventum. Soudy tedy upřely stěžovateli právo na požadované příslušenství. Uvedenými skutečnostmi porušily nalézací soudy jeho právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, ve svém důsledku zapříčinily i porušení jeho práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny a konečně odvolací soud porušil i ustanovení čl. 1 Úmluvy, protože rozhodl o jiné věci, než bylo v odvolání žádáno.
Stěžovatel rovněž namítal, že odvolací soud bez provádění důkazů právně přehodnotil právní stav předmětného souboru místností a na rozdíl od nalézacího soudu došel k právnímu závěru, že "lze předpokládat", že se jedná v právním smyslu o byt.
Stěžovatel vytýká obecným soudům i to, že nesprávně aplikovaly procesně právní předpis, a to ustanovení §135 o.s.ř. tím, že neprovedly opětovně navrhovaný důkaz, tj. revizi znaleckého posudku, ačkoliv v řízení vyšlo najevo, že znalecký posudek použitý soudem k meritornímu rozhodnutí, je znaleckým posudkem nepravdivým. Uvedeným postupem došlo k porušení zásady spravedlivého procesu podle ustanovení čl. 36 Listiny.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud oba napadené rozsudky zrušil.
II.
Krajský soud v Hradci Králové ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nepřiznání poplatku z prodlení řádně odůvodnil okresní soud v napadeném rozhodnutí, a dále uvedl, že úroky z prodlení stěžovatel nepožadoval. K námitce neprovedení revizního posudku poukázal odvolací soud na odůvodnění svého rozhodnutí. Okresní soud v Trutnově se v plném rozsahu odvolal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že ve vyjádřeních obecných soudů nebyly obsaženy žádné skutečnosti, které by nevyplývaly již z napadených rozhodnutí, popřípadě ze soudního spisu, Ústavní soud k těmto vyjádření ve svém rozhodnutí nepřihlížel.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 14 C 43/2003 vedený u Okresního soudu v Trutnově. Ze spisu zjistil, že se stěžovatel jako žalobce domáhal vydání rozsudku s následujícím petitem (č.l. 1 revers): "žalovaní jsou povinni uhradit žalobci společně a nerozdílně 32.400,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 0,25 % z dlužné částky denně od 1. 1. 2003 do zaplacení a to do 15 dnů po nabytí právní moci rozsudku". Okresní soud v Trutnově napadeným rozsudkem č.j. 14 C 43/2003-83 ze dne 8. 11. 2005 žalobě částečně vyhověl a stěžovateli přiznal částku 12.720,- Kč. Žalobu v částce 19.680,- Kč a co do žádaného poplatku z prodlení ve výši 0,25 % z částky 32.400,- Kč zamítl. Účastníkům nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení a uložil jim povinnost nahradit náklady státu. V odůvodnění podrobně rozvedl, na základě jakých důkazů dospěl k vyčíslení bezdůvodného obohacení včetně hodnocení provedeného znaleckého posudku. Zabýval se rovněž posouzením, zda místnosti, které žalovaní obývali a v souvislosti s nimiž vzniklo na jejich straně bezdůvodné obohacení, mají charakter bytu. Zde dospěl k závěru, že žalovaným nevzniklo k předmětnému souboru místností právo užívání, resp. následně nájmu, neboť soubor místností, který (byť v dobré víře) užívají, není způsobilým předmětem takového práva, protože nebylo nikdy povoleno jeho užívání. Dále se podrobně zabýval otázkou stanovení obvyklého nájemného cestou znaleckého posudku, vypořádal se s námitkami stěžovatele a odůvodnil své rozhodnutí o neprovedení návrhu na revizní znalecký posudek Ve vztahu k požadovanému poplatku z prodlení uvedl, že tento poplatek nelze požadovat u žaloby o vydání bezdůvodného obohacení.
Proti rozsudku soudu I. stupně podal stěžovatel odvolání, v němž namítal nesprávné hodnocení důkazů, neprovedení navrhovaných důkazů a nedostatečné zjištění skutkového stavu; opětovně navrhl provedení revizního znaleckého posudku. V odvolání nebyly uplatněny žádné návrhy týkající se žalobního petitu. V podání ze dne 10. 10. 2006 (č.l. 99) a při ústním jednání před odvolacím soudem stěžovatel zopakoval navrhovaný petit, a to ve znění: "Pokud odvolací soud změní právní hodnocení nalézacího soudu prvního stupně a učiní právní závěr, odpoví na předběžnou otázku, že žalovaným svědčí státem regulované nájemní právo k předmětnému souboru místností, pak odvolatel požaduje z již odsouzené částky 12.720,- Kč poplatek z prodlení ve výši 2,5 promile denně od 1. 1. 2003 do zaplacení a to s odkazem na ustanovení §697 o.z.".
Krajský soud v Hradci Králové napadeným rozsudkem č.j. 19 Co 16/2006-103 ze dne 10. 10. 2006 rozsudek soudu I. stupně v napadených výrocích potvrdil a nepřiznal účastníkům právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění se nejdříve zabýval posouzením otázky, zda dům, v němž je umístěn soubor místností obývaných žalovanými, byl řádně kolaudován. Na rozdíl od soudu I. stupně však - i s poukazem na jiná rozhodnutí odvolacího soudu - dospěl k závěru, že v souladu s tehdy platnou právní úpravou a ze zjištěných skutečností lze dospět k závěru, že bylo vydáno povolení k uvedení stavby do trvalého užívání. Uzavřel proto, že soubor místností užívaných žalovanými je bytem, který může být předmětem právních vztahů. Souhlasně se závěry soudu I. stupně však uzavřel, že nepodařilo-li se prokázat, že žalovaným v roce 2002 svědčilo k těmto místnostem právo nájmu, může se stěžovatel domáhat na žalovaných bezdůvodného obohacení, kterého se jim mělo dostat tím, že namísto tržního nájemného platili pouze 800,- Kč měsíčně. Odvolací soud se podrobně zabýval i námitkou stěžovatele, týkající se znaleckého posudku, a dospěl k závěru, že hodnocení provedené soudem I. stupně je provedeno řádně, neboť znalec své závěry přesvědčivě odůvodnil a byl osobně přítomen na místě samém.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu vlastnictví, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v prvé řadě namítal, že "odvolací soud rozhodl o něčem jiném, než do čeho směřovalo odvolání" s poukazem na to, že v záhlaví napadeného rozhodnutí je rozsudek soudu I. stupně, proti němuž směřovalo odvolání, označen č.j. 14 C 143/2003-83 ze dne 8. 11. 2005, ačkoliv správně byl napaden rozsudek soudu I. stupně č.j. 14 C 43/2003-83 ze dne 8. 11. 2005. Tímto pochybením mělo dojit k porušení práva na spravedlivý proces.
Této námitce Ústavní soud nepřisvědčil, protože z celého kontextu rozhodnutí odvolacího soudu i ze spisu je zřejmé, že rozhodoval o odvolání proti rozsudku Okresního soudu v Trutnově č.j. 14 C 43/2003-83 ze dne 8. 11. 2005 a chybné označení napadeného rozhodnutí v záhlaví rozhodnutí odvolacího soudu je důsledkem písařské chyby, která se nijak neodrazila v meritorním posouzení věci a nedotkla se základních práv stěžovatele. V této souvislosti poukazuje Ústavní soud na ustanovení §164 o.s.ř., podle něhož mohl stěžovatel požadovat opravu této zjevné nesprávnosti v záhlaví napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. Uvedenou písařskou chybou nedošlo k porušení základního práva stěžovatele podle ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dále stěžovatel namítal, že obecné soudy nerozhodly o celém návrhu (nepřiznaly mu požadovaný úrok z prodlení) a tím rovněž porušily jeho právo na spravedlivý proces. Ústavní soud nemohl přisvědčit ani této námitce. Z výše uvedené rekapitulace soudního spisu vyplývá, že stěžovatel v petitu žaloby (a v jakýchkoliv dalších podáních) požadoval pouze poplatek z prodlení ve výši 0,25 % denně, a v žádném jeho podání není uplatněn návrh na přiznání úroků z prodlení. Obecné soudy proto rozhodly o celém návrhu stěžovatele, jestliže částečně přiznaly požadovanou částku, ve zbytku požadované částky žalobu zamítly a plném rozsahu zamítly přiznání poplatku z prodlení. Ústavní soud proto uzavřel, že tato námitka nemá oporu v soudním spise a nemohlo proto dojít k porušení práva na spravedlivý proces ani v tomto směru.
Stěžovatel dále prohlásil, že odvolací soud porušil jeho právo na spravedlivý proces i tím, že na rozdíl od soudu I. stupně posoudil předmětný soubor místností jako byt. Ústavní soud nemá za to, že by tato skutečnost založila takovou změnu právního náhledu odvolacího soudu, která by zásadním způsobem ovlivnila právní postavení účastníků. Poukazuje na to, že otázka, zda soubor místností, které žalovaní užívali, je bytem či nikoliv, byla řešena důkladně před soudem I. stupně a byla uplatněna v odvolání stěžovatele, čemuž odvolací soud rovněž věnoval dostatečnou pozornost. K této námitce měli účastníci řízení možnost se vyjádřit a uplatnit svou argumentaci ohledně skutkové a právní stránky rozhodované věci. Nelze proto dospět k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo pro stěžovatele překvapivým rozhodnutím; tato otázka se navíc nijak nedotkla podstaty sporu, tedy požadovaného vydání bezdůvodného obohacení. V tomto směru se lze dovolat i usnesení Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2006, sp. zn. III. ÚS 543/06, které se shodným způsobem vypořádalo se stejnou námitkou téhož stěžovatele ve srovnatelné věci.
Stěžovatel konečně brojil proti porušení svého práva na spravedlivý proces tím, že obecné soudy nevyhověly jeho návrhu na provedení revizního znaleckého posudku pro stanovení v místě obvyklého nájemného. V této souvislosti Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že proces dokazování a hodnocení důkazů je vlastní věcí obecných soudů, do níž mu zásadně nepřísluší zasahovat. Intervence do procesu dokazování a hodnocení důkazů Ústavním soudem je možná pouze tehdy, jestliže obecné soudy v tomto procesu porušily zásadu volného hodnocení důkazů v hranicích definovaných ustanovením §132 o.s.ř., popřípadě lze-li konstatovat extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry. V předmětné věci však Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy pouze aplikovaly jednoduché právo ústavně konformním způsobem. Veškeré provedené důkazy hodnotily řádně a v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů. Ze zásady volného hodnocení důkazů nevyplývá, že by obecné soudy byly povinny provést všechny navrhované důkazy; jsou však povinny odůvodnit, proč některý z navrhovaných důkazů neprovedly. Stěžovatel namítal, že obecné soudy neprovedly jeho návrh na zhotovení revizního znaleckého posudku k určení výše obecného nájemného. Tomu přisvědčit nelze. Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku soudu I. stupně, zabýval se tento soud podrobně závěry, které vyplynuly z provedeného znaleckého posudku, a zabýval se rovněž námitkami stěžovatele ke znaleckému posudku. Současně také rozhodl o neprovedení revizního znaleckého posudku, což dostatečně odůvodnil. Se závěry soudu I. stupně se ztotožnil i soud odvolací. Napadená rozhodnutí jsou jasná a zřetelná, jsou přesvědčivě odůvodněna, nemají charakter svévole a jsou proto i z hlediska ústavněprávního plně přijatelná.
Proto Ústavní soud dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu mu nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu