ECLI:CZ:US:2007:1.US.749.06.1
sp. zn. I. ÚS 749/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti M. S., zastoupeného Mgr. V. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19.7.2006, čj. 51 Co 257/2006-392 a proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14.4.2006, sp.zn. 13 C 118/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Opírá ji o následující důvody:
Rozvodem dne 3.3.1998 zaniklo manželství mezi stěžovatelem a ing. V. Z. Na základě návrhu ing. V. Z. probíhá u Obvodního soudu pro Prahu 10 řízení o vypořádání jejich bezpodílového spoluvlastnictví (dnes společné jmění manželů). Na základě návrhu ing. V. Z. vydal Obvodní soud pro Prahu 10 dne 14.4.2006 usnesení, kterým v rámci předběžného opatření zakázal stěžovateli disponovat s finančními prostředky uloženými na označených účtech vedených na jméno M. S. u Komerční banky, a.s. se sídlem Na Příkopě 33, Praha a u HVB Bank Czech Republik, a.s., se sídlem Nám. Republiky 3a/2090, Praha 1. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 19.7.2006, čj. 51 Co 257/2006-392 rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil.
Podle stěžovatele soudy výše uvedenými rozhodnutími zasáhly do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a podle čl. 4 odst. 1 Listiny ve spojení s čl. 11 Listiny. Rozhodnutí o předběžném opatření je prý projevem svévole soudu, neboť hodnotu vypořádaného majetku nelze nyní vůbec odhadnout a nelze tedy ani určit, jaká výše pohledávky bude jednotlivým účastníkům přisouzena. Usnesení o vydání předběžného opatření neobsahují ani žádný limit, do jaké výše se stěžovateli zakazuje disponovat s finančními prostředky uloženými na účtech. Soud přitom nemohl mít představu, v jakém rozsahu bude subjekt, vůči němuž předběžné opatření směřuje, na svých právech omezen. Ani žalobkyně neuvedla limit, do jaké výše má stěžovatel zakázáno s těmito prostředky nakládat a soud měl návrh odmítnout.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
II.
Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10, sp.zn. 13 C 118/2006, zjistil, že se Ing. V. S.-Z. žalobou ze dne 2.3.1999 domáhala vypořádání společného jmění po rozvodu se stěžovatelem. Sporná byla - podle ní - především výše podílu na zisku společnosti Kabelové sítě Praha, spol. s r.o. a Atlas Leasing Praha, spol. s r.o.
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 16.1.2002, čj.12 C 48/99-167, o vypořádání společného jmění manželů (dále jen "SJM") rozhodl tak, že stěžovateli určil povinnost zaplatit žalobkyni na vypořádání podílu celkem 30.600.931,-Kč ve splátkách. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze usnesením ze dne 28.1.2003, čj. 25 Co 424/2002-215, rozsudek soudu I. stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Rozsudkem ze dne 21.5.2003, čj. 12 C 48/99-252, Obvodní soud pro Prahu 10 ve věci znovu rozhodl. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31.8.2004, čj. 25 Co 351/2003-327, rozsudek soudu I. stupně potvrdil, pokud jde o přikázání movitých věcí žalobci a o hodnotu členského podílu v bytovém družstvu. Pokud jde o obchodní podíly, změnil rozsudek tak, že nově vypočetl výši částky, kterou měl stěžovatel žalobkyni zaplatit. Rozhodl rovněž o nákladech řízení a soudních poplatcích.
K dovolání stěžovatele Nejvyšší soud rozsudky obou obecných soudů rozsudkem ze dne 31.1.2006, čj. 22 Cdo 103/2005-355, zrušil a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení. Zároveň soud zavázal, aby při stanovení ceny obchodních podílů vycházel z tzv. tržní ceny v době rozhodování o vypořádání SJM.
Napadeným usnesením ze dne 14.4.2006, čj. 13 C 118/2006-375, vydal Obvodní soud pro Prahu 10 na základě návrhu žalobkyně předběžné opatření, kterým stěžovateli zakázal disponovat s finančními prostředky uloženými na přesně specifikovaných účtech u Komerční banky a u HVB Bank Czech Republic. Rozhodnutí odůvodnil tím, že z jednání stěžovatele je zřejmé, že převáděl a převádí majetek, z něhož by mohla být uspokojena pohledávka žalobkyně, na jiné osoby, zejména na svou nynější manželku. Tím by mohlo dojít k ohrožení oprávněných zájmů žalobkyně, neboť mezi účastníky stále běží řízení "o vypořádání BSM".
K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze napadeným usnesením ze dne 19.7.2006, čj. 51 Co 257/2006-392, usnesení soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud I. stupně správně posoudil splnění podmínek vydání předběžného opatření, neboť byla osvědčena obava žalobkyně z ohrožení možného budoucího výkonu rozhodnutí na základě vypořádání SJM. Lze předpokládat, že za účelem stanovení tržní hodnoty obchodních podílů v obou společnostech bude obsáhle doplňováno dokazování. Soud I. stupně správně vycházel i ze skutečnosti, že stěžovatel prováděl dispozice se svým majetkem, který převáděl na svou současnou manželku. Nejsou prý opodstatněné námitky stěžovatele, že soud I. stupně nezjistil výši částek nacházejících se na předmětných účtech, neboť to není podmínkou nařízeného předběžného opatření ve smyslu §16 odst. 1 písm. e) o.s.ř. Podle §76 odst. 1 písm. l) o.s.ř. lze uložit účastníkovi, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy. Pokud soud uložil stěžovateli zákaz dispozice s finančními prostředky na přesně specifikovaných účtech, námitka neurčitosti výroku usnesení není důvodná.
III.
K výzvě Ústavního soudu se k návrhu vyjádřily Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 10. Oba soudy však jen odkázaly na odůvodnění svých napadených rozhodnutí. Proto Ústavní soud nevzal tato vyjádření za základ svého zjištění a rozhodnutí.
IV.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany svého základního práva, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatele vyplývá, že svým podáním směřuje především proti tomu, že napadenými usneseními obecných soudů nebyl stanoven žádný limit, do něhož se mu zakazuje disponovat s finančními prostředky uloženými na účtech, přičemž stanovení hranice se prý nevyžaduje pouze u zákazu disponovat s konkrétními věcmi. Podle stěžovatele pokud se soud rozhodne nezkoumat v rámci rozhodování o předběžném opatření výši peněžních prostředků na předmětných účtech, nemůže mít představu, v jakém rozsahu subjekt, vůči němuž předběžné opatření směřuje, bude jeho vydáním na svých právech omezen. Soud proto musí ve svém rozhodnutí specifikovat, do jaké výše má příslušný účastník zakázáno s peněžními prostředky disponovat. Jestliže takový limit nebyl v návrhu na vydání předběžného opatření uveden, měl jej soud jako neurčitý odmítnout, případně jej posoudit jako neoprávněný a zamítnout.
V této souvislosti Ústavní soud především konstatuje, že dané předběžné opatření je způsobilé zasáhnout do ústavně zaručených práv nebo svobod, neboť se jím dočasně omezují vlastnická práva dotčené osoby, konkrétně ta jejich složka, která spočívá v dispozicích s majetkem. Jedná se o rozhodnutí, které již nemůže být napraveno v návaznosti na konečné rozhodnutí o výsledku sporu. Proto je ústavní stížnost proti vydání předběžného opatření v principu přípustná, i když jde o zatímní úpravu poměrů účastníků.
K protiústavnímu zásahu a omezení zejména vlastnických práv však může dojít jen tehdy, pokud by pro vydání předběžného opatření nebyly dány podmínky (jejichž posouzení je zásadně věcí obecných soudů), za kterých umožňují zákonná ustanovení občanského soudního řádu, konkrétně jeho ustanovení §74 (případně ve spojení s ustanovením §102), dočasné omezení dispozic s majetkem, tedy je-li třeba zatímně upravit poměry účastníka nebo je-li obava, že by výkon rozhodnutí byl ohrožen.
Základním smyslem předběžného opatření je ochrana toho, kdo o jeho vydání žádá, přičemž musí být respektována ústavní pravidla ochrany i osoby, vůči níž předběžné opatření směřuje; ochrana toho, vůči komu má předběžné opatření směřovat, však nemůže dosáhnout takové míry, aby prakticky znemožnila ochranu oprávněných zájmů druhé strany. I na vydání předběžného opatření jsou proto kladeny požadavky plynoucí z ústavního práva na soudní ochranu. To znamená, že musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny).
Posouzení podmínek vydání předběžného opatření je zásadně věcí obecného soudu (čl. 90 věta prvá Ústavy ČR). Nicméně, Ústavní soud zkoumal, zda obecné soudy nerozhodly svévolně, zejména, zda náležitě zjišťovaly nutnost zatímní úpravy poměrů účastníků, konkrétně, zda žalobkyně takovou nutnost osvědčila. "Kdyby bylo požadováno více než prokázání odůvodněné obavy", mohlo by vydání předběžného opatření prakticky ztratit jakýkoli význam a vznikl by problém opačného rázu, totiž zda je soudní řízení schopno zajistit podmínky pro ochranu práv jak to ukládá Ústava ČR, Listina a mezinárodní úmluvy podle čl. 10 Ústavy ČR (srov. nález sp.zn.II. ÚS 221/98, www.judikatura.cz).
Z předloženého soudního spisu vyplývá - jak správně zjistily obecné soudy - že žalobkyně ing. V. Z. soudu osvědčila že stěžovatel převáděl majetek, z něhož mohla být uspokojena její pohledávka, na jiné osoby (viz návrh na vydání předběžného opatření - č.l. 370). Ve vztahu k převodu některých nemovitostí darovacími smlouvami z 3.7.2003 se žalobkyně dokonce domáhala vyslovení neplatnosti darovacích smluv (viz usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9, sp.zn. 9 C 229/2004 - č.l. 363). Ostatně, uvedené skutečnosti stěžovatel v průběhu řízení ani nepopíral (viz např. odvolání proti napadenému usnesení obvodního soudu o vydání předběžného opatření - č.l. 383, ústavní stížnost). Obava z možného ohrožení budoucího výkonu rozhodnutí se proto mohla jevit i s ohledem na průběh sporu jako důvodná. Soudy svá rozhodnutí v tomto směru také dostatečně a přesvědčivě odůvodnily.
Pokud jde o námitku, že napadená rozhodnutí neobsahují žádný limit, do něhož se stěžovateli zakazuje disponovat s finančními prostředky uloženými na účtech, ztotožňuje se Ústavní soud s odůvodněním citovaného usnesení Městského soudu v Praze (str.4 usnesení). Z něho vyplývá, že podmínkou nařízení předběžného opatření ve smyslu ust. §76 odst. 1 písmeno e) o.s.ř. není zjištění výše finančních prostředků nacházejících se na účtu a že takové zjištění ani není reálné provést s ohledem na sedmidenní lhůtu, ve které je soud podle §75c odst. 2 o.s.ř. o návrhu na vydání předběžného opatření povinen rozhodnout. Není-li známa celková částka uložená na účtech, nemohl soud ani stanovit stěžovatelem požadovaný limit, do kterého se mu zakazuje disponovat s finančními prostředky. Trvání na takovém požadavku by ve svém důsledku znamenalo nemožnost příslušné předběžné opatření vydat. Je třeba reflektovat i skutečnost, že výše obchodních podílů v předmětných společnostech bude teprve určena znaleckými posudky, takže úvahy o možných částkách, které z účtů společnosti připadnou žalobkyni či stěžovateli, by byly pouhou spekulací. Ústavní soud proto i tuto námitku stěžovatele odmítl.
Podle přesvědčení Ústavního soudu obecné soudy v posuzované věci postupovaly v rámci daném příslušnými procesními předpisy (§74, §102 o.s.ř.). Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem, nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává a mezi skutkovým zjištěním soudů a právními závěry z něj vyvozenými neexistuje ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury. Proto jsou napadená rozhodnutí i z hlediska ústavnosti plně přijatelná.
Ústavní soud proto uzavřel, že napadenými rozhodnutími k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Za tohoto stavu Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu