ECLI:CZ:US:2007:1.US.770.06
sp. zn. I. ÚS 770/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl o ústavní stížnosti R. S., zastoupené JUDr. Pavlem Reiserem, advokátem v Plzni, Mikulášská třída 9, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2006, čj. 26 Cdo 1213/2006-61, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť jím měla být porušena rovnost účastníků řízení daná čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ve smyslu §75 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Ústavní soud nejdříve zkoumal, zda jsou dány podmínky řízení, za kterých může ve věci jednat. V souladu se svou dosavadní judikaturou konstatuje že obecnou podmínkou přípustnosti ústavní stížnosti je vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon má na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Jen výjimečně lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (viz např. nález sp.zn. III. ÚS 441/04, www.judikatura.cz).
O takový výjimečný případ se však v posuzované věci nejedná. Z přiloženého rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20.9.2006, čj. 26 Cdo 1213/2006-61, se podává, že jím byly zrušeny dovoláním napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19.12.2005, čj. 15 Co 535/2005-42 a současně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 30.8.2005, čj. 6 C 41/2005-29, a věc byla vrácena Okresnímu soudu Plzeň - jih k dalšímu řízení. Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti, stěžovatelka nesouhlasí s právním názorem Nejvyššího soudu, vysloveným v napadeném rozsudku, na možnost obecného soudu zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a stanovit nájemné k bytu. V intencích toho budou obecné soudy dále jednat a nelze spolehlivě předvídat, co vše ještě může v řízení vyjít najevo. Protože Nejvyšší soud svým rozsudkem věc znovu otevřel a jeho rozhodnutí je v tomto smyslu rozhodnutím dílčím, jeví se ústavní stížnost jako předčasná a tedy nepřípustná, poněvadž stěžovatelka nevyčerpala všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písmeno e) zákona o Ústavním soudu, jako návrh nepřípustný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2007
Vojen Güttler v.r.
soudce zpravodaj