ECLI:CZ:US:2007:1.US.751.04.1
sp. zn. I. ÚS 751/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatele O. P., zastoupeného JUDr. Janem Kalistou, advokátem, se sídlem v Praze, Panská 1, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 29 Co 40/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 21 C 37/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení svých ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 1, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 16. 9. 2004, sp. zn. 29 Co 40/2004 a rozsudku Okresního soudu v Liberci ze dne 19. 8. 2003, sp. zn. 21 C 37/99. Okresní soud v Liberci napadeným rozsudkem rozhodl ve věci stěžovatele jako žalobce proti žalované České pojišťovně, a. s., o plnění z pojistné smlouvy a proti žalovanému M. K. o náhradě škody na zdraví v podstatě tak, že žalovaná Česká pojišťovna, a. s., je povinna stěžovateli zaplatit 15.000,- Kč (výrok I.), a že žalovaný M. K. je povinen stěžovateli zaplatit 429.101,80,- Kč (výrok IV.). Pokud se stěžovatel domáhal zaplacení dalších 68.960,- Kč spolu s úroky z prodlení vůči České pojišťovně, a. s., a 152.335,20 Kč vůči M. K., byla v této části žaloba zamítnuta; soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky II., III., V. a VI.). Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci jako soud odvolací rozsudek okresního soudu potvrdil. Ve věci se jednalo o nároky, které mají svůj základ v dopravní nehodě, při které stěžovatel jako spolujezdec žalovaného M. K. utrpěl úraz, v důsledku něhož se stal invalidním. Spor se vedl o výši jednotlivých nároků.
Stěžovatel ve stručném odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že nesouhlasí s tím, že došlo ke spojení obou projednávaných věcí, tj. proti žalované České pojišťovně, a. s., o plnění z pojistné smlouvy a proti žalovanému M. K. o náhradě škody na zdraví, do jednoho řízení. Podle jeho názoru se jedná o dva naprosto rozdílné nároky, o kterých mělo být jednáno zvlášť. Dále protestuje proti provádění a hodnocení důkazů v dané věci a mj. zpochybnil odbornost ve věci vypracovaného revizního znaleckého lékařského posudku.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úvodem je namístě (procesněprávně) upozornit na to, že stěžovatel zjevně hodlal mimo rozsudku odvolacího soudu podrobit přezkumu výroky soudu prvního stupně, které vyzněly v jeho neprospěch. Tedy, jak již uvedeno shora, jedná se o to, že se domáhal zaplacení dalších 68.960,- Kč s přísl. vůči České pojišťovně, a. s., a 152.335,20 Kč vůči M. Koškovi, v kterémžto rozsahu byla žaloba zamítnuta, a dále o to, že soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výroky II., III., V. a VI.). Vyhovující výroky, jakož i výroky o povinnostech žalovaných vůči České republice neměl stěžovatel samozřejmě důvod napadat. Ač v petitu ústavní stížnosti brojí proti rozsudku soudu prvního stupně celému, nejevilo se Ústavnímu soudu účelné vyzývat jej k úpravě tohoto petitu, jelikož z charakteru věci a ostatně i odůvodnění stížnosti je zcela zřejmé, s čím stěžovatel nesouhlasí a co hodlal napadnout.
K věci samé Ústavní soud obecně připomíná, že není jakýmsi "superrevizním orgánem" či běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví a že není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, pokud postupují v souladu s ústavními předpisy. Rovněž vymezení zásad spravedlivého procesu a nutnosti jejich dodržování se týká rozsáhlá judikatura Ústavního soudu, na kterou lze pro stručnost odkázat. V souzené věci pak Ústavní soud neshledal, že by byly právní závěry soudů svévolné, či že by byly - ve smyslu ustálené judikatury - v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými k vydání předmětných rozhodnutí. Za shora popsaného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti, vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti.
Ústavní soud přezkoumal napadené rozsudky a shledal, že nevykazují žádné znaky protiústavnosti. Stěžovatel sice zastává v dané věci opačný právní názor, leč to samo kasaci napadených rozsudků neodůvodňuje. Rozsah práva na spravedlivý proces nelze vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení podle subjektivních představ jedné strany. Za této situace, a to je již odpověď na jednu ze základních stěžovatelových námitek, týkající se údajných pochybení v oblasti dokazování, nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel do značné míry zpochybňuje, neboť by tím - jak již výše zdůrazněno - bezdůvodně zasáhl do zásady jejich volného hodnocení, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze v případě, kdyby postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se fakticky do nepřípustné role další soudní instance, což mu podle Ústavy nepřísluší.
Tyto závěry platí i ve vztahu k údajné nesprávnosti, resp. neodbornosti jednoho z lékařských posudků. Již Okresní soud v Liberci mj. uvedl, že námitka nedostatečné odborné způsobilosti zpracovatele jednoho z posudků, Doc. MUDr. P. W., CSc., je bezpředmětná; ostatně, posudek byl vypracován vedoucím lékařem Spinální jednotky Úrazové nemocnice, oddělením interdisciplinární spolupráce. Je zřejmé, že v řízení byla provedena i celá řada lékařských posudků dalších. V této souvislosti je však nutno zdůraznit, že Ústavní soud nemůže zásadně hrát roli rozhodčího ve sporech, týkajících se způsobilosti různých expertů nebo správnosti vypracování odborných posudků. Podstané je, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti shledal odůvodnění napadených rozsudků řádnými a dané věci přiléhavými, na které lze odkázat a není proto důvodu znovu vyvracet všechny stěžovatelovy argumenty, jež spočívají v pouhé polemice s ústavně souladnými závěry obecných soudů. Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy svá rozhodnutí odůvodnily řádným, vyčerpávajícím a ústavně konformním způsobem, v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, jak vyžadují příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Srozumitelně a logicky přitom uvedly, jakými úvahami se řídily a jaká ustanovení právních předpisů pro posouzení zjištěného skutkového stavu a oprávněných nároků stěžovatele použily. Řádně jsou odůvodněny i závěry obecných soudů, týkající se příslušenství pohledávek a nákladů řízení.
Pokud se jedná o námitku, že v daném případě byly do jednoho řízení nesprávně spojeny věci, které měly - podle stěžovatele - být předmětem řízení různých (totiž proti žalované České pojišťovně, a. s., a M. K.), neshledal ani zde Ústavní soud žádné pochybení, které by zasahovalo do stěžovatelových základních práv nebo svobod. I když je představitelné, že řízení mohla být vedena odděleně, jejich spojení ke společnému řízení je pochopitelné a na právech stěžovatele i ostatních účastníků tím k žádné újmě nedošlo. Soudy řádně posoudily nároky stěžovatele, do značné míry je uznaly a přesvědčivě odůvodnily i výši stěžovateli přiznaných částek. Lze však znovu připomenout, že ústavními stížnostmi napadená rozhodnutí obecných soudů posuzuje Ústavní soud kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím garantovaná základní práva a svobody; není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat, měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná procesní pochybení obecných soudů, spočívající většinou právě v oblasti podústavního práva, ale posoudit řízení jako celek a zjistit, zda nedošlo k zásahu takové intenzity, která již zakládá porušení základních práv nebo svobod účastníka řízení. O takový případ se však podle přesvědčení Ústavního soudu - ani u této stěžovatelovy námitky - nejedná.
Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu