ECLI:CZ:US:2007:1.US.761.07.1
sp. zn. I. ÚS 761/07
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně o ústavní stížnosti obchodní společnosti SIMOD, s.r.o., se sídlem v Pelhřimově, Nádražní 832, zastoupené JUDr. Jaroslavem Doudou, advokátem v Pelhřimově, Tylova 242, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Cmo 270/2004-68 ze dne 30. 11. 2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností brojí stěžovatel proti usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Cmo 270/2004-68 ze dne 30. 11. 2004, jímž bylo odmítnuto její odvolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 79/2002-23 ze dne 27. 3. 2002 ve znění opravného usnesení č.j. 13 Cm 79/2002-27 ze dne 12. 11. 2002. Rozsudkem soudu I. stupně byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit žalobci J. M., bytem v Bechyni, Radětice 73 (dále jen "žalobce") částku 283.785,-Kč s příslušenstvím. Napadeným rozhodnutím bylo podle názoru stěžovatelky porušeno ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Porušení práva na soudní ochranu spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Odvolání stěžovatelů proti rozsudku soudu I. stupně bylo odmítnuto jako opožděné za situace, kdy bylo rozhodnutí soudu I. stupně doručováno podle ustanovení §47 o.s.ř. na adresu uvedenou v obchodním rejstříku a poslední den uložení je třeba pokládat za den doručení; podle názoru soudu se stěžovatelce nepodařilo prokázat, že se v rozhodné době v místě doručování nezdržovala.
Stěžovatelka tvrdila, že se v době doručování rozsudku (25. 4. 2002 na adresu Pelhřimova, Nádražní 832; opravné usnesení bylo doručováno 21. 11. 2002 na adresu Pelhřimov, Masarykovo nám. 17, znovu pak 8. 1. 2003 na adresu Pelhřimov, Nádražní 832) již nezdržovala na adrese Pelhřimov, Nádražní 832, ani na adrese Pelhřimov, Masarykovo nám. 17, neboť od 1. 6. 1997 do 31. 12. 2001 fakticky sídlila na adrese Pelhřimov, Masarykovo nám. 17 a od 14. 1. 2002 fakticky na adrese Pelhřimov, tř. Legií 1115. Tyto skutečnosti považuje stěžovatelka za prokázané v rámci soudního jednání v jiné věci, vedeného pod sp. zn. 1 C 50/2004. Tvrdí proto, že Vrchní soud v Praze vycházel z nesprávného předpokladu, že se společnost v době doručování zdržovala v místě doručování, a proto věc i nesprávně posoudil po právní stránce. Tím, že podané odvolání odmítl jako opožděné, a v důsledku toho se nezabýval věcnými námitkami proti rozsudku soudu I. stupně, zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na soudní ochranu.
Stěžovatelka připomněla, že proti napadenému usnesení podala již v minulosti ústavní stížnost, která však byla usnesením Ústavního soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. III. ÚS 115/05, odmítnuta, neboť nevyčerpala všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. V současné době již byl tento nedostatek odstraněn tím, že byla podána žaloba pro zmatečnost a poté i odvolání proti usnesení, jímž byla tato žaloba zamítnuta.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
II.
Ve stručném vyjádření k ústavní stížnosti Vrchní soud v Praze s poukazem na odůvodnění napadeného rozhodnutí uvedl, že stěžovatelka v předmětné věci neprokázala, že se v rozhodné době v místě doručování nezdržovala. Za tohoto stavu nevzal Ústavní soud uvedené vyjádření za základ svého rozhodnutí, neboť nic nového - oproti napadenému rozhodnutí - nepřinášelo.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 13 Cm 79/2002 vedený u Krajského soudu v Českých Budějovicích. Ze spisu zjistil, že stěžovatelka měla v řízení před obecnými soudy postavení žalované, proti níž byla podána žaloba o zaplacení částky 283.785,- Kč s příslušenstvím z titulu nezaplacení úhrady za opravu havarovaného autobusu. Krajský soud v Českých Budějovicích ve věci nejdříve kladně rozhodl platebním rozkazem č.j. Ro 00500/2001-12 ze dne 17. 12. 2001, který však byl usnesením č.j. Ro 00500/2001-16 ze dne 17. 1. 2002 zrušen, protože se ho nepodařilo stěžovatelce doručit do vlastních rukou. Soud I. stupně platební rozkaz doručoval na adresu uvedenou v žalobě (Pelhřimov, Nádražní 832), následně po ověření adresy v obchodním rejstříku na tutéž adresu. Platební rozkaz byl rovněž zaslán na adresu jednatele uvedenou v obchodním rejstříku, ale zásilka byla rovněž nevyzvednuta.
Soud I. stupně nařídil ve věci jednání. Předvolání k jednání doručoval stěžovatelce na adresu uvedenou v obchodním rejstříku (Pelhřimov, Nádražní 832), která zásilku dne 20. 2. 2002 převzala (č.l. 17). Při ústním jednání dne 27. 3. 2002 byl osobně přítomen jednatel stěžovatelky Jiří Vávra. Ze spisu nevyplývá, že by upozornil soud na změnu sídla stěžovatelky, popř. že by uvedl novou adresu pro doručování. Krajský soud v Českých Budějovicích při tomto jednání žalobě vyhověl a rozsudkem č.j. 13 Cm 79/2002-23 ze dne 27. 3. 2002 uložil stěžovatelce povinnost zaplatit žalobci žalovanou částku s příslušenstvím. Rozsudek byl stěžovatelce dne 25. 4. 2002 doručován na adresu Pelhřimov, Nádražní 832, byl uložen na poště a poté soudu vrácen s poznámkou nevyžádáno (č.l. 25). Následně Krajský soud v Českých Budějovicích vydal opravné usnesení č.j. 13 Cm 79/2002-27 ze dne 12. 11. 2002, které bylo doručováno dne 22. 11. 2002 též na adresu Pelhřimov, Masarykovo nám. 13; zásilka byla poštou vrácena s poznámkou "odstěhoval se bez udání adresy" (č.l.29). Soud I. stupně pak opravné usnesení znovu doručoval na adresu Pelhřimov, Nádražní 832; zásilka byla vrácena s poznámkou "nevyžádáno" (č.l. 30).
Teprve dne 4. 3. 2003 nahlédl do spisu jednatel společnosti SIMOD a pořídil fotokopie č.l. 27, 26, protokol 20-21, 16, 12). Znovu nahlédl jednatel společnosti do spisu dne 15. 3. 2004 bez dalšího údaje. Dne 9. 4. 2004 bylo Krajskému soudu v Českých Budějovicích doručeno odvolání stěžovatelky proti citovanému rozsudku ze dne 27. 3. 2002 (č.l. 33). Vrchní soud v Praze napadeným usnesením č.j. 1 Cmo 270/2004-68 ze dne 30. 11. 2004 odvolání odmítl pro opožděnost. Odvolací soud uvedl, že zjištěné skutečnosti nesvědčí ve prospěch stěžovatelky. Z nich vyplynulo, že stěžovatelka na adrese, na kterou bylo doručováno, nepřebírala poštu již před zahájením sporu, žalobce ani jeho právního zástupce na tuto skutečnost neupozornila a nepožádala, aby jí bylo doručováno na jinou adresu. Stejně tak to, že ani jednatel stěžovatelky na své vlastní adrese poštu nepřevzal, spíše svědčí pro závěr, že se stěžovatelka přijetí pošty vyhýbala. Ve sporu však - jak uvedl odvolací soud - stěžovatelka soudní poštu na této adrese "někdy přebírala" a co je podstatné, převzala obsílku k soudnímu jednání a při tomto jednání neinformovala soud, že se na této adrese (Nádražní 832) nezdržuje a ani nepožádala o doručování na jinou adresu. Rozsudek byl přitom vyhlášen již při tomto jednání, stěžovatelka (při jednání byl přítomen jednatel společnosti) musela počítat s tím, že jí bude rozsudek v písemné podobě doručován. Dále odvolací soud uvedl, že z obchodního rejstříku zjistil, že stěžovatelka je od data zápisu (17. 4. 1996) zapsána beze změn se sídlem v Pelhřimově, Nádražní 832 (jednatel Jiří Vávra, Horní Ves 109, Horní Cerekev), a to do současné doby. Podle obchodního rejstříku tedy stěžovatelka nikdy na jiné adrese nesídlila. Odvolací soud se zabýval i listinami, které stěžovatelka předložila k prokázání toho, že se na dané adrese nezdržuje. Dospěl k závěru, že se jí nepodařilo, neboť na těchto listinách (smlouva o podnájmu a její výpověď) je uvedena fyzická osoba, Jiří Vávra - obchodní název TRAVELS, odlišná od žalovaného. Odvolání bylo tedy podáno opožděně a bylo podle §218a o.s.ř. odvolacím soudem odmítnuto.
Výše uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze napadla stěžovatelka žalobou pro zmatečnost, která byla usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 317/2005-38 ze dne 8. 12. 2005 zamítnuta s odůvodněním, že rozsudek ve věci vedené pod sp. zn. 13 Cm 79/2002 byl doručován v souladu s ustanoveními o.s.ř. K odvolání proti tomuto usnesení bylo usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 160/2006-61 ze dne 6. 12. 2006 rozhodnutí soudu I. stupně potvrzeno. Vrchní soud se podrobně zabýval všemi skutečnostmi zjištěnými v průběhu řízení ve vztahu k adrese stěžovatelky. Hodnotil podrobně i důkazy nabídnuté stěžovatelkou samotnou a dospěl k závěru, že postup soudu I. stupně při doručování rozsudku ve věci samé byl s příslušnými ustanoveními o.s.ř. v souladu.
IV.
Ústavní soud se především zabýval otázkou včasnosti podání ústavní stížnosti. Stěžovatelka již dříve (nyní napadené) usnesení Vrchního soudu v Praze č.j. 1 Cmo 270/2004-68 ze dne 30. 11. 2004 napadla ústavní stížnosti, která však byla usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 115/05 ze dne 6. 4. 2005 odmítnuta pro nevyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (nevyčerpání možnosti podání žaloby pro zmatečnost). Stěžovatelka následně této možnosti využila a toto usnesení žalobou pro zmatečnost napadla. Žaloba pro zmatečnost - jak již bylo uvedeno - byla usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 317/2005-38 ze dne 8. 12. 2005 zamítnuta a toto rozhodnutí bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č.j. 11 Cmo 160/2006-61 ze dne 6. 12. 2006. Za tohoto procesního stavu tedy nelze - podle názoru Ústavního soudu - lhůtu k podání ústavní stížnosti počítat od doručení původního napadeného rozhodnutí ze dne 30. 11. 2004, nýbrž až od doručení citovaného usnesení Vrchního soudu v Praze, jímž bylo pravomocně rozhodnuto o zamítnutí žaloby pro zmatečnost. Proto má Ústavní soud za to, že ústavní stížnost byla podána včas.
V.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení jejích základních práv či svobod chráněných ústavním pořádkem České republiky. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Hlavní námitka stěžovatelky směřuje proti posouzení otázky obecnými soudy, zda se zdržovala na adrese, na kterou bylo doručováno. Stěžovatelka v řízení před odvolacím soudem, v řízení o žalobě pro zmatečnost i v řízení o ústavní stížnosti tvrdila a tvrdí, že se na adrese, na kterou byl doručován rozsudek soudu I. stupně ve věci samé nezdržovala, a proto nemohlo být při doručování postupováno podle ustanovení §47 o.s.ř. v tehdy platném znění.
Ústavní soud námitce stěžovatelky nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že obecné soudy otázku adresy stěžovatelky posoudily v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. V této souvislosti je nutno zdůraznit především skutečnost, že stěžovatelka na uvedené rejstříkové adrese (Pelhřimov, Nádražní 832) zásilky přebírala (předvolání k ústnímu jednání - č.l. 17, kde je převzetí potvrzeno i otiskem razítka s adresou stejnou), což neodpovídá jejímu tvrzení v ústavní stížnosti. Současně je třeba zdůraznit, že se ústního jednání před soudem I. stupně jednatel stěžovatelky osobně zúčastnil a neupozornil soud, že se na této adrese nezdržuje. Navíc Ústavní soud podotýká, že stejnou adresu stěžovatelka označila v ústavní stížnosti a stále je pod ní uvedena i v obchodním rejstříku, takže je v tomto směru v rozporu i sama se sebou .
Stěžovatelka poukázala i na řízení v jiné věci (Okresní soud v Pelhřimově sp. zn. 1 C 50/2004, Krajský soud v Českých Budějovicích sp. zn. 15 Co 258/2005), v níž soud doručoval na adresu, kde (prý) skutečně sídlí. Uvedenou námitku stěžovatelka uplatnila i v odvolání proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích č.j. 13 Cm 317/2005-38 ze dne 8. 12. 2005, jímž byla zamítnuta její žaloba pro zmatečnost, a odvolací soud se s touto námitkou v odůvodnění svého usnesení dostatečně vypořádal; dovodil, že ani rozsudky ve výše uvedených věcech se nepodařilo prokázat, že se stěžovatelka v době doručování rozsudku na adrese Nádražní 832 nezdržovala.
Ústavní soud - vzhledem k uvedeným skutečnostem - dospěl k závěru, že v předmětné věci obecné soudy aplikovaly podústavní právo ústavně konformním způsobem. V jejich rozhodování nelze konstatovat ani svévoli a nelze dovodit ani extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a právními závěry, jež z něho obecný soud vyvodil. Napadené rozhodnutí je logické, srozumitelné a přesvědčivé a je tedy i z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.
Za tohoto stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že právo stěžovatelky na spravedlivý proces napadeným rozhodnutím zjevně porušeno nebylo.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. července 2007
Vojen Güttler
předseda senátu