ECLI:CZ:US:2007:1.US.763.07.1
sp. zn. I. ÚS 763/07
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Ivany Janů a Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. T. S., právně zastoupeného Mgr. J. D., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2006, č.j. 57 Co 618/2006-48, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou včas [§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")], a co do formálních podmínek ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 3, odst. 6 zákona o Ústavním soudu], brojí stěžovatel proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2006, č.j. 57 Co 618/2006-48 (dále jen "usnesení krajského soudu"), kterým se mění usnesení Okresního soudu v Opavě ze dne 4. 9. 2006, č.j. 7 C 203/2005-38 (dále jen "usnesení okresního soudu"), tak, že advokátu T. S. (stěžovateli) se přiznává odměna za zastupování v částce 43.375, 50 Kč. Usnesením okresního soudu bylo ve výroku ad I) rozhodnuto, že se stěžovateli jako ustanovenému právnímu zástupci žalobkyně přiznává odměna za zastupování v řízení o výživném rozvedené manželky ve výši 43. 110 Kč, a ve výroku ad II), že se České republice nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení vůči žalobkyni. Usnesení okresního soudu předcházel rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne 10. 1. 2006, č.j. 7 C 203/2005-27, kterým byla zamítnuta žaloba, kterou se žalovaná domáhala vydání rozhodnutí, jímž by bylo žalovanému uloženo přispívat rozvedené žalobkyni výživné v částce 5.000 Kč měsíčně od data podání žaloby.
Jádro ústavní stížnosti směřuje k tomu, že podle názoru krajského soudu nelze stěžovatelem účtované úkony právní služby spočívající v poradách s klientem považovat za úkony právní služby. Stěžovatel naopak namítá, že tyto porady s klientem splňují po právní stránce všechna kritéria pro to, aby mohly být označeny za úkony právní služby ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Podle stěžovatele došlo neuznáním uvedených porad za úkony právní služby ze strany krajského soudu k zásahu do jeho ústavního práva garantovaného mu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, tj. práva na ochranu majetku se zřetelem na legitimní očekávání toho, že jeho majetkový nárok nebude opomenut.
Znění dotčeného článku Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Čl.1
Ochrana vlastnictví
(1) Každá fyzická nebo právnická osoba má právo pokojně užívat svůj majetek. Nikdo nemůže být zbaven svého majetku s výjimkou veřejného zájmu a za podmínek, které stanoví zákon a obecné zásady mezinárodního práva.
(2) Předchozí ustanovení nebrání právu států přijímat zákony, které považují za nezbytné, aby upravily užívání majetku v souladu s obecným zájmem a zajistily placení daní a jiných poplatků nebo pokut.
II.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který není další instancí v systému obecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud je především nucen konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace §11 odst. 1 písm. c) advokátního tarifu a se zjištěním skutkového stavu, jak je provedl krajský soud. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy obecných soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecný soud aplikoval nesprávným způsobem advokátní tarif, tedy porušení "jednoduchého" práva, může se jím Ústavní soud zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 15, č. 98; nález ze dne 30. 10. 2001, II. ÚS 444/01, publ. tamtéž, sv. 24, č. 163). Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo, neboť se Ústavní soud přesvědčil, jak bylo výše uvedeno, že Krajský soud v Ostravě aplikoval příslušný právní předpis - advokátní tarif. Pokud jde o výklad, zda použití advokátního tarifu v konkrétní právní věci je či není přiměřené, takové posouzení nespadá do pravomoci Ústavního soudu, který není superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky "předělávat řízení", které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení. Povinností Ústavního soudu je neztratit ze zřetele své skutečné poslání a omezit se na svůj základní úkol, jímž není kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech, a dohledávání jakékoliv možné nezákonnosti či procesního pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem.
III.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout, protože Ústavní soud neshledal zásah do stěžovatelem tvrzených základních práv a svobod.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 17. května 2007
Vojen Gűttler,
předseda senátu