ECLI:CZ:US:2007:1.US.744.06
sp. zn. I. ÚS 744/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. Š., zastoupeného JUDr. Petrem Pavlíkem, advokátem, se sídlem Křižíkova 159/56, Praha 8, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, č. j. 32 Odo 853/2005-195, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, č.j. 29 Co 712/2004-161, a proti rozsudku Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 3. 2004, č. j. 6 C 14/2004-103, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Kolíně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností stěžovatel napadá v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a navrhuje Ústavnímu soudu jejich zrušení.
Rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 29. 3. 2004, č. j. 6 C 14/2004-103, bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen žalobci zaplatit částku 3 582 309,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2005, č.j. 29 Co 712/2004, byl částečně změněn rozsudek soudu prvního stupně a bylo rozhodnuto, že stěžovatel je povinen zaplatit žalobci částku 2 812 779,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení. Usnesením Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2006, č. j. 32 Odo 853/2005-195, bylo dovolání stěžovatele odmítnuto.
V řízení před obecnými soudy se žalobce domáhal po stěžovateli v postavení žalovaného zaplacení žalované částky jako doplatku z kupní ceny za prodej nemovitostí druhé žalované. Stěžovatel byl účastníkem vícestranného právního vztahu, který soudy posoudily jako inominátní smlouvu ve smyslu §269 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obchodní zákoník"), která je určitou kombinací smlouvy příkazní a smlouvy o úschově. Stěžovateli z tohoto vztahu plynula povinnost vyplatit za určitých podmínek prodávajícímu část kupní ceny, kterou na stěžovatelův účet složil kupující.
Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neprovedly důkaz, který opakovaně předkládal. Jedná se o jednorázový příkaz k úhradě peněžnímu ústavu Union banka a.s. ze dne 3. 3. 2004, opatřený razítkem podatelny "Union banka a.s. "v likvidaci". Z tohoto důkazu plyne podle stěžovatele závěr, že splnil svou povinnost "převést" finanční prostředky, jak vyplývá ze smlouvy ze dne 10. 1. 2003. Dále stěžovatel uvádí, že odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu je v rozporu s obsahem spisu a předchozími rozhodnutími v části, kde Nejvyšší soud konstatuje závěr odvolacího soudu, že stěžovatel příkazem k úhradě nesplnil svůj závazek ze smlouvy. Stěžovatel považuje uvedená rozhodnutí za rozporná se zárukami spravedlivého procesu, jak jsou obsaženy především v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním pořádkem. Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"].
Z napadených rozhodnutí obecných soudů zásah do základních práv stěžovatele shledán nebyl. Ústavní soud totiž zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení ústavně zaručeného základního práva či svobody. Ve svých dřívějších rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv a svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci správně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva, sledujících určitý ústavně chráněný účel, či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy, nebo o případy, kdy obecné soudy svévolně aplikují jednoduché právo (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 321/03).
Stěžovatel v ústavní stížnosti postrádající hlubší ústavněprávní odůvodnění předkládá tezi, že jeho povinností ze smlouvy bylo peněžní prostředky "pouze převést", čemuž podle jeho názoru odpovídá akt odevzdání příkazu k úhradě příslušné bance. Tím zpochybňuje závěry obecných soudů, že ze smlouvy vyplývá závazek převést prostředky na účet prodávajícího. Ústavní soud nevidí důvod pro zásah do pravomocně skončeného řízení, neboť obecné soudy se s totožnými námitkami stěžovatele náležitě vyrovnaly. Stěžovatel zjevně pouze polemizuje s právními závěry obecných soudů, které především dovodily, že povinností stěžovatele ze smlouvy bylo převést částku na účet prodávajícího (např. rozsudek odvolacího soudu str. 7). Pro navazující závěr o tom, zda byla tato povinnost splněna, není pouhé prokázání skutečnosti kdy, kam a s jakým obsahem byl předmětný příkaz k úhradě předán, klíčové. Odkaz obecných soudů (usnesení Nejvyššího soudu na str. 5) na §339 odst. 2 obchodního zákoníku, kde je uvedeno, že peněžitý závazek placený prostřednictvím banky nebo provozovatele poštovních služeb je splněn připsáním částky na účet věřitele vedený u banky nebo vyplacením částky věřiteli v hotovosti, se tak Ústavnímu soudu nejeví jako nepřiléhavý.
Podrobné odůvodnění rozhodnutí všech tří soudů tak nenechává Ústavní soud na pochybách, že do svých úvah relevantní stěžovatelovy námitky zahrnuly. Z těchto důvodů je možno uzavřít, že obecné soudy nevybočily svými rozhodnutím z mezí ústavního pořádku a spravedlivého procesu.Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. března 2007
Vojen Güttler, v.r.
předseda senátu