ECLI:CZ:US:2007:1.US.756.07.1
sp. zn. I. ÚS 756/07
Usnesení
Usnesení Ústavního soudu - soudkyně zpravodajky Elišky Wagnerové - ze dne 20. dubna 2007 sp. zn. I. ÚS 756/07 ve věci ústavní stížnosti Honebního společenstva Radošovice-Tupesy proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 12. 2006 č. j. 5 As 41/2004-61, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2004 č. j. 10 Ca 65/2004-35, kterým byla zamítnuta žaloba stěžovatele a dalšího žalobce F. K. proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, ze dne 25. 2. 2004, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně, kterým byla mimo jiné změněna hranice honitby Radošovice, která je v držení stěžovatele.
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě stanovené §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví specifikovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, jímž byla zamítnuta stěžovatelova kasační stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 7. 2004 č. j. 10 Ca 65/2004-35.
Tímto rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele a dalšího žalobce F. K. proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje, odboru životního prostředí, zemědělství a lesnictví, ze dne 25. 2. 2004, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Rozhodnutím správního orgánu byla mimo jiné změněna hranice honitby Radošovice, která je v držení stěžovatele.
Jak stěžovatel blíže rozvedl v ústavní stížnosti, jeho členy jakožto honebního společenstva jsou vlastníci pozemků o celkové výměře 265 ha, které tvoří souvislý celek a které sousedí s honitbou Radošovice-Tupesy. Ačkoliv jsou tito vlastníci členy stěžovatele, jsou předmětné pozemky zařazeny do jiných honiteb. Tyto pozemky, pokud by byly přičleněny k honitbě v držení stěžovatele, by podle názoru stěžovatele s honitbou vytvořily celek pozemků po všech stránkách vhodný k výkonu myslivosti ve smyslu zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o myslivosti").
Stěžovatel a vlastníci těchto dotčených pozemků však bezúspěšně usilují o začlenění těchto pozemků do honitby Radošovice-Tupesy. Protože vlastníci jsou členy stěžovatele, jednají jednak sami, a také, jak je tomu v případě této ústavní stížnosti, prostřednictvím stěžovatele, tedy honebního společenstva. Podle stěžovatele jsou přesvědčeni, že mají právo na toto začlenění do honitby; orgány státní správy i soudy však vždy rozhodly v jejich neprospěch. Svá rozhodnutí odůvodnily dvojím způsobem, a to jednak tak, že pro přičlenění pozemků do honitby nejsou splněny zákonné podmínky, a jednak tím, že stěžovateli a ani vlastníkům těchto pozemků z důvodu prosazení veřejného zájmu, v tomto případě prosazení řádného mysliveckého hospodaření ve smyslu §31 odst. 1 zákona o myslivosti, nelze vyhovět.
Stěžovatel je přesvědčen, že těmito rozhodnutími byla porušena ústavně zaručená základní práva vlastnit majetek podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to konkrétně vlastnické právo vlastníků pozemků, kteří jsou všichni členy stěžovatele. Stěžovatel je přesvědčen, že výklad veřejného zájmu, jak byl učiněn správními orgány a soudy, je nesprávný. Na jedné straně totiž stojí výkon myslivosti realizovaný na předmětných pozemcích bez braní zřetele na vůli vlastníků pozemků, na druhé straně je zde zcela stejný výkon myslivosti, který by byl realizován osobami, které jsou vlastníky pozemků a jsou svobodně a dobrovolně sdruženy do honebního společenstva a mají všechny podmínky, zájem a nadšení pro naplňování tohoto společenského zájmu. Za této situace nemůže být podle stěžovatele v souladu s Ústavou České republiky odepřít vlastníkům těchto pozemků vykonávat prostřednictvím stěžovatele na svých pozemcích myslivecké hospodaření a naplňovat tak své vlastnické právo. Stěžovatel se domnívá, že pokud lze předmětný veřejný zájem realizovat na konkrétních pozemcích v souladu se stanoviskem a přáním vlastníků pozemků prostřednictvím honebního společenstva, jehož jsou tito vlastníci členy, pak není v souladu s ústavně zaručenými základními právy jim to odmítnout s odkazem na veřejný zájem a ustanovení čl. 11 odst. 4 Listiny a umožnit tímto způsobem užívat pozemky proti vůli vlastníků jiné skupině osob (jinému honebnímu společenstvu).
Stěžovatel je pak dále přesvědčen, že postupem správních úřadů a soudů bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny, a to tím, že výklad a aplikace zákona o myslivosti, zejména jeho ustanovení §17, 18, 31 a 69 byly učiněny neústavně a v rozporu s duchem a cílem tohoto zákona. Cílem zákona bylo posílit postavení vlastníků pozemků patřících do honiteb a odstranit dosavadní neodůvodněné privilegované postavení osob odlišných od těchto vlastníků, kteří si doposud právo užívat pozemky k výkonu myslivosti neodůvodněně na základě dřívějšího zákona přisvojovaly. Také Nejvyšší správní soud však v napadeném rozhodnutí tvrdí, že §18 zákona o myslivosti se na danou věc nevztahuje, a vykládá věc tak, že hranice honitby jsou jednou provždy dány, ať si vlastníci pozemků přejí cokoliv, ledaže by se správní orgán, zaštítěn veřejným zájmem, rozhodl hranice změnit.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud napadený rozsudek Nejvyššího správního soudu zrušil.
II.
Soudce zpravodaj po zvážení argumentů obsažených v ústavní stížnosti a posouzení obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dospěl k závěru, že ústavní stížnost, ve které je namítáno porušení základního práva na ochranu vlastnictví jednotlivých vlastníků dotčených pozemků, je podána osobou zjevně neoprávněnou.
Vztahem mezi veřejným zájmem na výkonu myslivosti a ochranou vlastnického práva se Ústavní soud zabýval v nedávné době v nálezech sp. zn. Pl. ÚS 34/03 ze dne 13. 12. 2006 (N 226/43 SbNU 541; 49/2007 Sb.) a sp. zn. Pl. ÚS 3/06 ze dne 6. 3. 2007 (N 41/44 SbNU 517; 149/2007 Sb.). V prvním z výše uvedených nálezů Ústavní soud dovodil, že myslivost představuje ústavně aprobovaný veřejný zájem ve smyslu čl. 7 Ústavy České republiky, podle kterého stát dbá o šetrné využívání přírodních zdrojů a ochranu přírodního bohatství, neboť výkonem myslivosti se realizuje ochrana volně žijící zvěře (srov. odst. 82 nálezu). Ústavní soud proto konstatoval, že myslivost představuje legitimní omezení vlastnického práva vlastníka honebního pozemku (odst. 83 a 87).
Z konstrukce myslivosti jako veřejného zájmu proto Ústavní soud vyvodil odlišnost práva myslivosti a vlastnického práva k pozemku, neboť "tato dvě práva (vlastnické právo k pozemku a právo myslivosti) jsou na sobě nezávislá, byť je nepopiratelné při vzniku (založení) a zčásti i při realizaci práva myslivosti funkční spojení mezi těmito právy, resp. přesněji honebním pozemkem a honitbou, v jejímž rámci je právo myslivosti realizováno (srov. odst. 95 a 97).
Honební společenstvo pak představuje právnickou osobu sui generis (odst. 96), tedy subjekt, který je vytvářen za účelem dosažení cílů sledovaných zákonem o myslivosti, jinak řečeno, kterému svědčí právo myslivosti (odst. 95). Jedná se však o subjekt nadále odlišný od vlastníka pozemku, a to i za situace, kdy se jedná o honební pozemek, který je součástí příslušné honitby, jejímž držitelem je společenstvo. I v takovém případě je nositelem vlastnického práva, resp. všech jeho složek vlastník pozemku, nikoliv honební společenstvo, kterému svědčí výkon myslivosti, za jehož účelem pouze dochází k omezení jedné ze složek vlastnického práva.
Zatímco tedy právo myslivosti svědčí členům honebního společenstva, kteří je vykonávají kolektivně ve formě honebního společenstva, a proto v důsledku je nositelem tohoto práva honební společenstvo (které i odpovídá za jeho řádný výkon), vlastnické právo k pozemkům nadále svědčí pouze a výlučně individuálním vlastníkům. Právo myslivosti, kterého by se mohlo dovolávat honební společenstvo, pak samozřejmě nepředstavuje základní právo požívající ústavněprávní ochrany.
Vzhledem k tomu dospěl Ústavní soud v nyní projednávané věci k závěru, že honební společenstvo není způsobilé domáhat se ochrany vlastnického práva k předmětným pozemkům, nýbrž jsou to nadále individuální vlastníci, kteří se mohou cítit omezeni ve výkonu vlastnického práva, pokud jsou podle napadených rozhodnutí předmětné pozemky začleněny do určité honitby proti jejich vůli. Na tom nemění nic ani situace, kdy individuální vlastníci přenechali pozemky k výkonu myslivosti stěžovateli cestou nájemních smluv, neboť ani z těchto smluv nelze dovodit oprávnění stěžovatele hájit základní právo těchto vlastníků.
Nad rozsah zhodnocení důvodů, které Ústavní soud vedly k odmítnutí této části ústavní stížnosti pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele, považuje Ústavní soud za nutné k projednávané věci uvést následující.
Pokud Ústavní soud dovodil, že výkon myslivosti představuje veřejný zájem legitimující omezení vlastnického práva k pozemku, dopadá tento závěr na všechny situace omezení vlastnického práva k pozemku. Tedy jak na situace, kdy jde o výkon myslivosti proti vůli vlastníka honebního pozemku, tak ovšem i na situaci, kdy si vlastník pozemku naopak přeje omezit vlastnické právo ve prospěch práva myslivosti, resp. sám se podílet na výkonu myslivosti, avšak ve formě začlenění do zcela konkrétní honitby. I v tomto případě totiž převáží veřejný zájem, jímž je ochrana zvěře, nad výkonem vlastnického práva.
V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/06 k tomu Ústavní soud uvedl, že ačkoliv zákon o myslivosti vychází ze zásady, že právo myslivosti vykonávají v honitbě ti, kdo jsou vlastníky pozemků, jež ji tvoří, počítá tento zákon i se situacemi, kdy součástí honitby jsou i pozemky nečlenů honebního společenstva. To se zřejmě týká i situace stěžovatele a příslušných vlastníků předmětných pozemků, kteří jsou sice členy stěžovatele, avšak na jejich pozemcích je zřízena honitba v držení jiných společenstev. Jak uvedeno shora, tato situace není porušením ochrany vlastnického práva, pokud je takové jeho omezení legitimováno veřejným zájmem na ochraně volně žijící zvěře, tedy zejména tehdy, pokud rozhodující orgány zjistí, že konkrétní územní rozsah a tvar honiteb zajistí vhodnější splnění tohoto účelu, a pokud mezi omezením vlastnického práva a veřejným zájmem existuje vztah proporcionality. Tento vztah však Ústavní soud v daném případě nemohl zkoumat, a to z důvodu výše konstatované neoprávněnosti společenstva domáhat se ochrany vlastnického práva.
Závěr, k němuž Ústavní soud dospěl shora, tedy že honební společenstvo není oprávněným subjektem, pokud jde o domáhání se ochrany základního práva vlastníků honebních pozemků, však vyplývá, že tito vlastníci jsou účastníky řízení vedeného orgánem státní správy myslivosti o povolení změny honitby podle §31 zákona o myslivosti. Bezpochyby jde totiž o osoby, jejichž vlastnická práva jsou rozhodnutím bezprostředně dotčena, neboť se tak rozhoduje o formě a způsobu omezení tohoto základního práva (srov. §27 odst. 2 správního řádu a čl. 36 odst. 2 Listiny). Ačkoliv z ústavní stížnosti a rozsudku Nejvyššího správního soudu vyplývá, že někteří z těchto vlastníků se účastenství domáhali, a to i žalobou před Krajským soudem v Českých Budějovicích, žádný z nich však již nepodal kasační stížnost (srov. k tomu argumentaci Nejvyššího správního soudu na č. l. 69 napadeného rozsudku, pokud jde o účastenství F. K.) a ani ústavní stížnost (která by však za takové situace musela být odmítnuta pro nevyčerpání prostředků k ochraně práva jako nepřípustná).
Pokud jde o tvrzení stěžovatele stran porušení práva na soudní ochranu, lze odkázat na publikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 290/04 ze dne 26. 5. 2004 (U 34/33 SbNU 539), ve kterém Ústavní soud konstatoval, že "rozhodující skutečností pro posouzení zásahu do základního práva, jež je svou povahou právem procesním, je to, zda stěžovatel je vůbec nositelem subjektivního práva (nároku) s hmotněprávním základem. Pokud totiž stěžovatel není vůbec nositelem takového subjektivního práva, nemůže pak podle Ústavního soudu namítat případný zásah do práva procesního, tedy práva na spravedlivý proces.".
Jinak řečeno, Ústavní soud vyšel ze zásady, že žádný "proces neexistuje samoúčelně, nýbrž jeho cílem je dosažení vzniku, změny či zániku hmotných práv a povinností fyzických či právnických osob. Tato skutečnost se musí nutně odrážet také v rovině základních práv a svobod, v daném případě ve sféře vymezení rozsahu práva na spravedlivý proces. Jestliže stěžovatel není vůbec nositelem toho kterého hmotného subjektivního práva nebo základního práva, nemůže se dovolávat práva na spravedlivý proces v příslušném řízení, neboť takový proces vlastně nevykazuje žádný hmotněprávní základ, a tudíž nemůže takový proces požívat ústavněprávní ochrany." [srov. k tomu též usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)].
Tyto závěry platí také v případě stěžovatele: pokud bylo shora konstatováno, že stěžovateli nenáleží aktivní legitimace k ochraně vlastnického práva, tím méně mu přísluší domáhat se ochrany procesního práva, které nemá samostatný základ a slouží pouze k ochraně hmotného práva.
S ohledem na shora uvedené skutečnosti svědčící o tom, že stěžovatel není oprávněnou osobou k podání ústavní stížnosti za individuální vlastníky honebních pozemků, Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný zjevně neoprávněnou osobou podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.