ECLI:CZ:US:2007:1.US.754.06
sp. zn. I. ÚS 754/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Ivany Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky I. R., zastoupené JUDr. Emerichem Slavíkem, advokátem se sídlem Praha 2, Španělská 2, proti rozsudkům Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 22. 3. 2006, čj. P 13/2006 - 47, a Krajského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2006, čj. 31 Co 349/2006 - 76, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatelka navrhla zrušení rozsudku Okresního soudu v Kutné Hoře (dále jen "okresní soud") ze dne 22. 3. 2006, čj. P 13/2006 - 47, kterým bylo zvýšeno výživné placené stěžovatelkou nezletilé Janě (jedná se o peudonym) z částky 500,-- Kč na 1 400,-- Kč měsíčně a nezletilé Lence (jedná se o peudonym) z částky 200,-- Kč na 1 000,-- Kč měsíčně. Dále byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit dlužné výživné do 30. 6. 2006. Navrhla rovněž zrušení rozsudku Krajského soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), ze dne 29. 8. 2006 čj. 31 Co 349/2006 - 76, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn ve výroku o dlužném výživném na obě nezletilé, jinak byl potvrzen.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že je matkou dvou nezletilých dětí, které soud svěřil do výchovy otci. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadenými rozsudky byla porušena její základní práva na soudní ochranu podle čl. 90 Ústavy ČR a na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření obecných soudů jako účastníků řízení.
Okresní soud uvedl, že soudní řízení v předmětné věci nebylo v žádném případě vůči stěžovatelce předpojaté, ale naopak, soud provedl celou řadu důkazů, včetně opětovného pohovoru s nezletilými dcerami, které směřovaly k objektivnímu zjištění rodinné situace a závěru, který byl vždy ve prospěch a v zájmu nezletilých dětí. Odvolací soud odkázal na obsah svého rozsudku a zdůraznil, že soudy obou stupňů zjišťovaly v souladu s ustanovením §96 odst. 1 zákona o rodině komplexně příjmy stěžovatelky, jako osoby povinné platit výživné, i potřeby nezletilých dětí jako osob oprávněných, i s přihlédnutím k vyživovací povinnosti otce. Vzhledem ke skutečnosti, že tato vyjádření nepřinesla nic nového, Ústavní soud z nich nevycházel, a nebyl tedy ani důvod zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.
Ze shora označeného rozsudku okresního soudu Ústavní soud zjistil, že jím bylo výživné, placené stěžovatelkou nezletilé Janě (jedná se o peudonym), zvýšeno na částku 1 400,-- Kč a nezletilé Lence (jedná se o peudonym) na částku 1 000,-- Kč měsíčně. Dále byl vyčíslen dluh na výživném a rozhodnuto o jeho splatnosti. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že návrh na zvýšení výživného je důvodný. Obě nezletilé dcery jsou ve věku dospívání, kdy jejich potřeby jsou vysoké. Vyživovací povinnost stěžovatelky byla stanovena v době, kdy byla krátce zaměstnána po předchozí dlouhé evidenci na úřadu práce a pobírala minimální mzdu. V současné době má mzdu nepatrně vyšší, žádná další vyživovací povinnost jí nepřibyla. Ze zprávy Úřadu práce hl. m. Prahy bylo prokazatelně zjištěno, že v oboru, ve kterém stěžovatelka pracuje nebo je schopna pracovat, jsou volná pracovní místa, která jsou mnohem lépe mzdově ohodnocena. Má tedy možnost vybrat si stejné zaměstnání u jiného zaměstnavatele s lepším platovým ohodnocením, aby tak mohla lépe zabezpečit životní potřeby svých nezletilých dcer. Soud přihlédl i k tomu, že její příjem netvoří pouze mzda od zaměstnavatele, ale i výživné na rozvedenou manželku v částce 5 500,-- Kč měsíčně, takže její celkový měsíční příjem činí 12 260,-- Kč. Vzal v úvahu, že stěžovatelka dojíždí do zaměstnání, k její půjčce nepřihlédl, neboť vyživovací povinnost k dětem je prvořadá. Finanční situace na straně otce se zlepšila, na druhé straně má však tři vyživovací povinnosti k nezletilým dětem a částečnou vyživovací povinnost ke své družce, se kterou žije ve společné domácnosti a která je na mateřské dovolené.
Z rozsudku odvolacího soudu, kterým byl rozsudek okresního soudu změněn pouze ve výroku o výši dlužného výživného, jinak byl potvrzen, Ústavní soud zjistil, že odvolací soud rovněž dovodil, že za změnu poměrů je třeba považovat stav odlišný od stavu, který byl rozhodující při předchozím rozhodování, musí se přitom jednat o změnu závažnějšího charakteru. Zrekapituloval skutečnosti prokázané dokazováním u okresního soudu a dospěl ke stejnému závěru, tj. že jsou dány podmínky pro zvýšení výživného, i když od předchozí úpravy uplynul pouze jeden rok. Potřeby nezletilých dívek se zvýšily, Jana (jedná se o peudonym) se po ukončení základní školy stala studentkou střední školy. Změnily se i poměry matky.
Po zhodnocení výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelka tvrdí, že došlo k porušení jejího základního práva na soudní ochranu a spravedlivý proces, konkrétně však neuvedla, v čem by toto porušení mělo být. Pouze vyjadřuje svoji nespokojenost s postupem a rozhodnutími obecných soudů a s výkladem příslušných zákonných ustanovení.
Úkolem Ústavního soudu je poskytovat ochranu základních práv a svobod; není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s Ústavou ČR, Listinou základních práv a svobod a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných normami podústavního práva, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv a svobod.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před obecnými soudy a dospěl k závěru, že soudy obou stupňů provedly dostatek důkazů potřebných pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodily právní závěry, které řádně odůvodnily. Se všemi námitkami stěžovatelky se vypořádaly a svá rozhodnutí odůvodnily příslušnými ustanoveními zákona o rodině. V souladu se zákonem o rodině zjistily poměry obou rodičů, objektivně zhodnotily finanční poměry stěžovatelky, otce nezletilých dětí, jeho rodiny i potřeby nezletilých dětí a rozhodly zcela v souladu se zájmy nezletilých dětí. Ústavní soud v přezkoumávané věci nezjistil nic, co by ji posouvalo do ústavněprávní roviny. K porušení základních práv stěžovatelky tedy nedošlo.
Ústavní soud připomíná, že zákon o Ústavním soudu, č. 182/1993 Sb., rozeznává, v ustanovení §43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii, návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. K odstranění pochybností o přijatelnosti návrhu si může Ústavní soud vyžádat stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spis či jinou dokumentaci, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pokud tato stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení obsahují relevantní tvrzení, může Ústavní soud vyzvat stěžovatele k jeho případné replice ve stanovené lhůtě. Pokud informace zjištěné uvedeným postupem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, ústavní stížnost bude bez dalšího odmítnuta. Ústavní soud jen pro pořádek upozorňuje, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2007
Vojen Güttler
předseda I. senátu Ústavního soudu