ECLI:CZ:US:2007:1.US.775.04.1
sp. zn. I. ÚS 775/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Vojena Güttlera a soudců Františka Duchoně a Ivany Janů o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. A., zastoupeného JUDr. Hanou Poprachovou, advokátkou se sídlem Svatojánské nám. 47, 541 01 Trutnov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2004, sp.zn. 3 Tdo 839/2004, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2004, sp.zn. 3 To 177/2003, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 10. 2003, č.j. 3 T 1/2003-4449, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č.j. 3 T 1/2003-4449, uznal obžalovaného Ing. Z. A. (dále jen "stěžovatel") vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr.z. a odsoudil jej podle §148 odst. 4 tr.z. za použití §40 odst. 1 tr.z. k trestu odnětí svobody v trvání 3 roků. Podle §58 odst. 1 tr.z. a §60a odst. 1, odst. 2 tr.z. mu výkon tohoto trestu podmíněně odložil za současného stanovení dohledu na zkušební dobu v trvání 5 let. Podle §60a odst. 3 tr.z. mu uložil, aby podle svých sil nahradil škodu způsobenou trestným činem. Součástí výroku je i výrok o zproštění obžaloby pro dva jiné skutky. Krajský soud uvedl, že stěžovatel v přesně nezjištěný den měsíce května 1999 v Jívce, okres Trutnov, jako předseda představenstva společnosti Gemec Union, a.s. (IČO: 2591658; dále jen "společnost") v úmyslu snížit platební povinnost k zákonným odvodům z mezd, vydal závazné nařízení, na jehož základě byla, počínaje tímto měsícem, vyplácena měsíční mzda převážné většině zaměstnanců společnosti ve dvou po sobě jdoucích splátkách, když toliko z prvé z nich, rovnající se fakticky tehdy státem určené minimální mzdě, byly řádným způsobem prováděny odvody záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků, odvody záloh pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a odvody záloh na zdravotní pojištění, a z druhé splátky mzdy týchž zaměstnanců však uvedené odvody činěny nebyly. Tento způsob výplat měsíčních mezd byl u společnosti realizován až do měsíce května 2000 včetně, čímž byla za uvedené období dle zákona č. 586/1992 Sb. na dani z příjmu fyzických osob ze závislé činnosti a funkčních požitků českému státu zastoupenému Finančním úřadem v Trutnově (dále jen "FU"), způsobena škoda ve výši 1.142.707,- Kč; dále dle zákona č. 589/1992 Sb. na pojistném na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, českému státu zastoupenému Okresní správou sociálního zabezpečení v Trutnově (dále jen "OSSZ"), způsobena škoda ve výši 2.936.584,- Kč, dále dle zákona č. 592/1992 Sb. na zdravotním pojištění Všeobecné zdravotní pojišťovně - Okresní pojišťovně Trutnov (dále jen "VZP") škoda ve výši 532.333,40,- Kč, Vojenské zdravotní pojišťovně se sídlem v Praze, škoda ve výši 38.509,40,- Kč, České národní zdravotní pojišťovně se sídlem v Praze škoda ve výši 493.862,57,- Kč, Zdravotní pojišťovně MV ČR se sídlem v Praze škoda ve výši 59.312,91,- Kč a Odborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem v Praze škoda ve výši 36.938,08,- Kč. Celková výše škod na uvedených platbách činila 5.240.247,- Kč.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 27. 4. 2004, sp.zn. 3 To 177/2003, odvolání stěžovatel zamítl. Uvedl, že krajský soud vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o které důkazy svá zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení důkazů, při posuzování skutečností v otázce viny a trestu a pro stručnost na odůvodnění napadeného rozsudku odkázal. Vrchní soud dodal, že odvolací námitky považuje za opakování obhajoby uplatněné již v řízení před soudem I. stupně, se kterou se tento soud již vypořádal; připomněl, že soud (zejména při ukládání trestu) též zohlednil motivaci stěžovatele a zdůraznil, že skutkové závěry soudu I. stupně považuje za správné. Změnu těchto závěrů nemohlo ovlivnit ani navrhované doplnění dokazování, neboť se jednalo o návrhy na opakování důkazů provedených již před krajským soudem, ze kterých tento soud již vycházel a odvolací soud nedospěl k pochybnostem o úplnosti hodnocení takto provedených důkazů z hlediska jejich obsahu. Ze skutkových zjištění vyplynulo, že stěžovatel úmyslně vytvořil stav, kdy oprávněným subjektům nepřiznával skutečné výše vyplacených prostředků na mzdách svých zaměstnanců, s cílem tímto způsobem deklarovat zákonné povinnosti, které společnosti vznikly, v nižších částkách, než tomu ve skutečnosti bylo a tím oprávněným subjektům jejich nároky neoprávněně zkrátit. Vrchní soud dodal, že stěžovatel svým jednáním naplnil po subjektivní i objektivní stránce znaky skutkové podstaty trestného činu zkrácení daně, poplatku a podobné, povinné platby podle §148 odst. 1, odst. 4 tr.z., a tato právní kvalifikace je důvodná i z hlediska ustanovení §88 odst. 1 tr.z. Současně připomněl, že soud I. stupně při stanovení druhu a výměry trestu zohlednil stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost, možnosti nápravy a poměry stěžovatele. Přihlédl k polehčující okolnosti spočívající v jeho dosavadní bezúhonnosti, a dále k jeho zdravotnímu postižení. Odvolací soud proto považoval podle §148 odst. 4 tr.z. za použití §40 odst. 1 tr.z. uložený trest za přiměřený a odpovídající požadavkům ustanovení §23 odst. 1 tr.z., ve kterém je preferována zejména složka výchovná. Vrchní soud konečně považoval za správný i doplňující výrok učiněný podle §60a odst. 3 tr.z.; jde o opatření, které není výsledkem adhezního řízení a stanoví povinnost stěžovateli, aby se podle svých sil přičinil nahradit škodu způsobenou trestným činem.
Nejvyšší soud (dále jen "NS") usnesením ze dne 15. 9. 2004, sp.zn. 3 Tdo 839/2004, dovolání proti citovanému usnesení Vrchního soudu v Praze odmítl. NS v prvé řadě shledal přípustnost dovolání podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. h) tr.ř. Při posuzování jeho důvodnosti zdůraznil, že podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. je tento důvod dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Stěžovatel sice tento důvod spatřuje v údajně nesprávné právní kvalifikaci skutku, přičemž však v rámci této námitky vychází z vlastní verze popisu skutku, než která byla soudem v rámci skutkových zjištění konstatována a prosazuje tak odlišné hodnocení důkazů než učinily soudy nižší. Stěžovatel (dovolatel) ve vlastní verzi skutkových zjištění týkající se subjektivní stránky trestného činu tvrdí - na rozdíl od zjištění soudu - že jeho úmyslem nebylo snížit platební povinnost k zákonným odvodům z mezd, nýbrž pouze poskytnout zaměstnancům minimální mzdu, z té provést odvody a dále jim poskytnout půjčku. NS zdůraznil, že "údajně nesprávné právní posouzení pak vztahuje k této vlastní verzi popisu skutku, přičemž od této verze odlišná skutková zjištění učiněná oběma soudy nerespektuje". Tím se prý stěžovatel cestou dovolání domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění a usiluje o navození takové procesní situace, jako by byl dovolací soud v pozici soudu třetího stupně. NS navíc v této souvislosti připomněl, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., je nutno důsledně odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Zákon tak v citovaném ustanovení jednoznačně vymezuje předmětný dovolací důvod jako důvod hmotněprávní. To znamená, že dovolací soud je povinen vycházet ze skutkového zjištění nalézacího, resp. odvolacího soudu a v návaznosti na tento skutkový stav hodnotit správnost hmotněprávního posouzení.
NS dále uvedl, že použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. neodpovídá ani námitka stěžovatele týkající se použití přísnější právní kvalifikace. Stěžovatel zde sice nezpochybňuje zjištění soudu, že jeho jednáním byla způsobena škoda velkého rozsahu, leč přesto tvrdí, že došlo k nesprávnému právnímu posouzení; to opírá jednak o námitku, že v popisu skutku chybí odůvodnění, čím tato skutečnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti pro společnost [což by v případě opodstatněnosti takové námitky odpovídalo dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. k) tr.ř., který ovšem stěžovatel v dovolání neuplatnil], jednak o názor, že sama škoda mírně přesahující hranici škody velkého rozsahu s ohledem na "ostatní okolnosti případu" podstatně nezvyšuje nebezpečnost činu pro společnost. NS proto v této souvislosti konstatoval, že z obsahu dovolání je tedy zřejmé, že podstatou této námitky opět není nesprávné právní posouzení s ohledem na skutková zjištění učiněná soudem, nýbrž právní posouzení s ohledem na "ostatní okolnosti" případu, které dovolatel chápe skutkově jinak, než jak jsou obsahem skutkových zjištění soudu.
NS konečně k námitce stěžovatele - vztahující se k uložení povinnosti nahradit podle svých možností způsobenou škodu - uvedl, že nemá povahu námitky, která by odpovídala použitému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr.ř. Tohoto dovolacího důvodu se lze domáhat tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v tr.z. na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Tímto dovolacím důvodem lze tedy napadnout nesprávné uložení některého z trestů, jejichž taxativní výčet je uveden v §27 tr.z. Stěžovatel však v rámci tohoto dovolacího důvodu nenapadá uložení trestu odnětí svobody, nýbrž rozhodnutí soudu o povinnosti podle svých sil přispět k odstranění škodlivého následku jím spáchaného úmyslného trestného činu, které ovšem nemá povahu trestu uvedeného ve výčtu §27 tr.z. a v rámci uvedeného dovolacího důvodu tedy nelze takovou námitku úspěšně uplatnit. Argumentaci stěžovatele v tomto směru nelze podřadit ani pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr.ř. NS proto uzavřel, že použité námitky stěžovatele (dovolatele) uplatněným dovolacím důvodům neodpovídají a nelze tedy míti za to, že je dovolání podáno z důvodů odpovídajících ustanovení §265b tr.ř.
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu ČR, neboť jimi bylo zasaženo do jeho práv zaručených čl. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatel zejména poukázal na nesprávnost rozhodnutí (soudu prvního stupně), jímž mu bylo podle ustanovení §60a odst. 3 tr.z. uloženo, aby podle svých sil (poznámka: nesprávně uvedl "slov") nahradil škodu způsobenou trestným činem. Domnívá se, že případně odpovědným subjektem za škodu by mohla být pouze obchodní společnost Gemec Union, a.s., a nikoli obžalovaný jako fyzická osoba. Je prý nesprávný výklad odvolacího soudu, který se s jeho odvolací námitkou vypořádal konstatováním, že se jedná o opatření, jež není výsledkem adhezního řízení a stanovuje povinnost stěžovateli, neboť v jeho možnostech (jako vedoucího pracovníka společnosti) "je zařídit vše potřebné k doplacení dlužných částek". Tento výklad ustanovení §60a odst. 3 tr.z. napadl stěžovatel již v dovolání; navíc uvedl, že takový výklad pomíjí ustanovení §194 odst. 7. obch.z., podle kterého dnem právní moci výroku o vině došlo k zániku funkce předsedy představenstva u stěžovatele. Připomněl, že státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen "NSZ") ve vyjádření k dovolání uvedla, že uložení takové povinnosti "je v evidentním rozporu s účelem předmětného ustanovení trestního zákona, a to rovněž s poukazem na ustanovení §194 odst. 7 trestního zákona" (poznámka: zřejmě se míní obchodní zákoník). Stěžovatel však Nejvyšším soudem podaný výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr.ř. (tj., že jeho námitka nemá povahu námitky, která by odpovídala použitému dovolacímu důvodu, neboť tímto dovolacím důvodem lze napadnout jen nesprávné uložení některého z trestů, jejichž taxativní výčet je uveden v §27 tr.z.) považuje za nepřiměřeně restriktivní a tudíž nesprávný. Tvrdí, že povinnost obžalovaného podle svých sil nahradit škodu je součástí výroku o uložení trestu odnětí svobody, jehož výkon se ukládá na zkušební dobu. Předmětné ustanovení trestního řádu prý nelze vztahovat na druh trestu jako na celek, ale i na jeho jednotlivé složky. NS tím porušil stěžovatelovo právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny. "Denegatio iustitiae" ze strany NS by podle názoru stěžovatele mohlo spočívat také v tom, že se soud nezabýval tím, zda uvedená stěžovatelova námitka nenaplňuje i druhý jím tvrzený dovolací důvod podle ustanovení §265 odst. 1 písm. h) [poznámka: správně §265b odst. 1 písm.h)] tr.ř. Pokud by však Ústavní soud byl opačného názoru na výklad zmiňovaného ustanovení trestního řádu, stěžovatel navrhl, aby byl výrok o trestu přezkoumán z hlediska souladu s čl. 39 Listiny, neboť jemu uložená povinnost má pro něj zásadní význam, poněvadž k jejímu splnění bude významně přihlíženo v rámci posouzení osvědčení stěžovatele ve zkušební době. Pro stěžovatele, který v souladu s ustanovením §197 odst. 4 obch. z. pozbyl ve společnosti vedoucí funkci, splnění takové povinnosti (poznámka: tj. nahradit škodu) není možné.
Stěžovatel dále tvrdí, že pokud obecné soudy hodnotily jeho obhajobu "v jeho neprospěch způsobem ve svých rozhodnutích uvedeným", došlo k porušení zásady "in dubio pro reo" zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny. Domnívá se, že jestliže obecné soudy vyvozují závěr o jeho vině zejména z výpovědí zaměstnanců a náležitě nezkoumají a nehodnotí výpovědi členů vedení společnosti, je závěr o jeho vině učiněn "z trestněprávně nerelevantních skutečností" a tím je uvedená zásada porušena.
Stěžovatel konečně uvádí, že v jeho případě bylo poskytnutí půjček zaměstnancům (směřující k překlenutí nedobré finanční situace zaměstnavatele a tíživé sociální situace zaměstnanců) označeno jako trestný čin, ačkoli stát postupoval naprosto shodně v notoricky známém případě společnosti Zetor, a.s., Brno. Odlišným hodnocením totožného jednání došlo dle stěžovatele k porušení čl. 1 Listiny, a to za situace, kdy společnost neměla z vlastní činnosti dostatek finančních prostředků, neboť jí stát na její činnost (zavádění nových technologických činností, přeškolování horníků, snaha o udržení pracovních míst)) nijak nepřispěl a tím se podílel na vzniku její špatné ekonomické situace.
K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení - Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze, Krajský soud v Hradci Králové a dále Nejvyšší státní zastupitelství. Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se výslovně vzdala postavení vedlejšího účastníka.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření odkázal na obsah odůvodnění napadeného rozhodnutí a na v něm vyjádřený právní názor. Vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření setrval na stanovisku, že soud I. stupně postupoval v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr.ř., provedené důkazy hodnotil ve smyslu ustanovení §2 odst. 6 tr.ř., a potvrdil správnost závěrů o vině stěžovatele i ohledně uloženého trestu odnětí svobody. Co do stěžovatelem namítané nezákonnosti použití §60a odst. 3 tr.z. se Vrchní soud v Praze ztotožnil se stanoviskem NS k otázce dovolacího důvodu a uvedl, že citované ustanovení upravuje možnost uložení přiměřených omezení, případně přiměřených povinností při podmíněném odsouzení s dohledem. Nejde tedy ani o stanovení dalšího druhu trestu ani o stanovení povinnosti k náhradě škody, se vznikem právního titulu k jejímu vymožení. Vrchní soud sice přijal námitku stěžovatele, směřující proti odůvodnění možnosti stěžovatele splnit (s ohledem na §194 odst. 7 obch.z.) povinnost uloženou citovaným ustanovením, současně však zdůraznil, že ke škodě došlo právě trestnou činností stěžovatele a především on by se měl podle svých sil přičinit k odstranění škodlivého následku. Pokud zákon výslovně používá termínu "podle svých sil", neznamená to nic jiného, než tyto možnosti do budoucna zkoumat. V žádném případě však při jejich absenci nemůže takovýto výrok mít tak zásadní účinky, jak stěžovatel uvádí. Vrchní soud má za to, že ústavní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím dotčena nejsou, navrhl odmítnutí ústavní stížnosti a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Krajský soud v Hradci Králové ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost obsahově opakuje již dříve namítané skutečnosti, které odvolací i dovolací soud neshledaly opodstatněnými, a poukázal na podrobná odůvodnění napadených rozhodnutí. Krajský soud vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Nejvyšší státní zastupitelství poukázalo na své vyjádření k dovolání stěžovatele, že nárok státu na zaplacení daně není nárokem na náhradu škody způsobené trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 tr.z., ale nárokem vyplývajícím přímo ze zákona. NSZ dále uvedlo, že přestože výrokem o vině v rozsudku krajského soudu, s nímž se ztotožnil i vrchní soud, bylo konstatováno, že za uvedenou škodu je trestně odpovědný stěžovatel za dobu, kdy působil jako předseda představenstva společnosti, de facto za odvedení příslušných plateb oprávněným příjemcům je odpovědna společnost jako právnická osoba. Uložení povinnosti, aby obviněný podle svých sil škodu nahradil, kterou trestným činem způsobil, je dle názoru NSZ evidentně v rozporu s účelem předmětného zákonného ustanovení; to s poukazem na §194 odst. 7 obch. z., neboť přestane-li člen představenstva splňovat podmínky stanovené pro výkon funkce tímto zákonem nebo zvláštním předpisem, jeho funkce zaniká, nestanoví-li zákon jinak. V uvedeném smyslu stěžovatel skutečně ztratil možnost ovlivnit z titulu funkce předsedy představenstva společnosti uhrazení škody způsobené státu. Podle názoru NSZ byl v souzené věci materiálně uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., a to poukazem na jiné nesprávné hmotně právní posouzení, které spočívalo v aplikaci §60a odst. 3 tr.z., kdy stěžovateli byla uložena povinnost přispět činností ve funkci předsedy představenstva k náhradě škody. NSZ však neshledalo ve vztahu k dalším námitkám vyjádřeným v ústavní stížnosti extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudů obou stupňů, pokud jde o výrok o vině. NSZ navrhlo, aby Ústavní soud podle §82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyslovil nálezem, že citovaným usnesením NS byl porušen čl. 39 Listiny a aby podle §82 odst. 3 písm. a) citovaného zákona toto rozhodnutí zrušil. Současně vyslovilo souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Vrchní státní zastupitelství v Praze a Krajské státní zastupitelství v Hradci Králové se postavení vedlejšího účastníka řízení vzdaly.
Stěžovatel v replice k jemu zaslaným vyjádřením uvedených státních orgánů uvedl, že žádné doplňující vyjádření nečiní a plně odkázal na ústavní stížnost. Zdůraznil, že nikdy neměl úmysl dopustit se trestného činu a vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba uvést, že stěžovatel ve svých argumentech pomíjí skutečné ústavněprávní postavení Ústavního soudu. V této souvislosti je třeba zdůraznit základní vymezení pravomoci Ústavního soudu, který je "ex constitutione" povolán k ochraně základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavní soud současně konstatuje, že ve věci rozhodly tři instance obecného soudnictví, kterým zejména přísluší výklad norem podústavního (jednoduchého) práva, jehož údajné vady stěžovatelka namítá. Při výkonu této pravomoci jsou přirozeně i tyto soudy, jako orgány veřejné moci, povinny interpretovat jednotlivá ustanovení podústavního práva vždy - též - z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod a zachovávat kautely ústavně konformního výkladu právních předpisů (srov. k tomu v literatuře např. Šimíček V., Imperativ ústavně konformní interpretace a aplikace právních předpisů, Právník, sv. 138, č. 12/1999, str. 1081 a násl.). Vyjádřeno jinými slovy, obecný soud ani jakýkoliv jiný soud není nikterak vyvázán z imperativu plynoucího z čl. 4 Ústavy ČR. Tomuto úkolu obecné soudy - podle názoru Ústavního soudu, v této věci dostály. Rozhodnutí všech soudů jsou přijatelná i z hlediska ústavněprávního.
Ústavní soud připomíná, že se v kontextu své dosavadní judikatury cítí být oprávněn posuzovat výklad podústavního práva, provedený obecnými soudy, pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možné kvalifikovat porušení základních práv a svobod účastníka řízení (srov. obdobně např. sp. zn. III. ÚS 224/98, In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - sv. 15. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2000, str. 17). K tomu však v souzené věci nedošlo. NS stejně jako odvolací soud a prvostupňový soud přehledně a jasně výroky svých rozhodnutí v odůvodnění vysvětlily a rozebraly příslušnou právní úpravu a judikaturu, ze které při právním posouzení souzené věci vycházely.
K jednotlivým stěžovatel uváděným tvrzením uvádí Ústavní soud zejména následující.
Pokud jde o citované rozhodnutí NS, stěžovatel i v této souvislosti napadá údajnou nesprávnost rozhodnutí, kterým mu bylo podle ustanovení §60a odst. 3 tr.z. uloženo jako podmíněně odsouzenému (u něhož byl vysloven dohled), aby podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Ústavní soud zde nespatřuje důvod k zpochybnění věcné argumentace NS ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr.ř. NS jasně a zřetelně vyložil, že se tento dovolací důvod týká (a lze se ho proto dovolávat) druhu trestu, resp. jeho výměry, avšak vždy se musí jednat o některý z trestů, jejichž taxativní výčet je uveden v §27 tr.z. Jestliže stěžovatel napadá (pouze) uložení povinnosti uvedené v §60a odst. 3 in fine tr.z., jež nemá povahu trestu a jako v zásadě (doporučující) možnost ("zpravidla mu má též uložit") je navíc vázáno na podmíněné odsouzení a vyslovení dohledu, nelze NS použitou interpretaci ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr.z. považovat za "nepřiměřeně restriktivní" a dokonce z ní dovozovat její nesprávnost, jak činí stěžovatel. Ústavní soud za této situace nemůže přisvědčit ani stěžovatelově spektakulární úvaze, která ze skutečnosti, že stanovení uvedené povinnosti (tj. podle svých sil nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil) je součástí strukturovaného výroku o uložení trestu odnětí svobody, vyvozuje jakási rozšíření zákonem taxativně vyčtených druhů trestů (srov. §27 tr.z.). Trestní zákon má u druhů trestu úpravu jasnou, kogentní a kategorickou [§27, zejména písm. a) tr.z.]. Úprava provedená v ustanovení §60a odst. 1 tr.z. (tj. možnost podmíněného odložení výkonu trestu odnětí svobody a vyslovení dohledu) se týká formy výkonu druhu trestu, neznamená však další druh trestu, ustanovením §27 tr.z. ostatně neupraveným. Stejně tak Ústavní soud nemůže přisvědčit ani druhému (alternativnímu) stěžovatelem sice v ústavní stížnosti připomínanému - avšak blíže nespecifikovanému - dovolacímu důvodu podle ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr., neboť i v tomto směru se stěžovatel zjevně mýlí.
Ústavní soud nemůže přisvědčit ani stěžovatelově domněnce o nesprávnosti samotného rozhodnutí provostupňového soudu, jímž mu byla uložena uvedená povinnost podle §60a odst. 3 in fine tr.z. jako taková, neboť krajský soud uznal stěžovatele vinným trestným činem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby a odsoudil jej k trestu odnětí svobody, který mu podmíněně odložil a stanovil dohled. Krajskému soudu tedy nic nebránilo využít (doporučující) možnost uložit stěžovateli - v důsledku jehož trestné činnosti došlo ke škodě - citovanou povinnost. Na této skutečnosti nic nemění stěžovatelovy spektakulární úvahy o případné odpovědnosti obchodní společnosti, resp. o povinnosti k náhradě škody. Odvolací soud navíc jasně uvedl, že uložení takového opatření není výsledkem adhezního řízení. Ústavní soud současně ke stěžovatelově úvaze týkající se nesprávnosti rozhodnutí o uložení opatření podle §60a odst. 3 tr.z. - tentokrát však s argumentem, že mu tato povinnost neměla být uložena, neboť v souvislosti se zánikem funkce předsedy představenstva nemohl již nahradit škodu, kterou trestným činem způsobil - uvádí, že citované ustanovení v souzené věci (avšak ani v jiných) nelze vztáhnout jen na tuto jedinou možnost prokázání snahy o nahrazení škody trestným činem způsobené. Ústavní soud je na rozdíl od názoru stěžovatele i od názoru NSZ (uvedeného v jeho vyjádření k dovolání i k ustavní stížnosti) přesvědčen, že uvedené ustanovení v dané souvislosti neřeší jen situaci, zda je stěžovatel ve vedoucí funkci či v jiném postavení. Ústavní soud zejména zdůrazňuje, že uložení povinnosti náhrady škody, leč jen podle svých sil, je zakotvena přímo v trestním zákoně, ze zákona vyplývá a soudní orgán má tuto povinnost zpravidla uložit. Ústavní soud současně připomíná komentářovou literaturu, která povinnost odsouzeného k náhradě škody podle svých sil spojuje s dobou a výší, v jaké to jeho osobní, majetkové a výdělkové poměry dovolí (srov. - Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha: C.H. Beck, 2004, s. 521, 545). Ústavní soud proto nemůže akceptovat názor NSZ, že stěžovateli uložená povinnost náhrady škody podle svých sil je evidentně v rozporu s účelem předmětného zákonného ustanovení (tj. §60a odst. 3 tr.z.); byť NSZ současně argumentuje ustanovením §194 odst. 7 obch. z. Skutečnost, zda stěžovatel ztratil možnost ovlivnit z titulu funkce předsedy představenstva společnosti uhrazení škody způsobené státu, na podstatě na základě zákona uložené povinnosti náhrady škody podle svých sil nic nemění; nemůže se tedy jednat ani o materiální uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr.ř., jak namítá NSZ. Ústavní soud je proto v dané souvislosti přesvědčen, že závěr stěžovatele o zásadním významu jemu uložené povinnosti je tvrzením účelovým, neboť nutnou podmínkou posouzení toho, zda stěžovatel může nahradit škodu vůbec nebo zčásti, je přihlédnutí k jeho individuálním možnostem (resp. k jeho silám), a to při zohlednění výše připomenutých osobních, majetkových a výdělkových poměrů a podmínek.
Stěžovatel rovněž tvrdí, že obecné soudy hodnotily jeho obhajobu v jeho neprospěch způsobem ve svých rozhodnutích uvedeným, čímž prý došlo k porušení zásady "in dubio pro reo" zaručené čl. 40 odst. 2 Listiny Ústavní soud zde v prvé řadě připomíná, že jeho úkolem je toliko ochrana ústavnosti. Podle ustálené judikatury se nezabývá přehodnocováním hodnocení důkazů provedeným obecnými soudy, s výjimkou případů, že jím byla porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu dochází obvykle tehdy, jestliže jsou právní závěry obecného soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají. Taková situace však v souzené věci nenastala. Ústavní soud nemůže stěžovateli přisvědčit v jeho domněnce, že obecné soudy náležitě nezkoumaly a nehodnotily výpovědi členů vedení společnosti, neboť ani z obsahu spisového materiálu, ani z odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nic takového neplyne. Postup soudů a myšlenkové úvahy, kterými byly vedeny, jsou zřetelné, jasné a logické a podle přesvědčení Ústavního soudu dostatečně přesvědčivé. Ústavní soud proto nemá důvod akceptovat stěžovatelovo tvrzení, že závěr o jeho vině byl učiněn "z trestněprávně nerelevantních skutečností".
Ústavní soud za účelové a zavádějící považuje i tvrzení stěžovatele, že v souzené věci bylo poskytnutí půjček zaměstnancům (směřující k překlenutí nedobré finanční situace zaměstnavatele a tíživé sociální situace zaměstnanců) označeno jako trestný čin, ačkoli stát postupoval naprosto shodně v notoricky známém případě výše uvedené společnosti. Ústavní soud v této souvislosti podotýká, že za trestný čin nebylo označeno poskytnutí půjček zaměstnancům, ale to, že stěžovatel svým jednáním spáchal trestný čin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §148 odst. 1 a odst. 4 tr.z. (srov. str. 2 a str. 12 napadeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové). Ostatně, uvedená námitka je obecná, nekomparabilní a zřejmě přehlíží, že každá soudní věc je zpravidla jiná.
Ústavní soud tedy dospívá k závěru, že za této situace k porušení základních práv stěžovatele, jichž se dovolává, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. července 2007
Vojen Güttler v.r.
předseda senátu