ECLI:CZ:US:2007:1.US.75.07
sp. zn. I. ÚS 75/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti B. Č. a K. Č., zastoupených JUDr. Janou Brhlovou, K. Sliwky 125, Karviná-Fryštát, proti rozsudku Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 5.8.2005, sp. Zn. 14 C 144/2002, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29.7.2006, sp. Zn. 42 Co 241/2006, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatelé proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod, přičemž se domáhají jejich zrušení.
Ústavní soud před tím, než přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto rámci zejména obecné justice (čl. 4 Ústavy). Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. K základním zásadám, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří tedy zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Ústavní soud konstatuje, že atribut subsidiarity ústavní stížnosti má jak dimenzi formální, tak dimenzi materiální. Na jedné straně, jak je již v předchozím odstavci nastíněno, se subsidiarita ústavní stížnosti odráží v požadavku vyčerpání všech prostředků před jednotlivými orgány veřejné moci, jež právní řád jednotlivci poskytuje, který nachází výraz v institutu nepřípustnosti ústavní stížnosti (§75 zákona o Ústavním soudu). Na druhé straně jsou důvodem subsidiarity samy kompetence Ústavního soudu jako orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), tedy orgánu, který poskytuje ochranu základním právům jednotlivce teprve tehdy, pokud základní práva nebyla respektována ostatními orgány veřejné moci. Jinými slovy, v subsidiaritě ústavní stížnosti se rovněž realizuje v konkrétní a praktické podobě ústavní princip dělby moci mezi jednotlivými orgány veřejné moci. Pokud právní předpis stanoví, že v určité procesní situaci je příslušný k rozhodování o právech jednotlivce konkrétní orgán veřejné moci, bylo by zásahem do jeho pravomoci a porušením principu dělby moci, pokud by jiný orgán o těchto právech rozhodoval, aniž by byla dána možnost příslušnému orgánu k realizaci jeho pravomoci. Obě tato hlediska je proto třeba reflektovat při interpretaci a aplikaci jednotlivých institutů zákona o Ústavním soudu, v daném případě pak při posouzení přípustnosti ústavní stížnosti.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4). Co se týče mimořádného opravného prostředku, který může orgán, jenž o něm rozhoduje, odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, pak v době jeho podání není zřejmé, zda je přípustný či není přípustný, a tedy, zda se skutečně jedná o procesní prostředek ochrany práv stěžovatele (pozn.: v praxi se zjevně jedná o postup dovolacího soudu podle ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád). V takovémto případě se dovolání stává přípustným až tehdy, jestliže tak shledá dovolací soud. Vzhledem k této skutečnosti zákon o Ústavním soudu netrvá na tom, aby stěžovatel takový mimořádný opravný prostředek před podáním ústavní stížnosti uplatnil. Proto v případě, kdy jednotlivec takovýto mimořádný opravný prostředek neuplatnil, nelze ústavní stížnost dle dikce zákona za takové situace odmítnout pro nepřípustnost. Na druhé straně lze takový mimořádný opravný prostředek uplatnit, aniž by tím byla ohrožena možnost posléze podat ústavní stížnost, neboť jestliže orgán, jenž o něm rozhoduje, jej odmítne jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, má stěžovatel otevřenou lhůtu k podání ústavní stížnosti (srov. dikci ust. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Lze tedy konstatovat, že dle současné právní úpravy není zásadně v takovém případě k souběžnému podávání dovolání a ústavní stížnosti důvod, neboť i kdyby dovolací soud naznal, že dovolání není přípustné z důvodů závisejících na jeho uvážení, nelze ústavní stížnost proti rozhodnutím, jež tomuto rozhodnutí dovolacího soudu předcházela, odmítnout pro opožděnost.
V ústavní stížnosti sami stěžovatelé uvedli, že v dané věci podali souběžně s ústavní stížností dovolání. Uvedenou skutečnost ověřil Ústavní soud dotazem na Okresní soud ve Frýdku-Místku, od kterého si rovněž vyžádal kopii jejich dovolání. Z ní Ústavní soud zjistil, že přípustnost podaného dovolání opřeli stěžovatelé o ust. §237 odst. 1 písm.c), §237 odst. 3 o.s.ř. Přípustnost podaného dovolání tedy závisí na tom, zda dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O podaném dovolání přitom v době rozhodování Ústavního soudu nebylo dosud rozhodnuto, neboť spis spolu s předmětným dovoláním se stále nachází u Okresního soudu ve Frýdku-Místku.
Pokud tedy stěžovatelé podali ústavní stížnost souběžně s takovýmto mimořádným prostředkem, probíhá před obecnými soudy příslušné řízení, v jehož rámci se mohou domáhat ochrany i svých ústavně zaručených práv a svobod; může být rozhodnuto o přípustnosti dovolání a následně dovolání meritorně projednáno. Není tak důvodu k tomu, aby Ústavní soud, v rozporu s výše popsaným principem subsidiarity, jakož i principem minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů, do doby, než toto řízení bude ukončeno, ve věci souběžně rozhodoval. Ústavní soud by totiž v opačném případě mohl nepřípustně zasáhnout do rozhodování obecných soudů. Není tedy důvodu k tomu, aby vyčkával se svým rozhodnutím až do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť stěžovatelé nebyli nuceni podávat ústavní stížnost a mohli tak učinit až po doručení rozhodnutí o daném mimořádném opravném prostředku. Ústavní soud by takovým postupem zbytečně prodlužoval své řízení a nepřímo by pobízel ostatní stěžovatele k souběžnému podávání ústavní stížnosti a dovolání, k čemuž však, jak bylo popsáno shora, není důvodu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu nelze předjímat a podání ústavní stížnosti je tedy předčasné.
Lze rovněž dodat, že odmítnutí ústavní stížnosti v takové situaci, jaká byla nyní popsána, stěžovatele nepoškozuje, neboť i když by dovolací soud neshledal jeho dovolání přípustným, mohou popř. zpracovat novou ústavní stížnost tak, aby zohledňovala i průběh a výsledky dovolacího řízení.
Z důvodů výše uvedených soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Ústavní soud se rovněž zabýval tím, zda jsou splněny podmínky ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu; to však neshledal a stěžovatelé sami jejich existenci ani netvrdili.
V souvislosti s tímto rozhodnutím Ústavní soud podotýká, že v obdobných věcech Ústavní soud rozhoduje stejným způsobem (srov. např. II. ÚS 148/06, III. ÚS 143/06, IV. ÚS 36/06, IV. ÚS 327/05, IV. ÚS 96/05 a další).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. března 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj